Svět se řítí… « Vlastimil Marek

Svět se řítí…

15.1.2018

… do ďáblovy řiti, bylo motto umanutého prvorepublikového samotáře, který si celé roky a celý život vyřezával linoryty a dřevořezy (a klidně i v jedné kopii vydával svým vlastním písmem tištěné celé knihy či mnohabarevné ilustrace třeba divoké šumavské přírody). Josef Váchal byl unikátním českým malířem, grafikem, ilustrátorem, sochařem a řezbářem, ale také spisovatelem a básníkem, ale také prvním ekologem a ochranářem přírody, o kterém nám neřekli. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření (socialistická uměnověda jej opomíjela s tím, že byl duchařem). Celou dobu první republiky a po roce 1948 pracoval sám, prakticky neznámý a izolovaný. Teprve po roce 1990 mu byly zorganizovány první výstavy. Tohle je blog o virtuálních vláknech pavučiny matrixu, ve které se potácíme, a kde jen málokdo zjistí, že je v pasti (a nebo dokonce jak z ní ven).

Když jsem na Váchalovo grafické dílo na počátku 70. letech min. stol. narážel v rámci svých pravidelných cest po pražských antikvariátech, byl jsem uchvácen. A tak jsem, tehdy ne v přímé souvislosti s Váchalovou existencí, ale jako východisko z vlastních pochyb a zmatenosti, co se týkalo existenciální otázky bytí a žití v totalitní společnosti udávajících domovnic, začal postupně nacházet sám sebe. Vědomě jsem (co mi zbývalo?) rezignoval na perspektivy chudého studenta z malého moravského města na společenské uznání: pochopil jsem, že život je jinde (a že četba a filmy nejsou něčím spásným, ale jen azylem). Pracoval jsem na brigádách a pak i dále jako popelář, zřízenec pohřební služby, sekretářka, pěstitel chovatel, kopáč v partě cikánů, ale také v nočních směnách v tiskárnách (jednou jsem to spočítal: poznal jsem 27 řemesel a prostředí), a učil se sázet knihy, kreslit písma a plakáty.

Teprve po mnoha letech a naplno až teď mi došlo, že jsem byl zřejmě, podvědomě, Váchalem inspirován: vydával jsem (samizdatově, samozřejmě) ve čtyřech kopích překlady chartistické, ale i zenové literatury, vlastní fejetony, které jsem dával přátelům s tím, že je mají dávat dál (proto jsem je později dával vázat, aby se moc neponičily a vydržely). Našel jsem smysl existence v čase totalitního režimu, ve kterém vládly životu společnosti obskurní a nelegální organizace, jako byly milice nebo státní bezpečnost: nahlédl jsem do království svobodné necenzurované tvorby, začal objevovat vlastní schopnost ironie a nadhledu, a lehce odhodil naivní víru, že problémy světa za mne někdo, stát, úřad, instituce, vyřeší. Po letech tak znovu odpovídám na otázku studenta třicátníka: Jak dnes, na počátku krize ekologické, demokratické a politické, a nejen české, žít?

Tehdy to rozhodně nebyl únik, ale vědomé odbočení do lesů vod a strání vlastní svobody: pracoval jsem jako skladník ve skladu potřeb pro výtvarníky (členům Svazu výtvarných umělců jsme prodávali nedostatkové barvy, papíry, plátno a rámy, ale i sádru nebo satinýrky), poslouchali jsme jediný zdroj závanu tvůrčí svobody, rockovou hudbu, kterou jsme si každou neděli dopoledne kupovali od překupníků na tz. černé burze, a malovali své varianty vzdoru (kolega maloval výhradně smaragdovou zelení, já pařížskou modří a kremžskou bělobou).

