Vraždění přirozenosti a jedno řešení « Vlastimil Marek

Vraždění přirozenosti a jedno řešení

12.4.2018

… aneb přerod poslušného žáčka pionýra ve svobodného rebela v rámci rockového sebenaplňujícího se proroctví… Věděl jsem od puberty v 60. letech minulého století, a potvrdilo se to od dob, kdy jsem začal sbírat desky, a v roce 64 slyšel na diskotéce ve Varech hrát amatérskou skupinu hity skupiny Beatles (které jsem znal z odpoledních hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa), že rocková hudba mění a změní svět, a to i ten můj. Psal jsem pak do svých sešítků, šířených po malostranských hospodách mezi dlouhovlasými pijáky piva, ale zároveň nadšenými amatérskými basáky a kytaristy, že to, co žijeme, je i za železnou oponou součástí světové vlny osvobozování člověka, a pomocí rádia a přísunu čerstvých nahrávek nejlepších skupin světa (k prodeji tam, kde se pořádala tzv. černá burza elpíček) jsme i my, jen s nepatrným zpožděním, byli při tom.

Být součástí něčeho většího (plus možnost se uplatnit) patří odjakživa mezi základní podmínky toho, čemu se vzletně a nepřesně říkává štěstí. Teď už pomalu mám spíše jen sny (třeba o běhání) a vzpomínky (na semináře a koncerty), hudbu jako takovou už neposlouchám, nepotřebuji. Přesto jsem byl dojat: česká televize odvysílala (a šlechetný dárce mi jej později stáhl na flashku) osmidílný cyklus britské televize o historii populární hudby (a mnoha směrech a hnutích) jež změnila svět, pod nevýstižným názvem Jak se kalila hudba (původní název zněl Sound breaking, a název třeba čtvrté kapitoly Stories from the cutting edge of recorded music). Kromě posledních dílů (např. o hip hopu a rapu), které jsem už tehdy nesledoval, jsem si užíval, a neustále mi znělo jako drone: tohle jsem zažíval, tohle jsem žil, s tímhle jsem souzněl, toho jsem byl součástí, to jsem šířil a také spoluvytvářel.

157-5789_IMGVidět světové osobnosti rocku (např. Roger Waters, nebo vynálezce ambientu Brian Eno), jak se přiznávají, že jim při poslechu prvních nahrávek dnes legendárních černých zpěvaček, nebo Jimi Hendrixe, (Seržanta Pepře nebo Pet sounds od The Beach boys), nebo zvuků prvních syntezátorů, padaly úžasem brady, právě tak jako mně při poslechu singlu Rity Pavone z prodejny Slovenská kniha nebo alb Marka Grechuty a Czeslava Niemena z Polského kulturního střediska, a až později elpíček velikánů téhle hudby v rámci Gramofonového klubu), bylo neuvěřitelně zadostiučiňující. Po všech těch pohrdáních, odsuzováních, kritizováních (i od zavedených profesionálních hudebníků vyznávajících jen a pouze tradiční tzv. vážnou hudbu), a nakonec pronásledování a zakazování, jsem stále doufal a věřil a snil a pak přednášel o tom, že přece musí existovat hudbu živá, současná, povznášející. V rozhlase po drátě tehdy vysílali jen Smetanu, Beethovena a Jarmilu Šulákovou, Jožku Severina a dechovku.

A tak jsem se nažil získávat informace a hned se o ně dělit kde se dalo, a v roce 1989, při pobytu v Amsterodamu, jsem třeba dával rozhovor holandskému hudebnímu novináři, který se chtěl pochlubit, s kým vším slavným mluvil pro ty které slavné noviny, tak jsem začal chrlit slavnější jména hudebníků, se kterými jsem udělal v Praze rozhovory pro svůj samizdatový občasník (uměl jsem anglicky a věděl jsem, na co se ptát). Mezitím se mi po nocích zdály zvuky, a jedny pak byly tibetské mísy, jiné didžeridu. O dalších třicet let později jsem tak nemohl nešířit evangelium (radostnou zvěst) o možnosti vysvobození jednak koncerty jiné hudby v kostelech, pak překlady a samizdaty, a nakonec po sametu semináři, několika knihami o hudbě, a propagací a výukou alikvotního zpěvu.

Někdy nekonečné jammy začínajících amatérů (počátkem 70. let min. stol. v dřevěných šatnách tenistů na Hagiboru), při kterých kolegové nikdy nevěděli, že (by) už měli dávno skončit (jak jsem překvapeně zjistil o třicítku let později, tyhle první koncerty v klubech na Strahově ovlivnily i řadu později slavných výtvarníků, kteří se přiznali, že na nás chodili a že je to definitivně nasměrovalo k umění), možnost organizovat jednou za půl roku koncerty a hrát i pro lidi nás zakalila jako onu pověstnou ocel (parafráze názvu mé generaci vnucovaného autobiografického románu sovětského spisovatele Ostrovského Jak se kalila ocel). Jinými slovy, právě amatérský rock a poslech zvukového sebevyjádření jedné celosvětové aktivity, kterou nikdo nemohl špatně přeložit či pokřivit nebo zneužít či zakázat, nás katapultoval na oběžnou dráhu svobodného tvořivého rebelství.

