Vlastimil Marek

Nemám tím na mysli sebe, ale ono freudovsko-jungovské „já“, tedy racionální program mozku, se kterým se identifikujeme a kterému věříme (ať víme či netušíme, že je iluzí) víc než Bohu. On je jakýmsi naším, jakkoli se ukazuje, že falešným, Bohem. Ukazuje se ale stále více, že ono dávné (indické, jógické, taoistické a šamanské, ale i mysticko a ranně křesťanské) rčení Bůh jsi ty (Tat twam asi) asi odpovídá tomu, co a kde nám reaguje v mozku. Podle amerických vědců jsou představy věřících o Bohu  jen jejich převlečenou vlastní vůlí. Pokračování »

Sobota. Ráno vstávám kolem sedmé, nazuju sněhule a umetu si cestičku ke schránce, kde na mne čekají čerstvé, i když zmrzlé noviny. Odložím si je na ústřední topení, aby se nahřály (vždy přitom vzpomenu na anglické komorníky, kteří svým lordům ranní Timesy dokonce i vyžehlí), postavím vodu na čaj a udělám si snídani. V osm zajdu dvěstě metrů hlubokým sněhem (no tohle, žádná auta, klid, pohoda) do obchodu koupit chléb a sójové rohlíky. Pomalou četbou jen toho, co mne zajímá, jak v tisku, tak na internetu (a užíváním si dalších korálků zadostiučinění) pak trávím další hodinku či dvě. Pokračování »

Jednou z výhod dlouholeté práce na „bdělém vědomí“ (nebo taky nácviku umění být vždy teď a tady, a co dělám, dělám na 100%) je jistý automatismus, s jakým lze vidět minci jakoby zároveň z obou stran. A výsledná lehkost a samozřejmost, s jakou na hladině mysli vyvstávají alternativní řešení a tím i schopnost „moudře“ poradit. Pokusím se, na příkladu komentářů ke dvěma z četby vybraným ukázkám, poodhalit další a hlubší souvislosti příčin stále hlubší propasti mezi sny a skutečností, mezi ženami a muži (které povrchního a spěchajícího čtenáře možná nenapadnou). Třeba tak někomu „připravenému“ pomůžu. A těm snaživějším snad naznačím, co všechno se může v trénované a efektivní, emocemi nezpožděné mysli za pár desetin vteřiny „rozvinout“… Pokračování »

V Japonsku v roce 1979 jsem se nadšeně procházel rozlehlými supermarkety a doufal, že se dočkám doby, kdy tyhle ráje kupujících budou i v Československu. Nemělo to chybu: měli všechno a v desítkách variací. Jen někde velmi vzadu se mihla podezíravá myšlenka: co když ale zároveň s tou nádherou spotřebitelské dostupnosti všeho přijdou i nectnosti? A co když to skončí typicky česky, ušmudlaně, tedy jen u těch nectností? Omlouvám se tedy za poněkud pesimistická vyznění některých mých článků z poslední doby. Ti, kteří mne znají, ale dobře vědí, že pokud píši negativně, nebo o negativních jevech, tak „prognosticky“: aby se nenaplnily. Pokračování »

Předvánoční čas je pro mě obdobím vnitřního zklidnění a přemýšlení. Zamýšlím se nad tím, co jsem v nedávné době vnitřně prožívala a co mě obohatilo. V poslední době byly pro mě nejvíce přínosné a často i jediné pohlazení na duši Vaše fejetony. Jejich prostřednictvím mi došla spousta věcí o sobě a okolí. Začalo to náhodným setkáním v knihovně s knihou Když už i dalajlama, která mě pak přivedla ke knize Návod na použití člověka. Konečně tuším, jaký je návod na veselé pobývání na této planetě. Prostřednictvím práce na sobě a změnou sama sebe. Jak snadné, napsala mi čtenářka, a dala mi tak dárek nad dárky. Pokračování »

Zkratku rovnou vysvětlím: další úspěch potravinářského průmyslu. V dobách socialismu byly postupně klobásy a párky nacpávány spíše sojovou moukou než masem, dnes jsou špekáčky plny rozemletých chrupavek a bez špeku, ale to jsou všechno spíše podvodné a nekalé akce, namířeny proti spotřebitelům. Tentokrát se potravinářský průmysl vydal správným směrem – k lepšímu uspokojení spotřebitelů zároveň za menších nákladů  a větším podílu technologických vynálezů. Pokračování »

Můj termín „korálky zadostučinění“ se ujímá. Jednak mi občas někdo pošle nějaký odkaz, abych se pokochal dalším „korálkem“, a druhak stačí číst noviny a internet. Mimochodem, „V roce 2008 si noviny přes internet četlo 56 procent uživatelů a podle Českého statistického čeští uživatelé mají rádi jednodušší věci, jako přečíst si článek, ale obsluhovat přes internet třeba svůj účet v bance se zatím bojí.“ Natož číst, a dokonce pravidelně, na čtení náročné články, jako jsou ty mé. Na každý korálek už ani nereaguji, ale tyhle dva giga „korály“ si neodpustím. Protože i v těchto případech na má slova došlo… Pokračování »

Několik až třeskutých zpráv opět zapadlo v běžném bahýnku běžných „senzací“, jakoby se nechumelilo. Jenže když se člověk probere z letargie (zlo)zvyků a malomyslného mávání pomyslnou rukou (já to stejně nezměním), měl by žasnout. A pokusit se změnit alespoň svůj postoj ke zprávám, které jsou ze své podstaty třeskuté a potenciálně transformativní. Pak by zjistil, že ono se chumelí… Pokračování »

Otazník v nadpisu naznačuje, že to s tou radostí z jídla (a že my Pejskové rádi koušeme a jíme, je přece jasné), a nejen u mne, dnes už není zase až tak slavné. Všechno je jinak i všeobecně, dnešní vepřová, kedlubna, mrkev či (smažený) sýr už není, co bývaly… nejen pro stresory v mase jatečních zvířat, nejen pro až jen třetinový obsah výživných a pro člověka tak důležitých látek v (současné urychlované přibarvované a hormonálně rychle rostlé) zelenině jakož i pro náhražky prakticky v čemkoliv. Osobně jsem např. celé roky konzumoval (místo masa) sýry, a pak mi řekli, že bolesti v zápěstí způsobila právě dlouhodobá konzumace těchto „mléčných“ výrobků. Celé mládí jsem slýchal a četl „víc mléka a mléčných výrobků“, a poslušně jsem mléko pil po litrech i v dospělosti, pak prý že máslo není zdravé, ale Flora a spol. ano, pak že máslo zase není až tak špatné, pak že sádlo není zdravé, a teď s děsem v očích čtu, že „vůbec nejzdravější je čerstvě vyškvařené vepřové hřbetní sádlo, protože při škvaření v něm zůstávají minerály.“ Pokračování »