Zadní prostory antikvariátů poskytovaly podpultové tituly (Dalího, Bretona), překlady čínské a japonské klasické literatury, ale také rozpravy se sečtělými vlasatci a moudrými starci. Později jsem si našel ještě krásnější pracovní místo coby hlídač Národní galerie a mohl trávit každou druhou noc mezi nejlepšími díly českého, ale i světového výtvarného umění a překlady zakázané české a jiné literatury (přepisoval jsem pro samizdatová vydání Hrabala, Solženicyna, ale i Takzvané zlo Konrada Lorenze, buddhistickou a jógovou literaturu atd.), učil se anglicky a potom i japonsky, ale i psát různá vymyšlená písma, začal vydávat vlastní samizdaty, chodil na výstavy oficiální i ilegální, a souběžně si pořídil bicí soupravu a trénoval a cvičil a pak i hrával svobodnou vlastní hudbu.

 Ve své hudební i výtvarné svobodě jsem znovu našel i ironii a nadhled. Jednou mne na Karlově mostě mne i zatkli: pořádal jsem tam v neděli dopoledne výstavu svých udělátek s názvem O ničem. Začernil jsem skla dalekohledu, a ten vystavil pod lákavou výzvou: Uvidíte nic! Nefungující přístrojek neznámé funkce a původu měl cedulku: zmáčknete-li tuto páčku, stane se Nic. Atd. Našel se i  jeden aktivní mladý otec asi čtyřletého synka, který běžel zavolat VB, a já si užil hodinový výslech na oddělení bezpečnosti (mladý esenbák ťukal do psacího stroje tak pomalu, až jsem mu nabídl, že mu to napíšu: samozřejmě odmítl). Několik roků jsem se pak chlubil kamarádům potvrzením o zabavení několika roznych obrázkov…

Naznačuji celou druhou polovinu dospělého života, že usilovat o autenticitu obyčejného života má vždycky smysl, i když to dobře nedopadá. Zjistil jsem, že najít niternou svobodu lze za jakéhokoliv režimu. Váchal a další a jiní navzdory básnící života se také dokázali vyjádřit: Smetana navzdory neustálým bolestem chronického zánětu čelisti, Váchal navzdory panujícím módám a světonázoru tvořil celé dny a  noci. Nedejte se zmást Krvavým románem a jinými velmi ironicky popisnými krutostmi některých jeho linorytů kreseb a pamfletů (viz krátké video u příležitosti výstavy před desítkou let): skutečný Váchal, někde z hlubin lidství, je ten malý přírodu oslavující umanutec, který kašlal na to, co mu říkali, že je pro něho a národ dobré… a psal a vydával své vize a myšlenky (protože by mu je nikdo jinak nevydal): zvládl se naučit malovat, kreslit, vyřezávat a mnohobarevně tisknout linoryty, vymýšlet nová písma (a protože byl vyučený knihař, své knihy si samozřejmě i vázal). Maminka a ženy mu zcela jistě neustále vyčítaly, aby dělal něco pořádného, že tím co tak umanutě dělá, se neuživí. Hm. Tisíce se dali a dají přemluvit a zmanipulovat, ale historii a lidstvo (přes všechny dobové krize a bouře) posouvají Váchalové… a především to, co nevyslovili a nepsali přímo: to, co skrývali, anebo je skryto za vnějšími i negativními znaky.

Naznačuji, že umanutost Váchalů (najděte si jeho tisky či knihy) a jiných tvořivých Brázdů a lidí (ať už zahrádkaří, vyřezávají loutky, malují krajinky nebo vaří svíčkovou), se vyznačuje vždy tím, že když jsou do toho, co dělají, zamilováni, cele ponořeni – meditací (a po chvíli i terapií a posilováním imunitního systému a dosazováním vnitřního klidu a míru).

A že i v těch vnějškově nejhorších časech (nemocniční, vězeňské nebo klášterní cely) se dá nalézt niterná svoboda tvorby (a klid a mír). A že nezáleží na tom, že se skrytá pravda a poselství jiným zjeví třeba až po mnoha letech…