Shodou okolností právě vychází nový překlad slavné knihy nezbedného syna psychoanalýzy, Wilhelma Reicha Vražda Krista. Popisuje v ní důvody, proč musel být Kristus zavražděn, protože (ostatně jako celkem nedávno rock) byl symbolem svobodně prožívaného života, vřelosti bez patologických a neurotických blokací (viz nakonec i dlouhé vlasy, ale také vynález elektrické kytary, zesilovačů Marshall anebo syntezátoru Moogu). Kristovský princip v sobě nesou všechny novorozené děti, které během vývoje mrzačí výchovné metody společnosti. Tak je Kristus znovu vražděn v každém dítěti, kterému je systematicky bráněno v tom, aby dosáhlo plné potence život a lásky. Snad už dnes alespoň některým změnou těhotným dochází, jak je tohle zjištění důležité a rebelsky převratné, a že příčiny čecháčkovství a pasivity tohoto národa tkví, kromě mnoha dalších příčin, také v muži a mocí znásilňovaných porodech a porodnicích.

No nedivte se, že i Reicha neměli rádi nejen soudobé zideologizované vládnoucí autority, ale ani kolegové, a že nám o něm (tak jako o surrealismu a Salvadoru Dalím) neřekli. Nedivte se, že jsem kromě rocku hledal a našel i jógu a poté zenový buddhismus, že se mi umanutému hledači nakonec i za železnou oponou sny splnily, a že tvrdím, že většinu neurotických potíží současnosti by běžný zenový mistr dokázal zenově, rozuměj, terapeuticky (včetně zenové hole) transformovat (osvícení rovná se svoboda žití) levou zadní. A nedivte se i mé posedlosti psaním o výhodách přirozených porodů (a vážných důsledcích porodů stádních: Reich píše o nutnosti pochopení, jak může vznikat zlo, když je stvořitel dobrý).

Hudba, hippies, a u nás samizdatové (přepisovačské) i amatérsky hudební pokusy dostat se z jakýkoliv pokrok omezujícího vězení stávajícího (nadirigovaného) vnímáni (Huxleyho termín Dveře vědomí), ale i současné obnovené snahy zkoumat psychedelika, i zájem Západu o duchovní učení Východu (je pravděpodobné, že Kristova niterná svoboda byla variantou indického a později čchanového a zenového probuzení, bohužel často až trestuhodně naivně ztraceného v překladu), narážely na zdi cenzury ale i kulturních nedorozumění. Poslech nových zvuků, rytmů a poselství svobody v rockové, tedy audio podobě (jak dokazuje nám pamětníkům i seriál Jak se kalila hudba), byl a stále je nutným předpokladem probuzení člověka k vnitřní transformaci. Protože jak naznačuje i Reich (zemřel v roce 1957), člověku se stále nepodařilo porozumět sobě samému, protože se neodvážil sám sobě porozumět

100_1594Ještě jinak řečeno, desítky tisíc kluků světa v nejméně třech generacích, kteří se přes nátlak učitelek hudební výchovy – didaktická logika je nesmysl, tvrdí konečně k mému zadostiučinění hudební skladatel žijící v USA Petr Kotík (LN 7. 4. 18), který hudební výchovu ve stylu od Bacha po Vlacha považuje za nesmysl, výmysl druhořadých učitelek ze základní školy,– probudili k částečné svobodě (bohužel odpad  je i dnes značný, systém si umí koupit volební hlasy i hudební a jiné rebely, a jen někdo může být takový magor, že jde až do krajnosti, jako šel Kristus) – a snad předají naději tvůrčí svobody do dalších generací.

Bůhví jakým impulsem budou pro mladou hudbu i další závany svobody třeba internet, notebooky, youtube, ale i nové adrenalinové sporty, a olympijské vítězky, které intuitivně připravují své a naše mozky na budoucnost už docela jiným způsobem: nejezdí, aby vyhrály medaile, ale aby si užily jednotlivé disciplíny a donedávna neexistující techniky a sporty pro vrcholové využití možností trénovaného lidského těla a mozku. Všichni takoví (a takové) pracují na stejně rebelské a pro vývoj lidstva tak potřebné věci. A to platilo s platí jak pro Micka Jaggera, Jimmy Hendrixe tak i pro nadšené rockové amatéry všech zemí: i zde je cesta důležitější než cíl (vážené budoucí maminky malých buddhů: nechat své děti si hrát je daleko důležitější, než vám kdy řekli).

V každém případě ale tohle duchovní, lidské, společenské,  ale i hudební sportovní či jiné individuální  pak společenské probuzení začíná nejen náhlou, ale i postupnou transformací špatně porozených (a proto vzteklých anebo zakřiknutě poslušných) zglajchšaltovaných synů a dcerušek v rebelující a hrající si tvůrce. V Česku, za železnou oponou, a dekádu po sametu, bylo pak mým posláním naznačovat, že k úžasu z hudby člověk nepotřebuje nástroj za stovky tisíc, ale že každý zvuk je hudba.

Hm, jak by to asi vypadalo, kdyby se děti rodily přirozeně a orgasmicky, byly vychovávány pochvalou, učily se hrou, a zářily láskou (a systém  dozorující starší a vládnoucí generace systémově nevraždil Krista, tedy niternou potenci svobody šmahem v každém z nich)? I Reich a zenoví a jógoví a tibetští mistři a guruové by pochvalně mručeli… a příští malí buddhové by svobodně ale s respektem k přírodě (z)měnili svět. Ano, i o cestě k této přirozenosti hráli a zpívali (kytaroví, bubeničtí, zpěváčtí i zvukoví) hrdinové minulých rockových dekád…