Vlastimil Marek

O prazdroji mé hudební a hlavně bubenické inspirace

4.3.2018

V roce 1935 přijel do Prahy slavný indický taneční a instrumentální ansámbl Udaj Šankarův. Dojem z jeho vystoupení byl pro mne tak silný, že nejen jsem několik dnů byl jako omámen: hledal jsem podvědomě v této hudbě poučení a svůj hudební vývoj. Též v bohatství bicích nástrojů a v jejich hudebním, zvukovém a technickém využití. Najednou se mi zdálo naše použití bicích nástrojů barbarské. Že umíme jen připravovat ohromující gradace a s činely pak jejich vrchol. Stále jsem si uvědomoval, že bicí nástroje nejsou jen pro hluk, hřmoty a efekty. Že jim lze svěřit hudbu, že to jsou hudební nástroje, napsal o svém zážitku z indické klasické hudby v komentáři ke své skladbě 8 invencí pro bicí nástroje v roce 1938 skladatel Miloslav Kabeláč, jehož styky s orientální a hudbou značně poznamenaly jeho tvorbu (později mu další kontakty zprostředkovala i jeho dcera, později japanistka Káťa, u které jsem se o čtyřicet let později učil japonsky). A tak zavzpomínám a zabrblám. Ministr pro hudebně duchovní zážitky varuje: tohle není recenze knihy, a jejím přečtením se nenaučíte hrát na tabla. Pokračování »

Zdegenerovaný stát?

28.2.2018

 Již téměř čtyřicet let přednáším a píšu (poslední dobou spíše mezi řádky) o tom, jak moc je tato společnost promořená všemi minulými chybami (typu poručíme větru dešti) a hlavně neřešenými a zamlčovanými problémy ve všech oborech a odvětvích. Do pádu totality jsem jezdil po vlastech českých a moravských s přednáškami a ilegálními semináři, na kterých jsem mluvil o přicházejícím novém věku, a o předpokladech skutečné změny (tedy o špatně zapnutých knoflíčků a laxnosti s tím cokoliv dělat, i o tradiční české neschopnosti se domluvit a situaci kolektivně začít měnit). Psával jsem a přednášel, jako o možném počátku řešení, o škodlivém a násilném systému porodů (a škodlivých jeslích a školkách a autoritářských osnovách ve školách, kde si děti nehrají) jako o další ze základních příčin naší následné a neřešitelné zabedněnosti, a nadšeně popularizoval metody, jak to všechno postupně změnit. A dodnes propaguji i pozitivní příklady, že a jak to (bohužel v mnoha jiných státech a zemích) jde. Ester Ledecká a Norové na hrách zimní olympiády nám opět naznačili, jak na to. A tak si zavzpomínám (abych naznačil kontinuitu svých zájmů o zimní a jiné sporty a názorů na umanutě alternativní soukromé aktivity, jejichž čas snad konečně nastává, uspěchaní mohou přeskočit) a snad nadchnu a inspiruji citáty… Pokračování »

Biatlon a potřeba hary

24.2.2018

Přenosy z her zimní olympiády poskytly zvláště českým divákům (ušmudlané domácí politikou) orgie dokonalosti: povrchové a základní vytržení z pobrexitové a povolební fake mediální reality. Krasobruslařské super výkony (záplavy čtverných skoků, některé se zvednutýma rukama, jakoby jen tak, snadno), strhující výkony, překvapiví vítězové (Ledecká či němečtí hokejisté). Čtenáře (-ky), kterým vrcholové sportovní události nic neříkají, chci uklidnit: nejde mi o sportovce, ale spíš o národní svéráz našeho vrcholového (rozuměj: českého) sportu (a života všeobecně a vůbec). A rád bych inspiroval malověrné a pochybovače: jde o víc, už jen vyzobáváním perliček na dnech (ušmudlaných dnů i roků) se člověk může udržovat, neztrácet výšku, nepadat do beznadějných pastí negativního a pasivního myšlení. Pokračování »

Zpráva o stavu užívání si života a sakra

20.2.2018

Několik mailů s dotazy na můj (zdravotní) stav a několik příjemných zážitků z poslechu rozhlasu mne donutilo otevřít počítač: jeho windousí automatické instalace mne vždy spolehlivě znechutí: než vymažu, co nepotřebuji a než si zase najdu, co potřebuji, musím několikrát hlasitě zařvat: sakrááá! A podělit se (sharing)… Pokračování »

Sdělená radost mnohonásobná radost

15.2.2018

… říkávala babička. Trpělivost a umanutost nejen růže, ale i přece jen vyšší informovanost (a tedy i pochopení a vychutnání) například o indické klasické hudbě, a teď i o jejím rytmickém systému, přináší. Hurá. Našinec dnes raději aby neposlouchal žádné zprávy (jejichž valná většina je negativní a klid v duši destruující), sledoval jen přírodopisné a zeměpisné dokumenty, poslouchal jen podvečerní pořady na stanici Vltava, a do rušných ulic raději nevycházel. Jinými slovy, chce to aktivně (jako rozinky) vyzobávat pozitivní kvalitu. Ale zároveň neuzavírat se: právě mi přišel mail s odkazem na nádhernou, současnou, ale zároveň duchovní podstatu (zde jako poctu Františku Drtikolovi) vystihující digitálně připravenou a natočenou hudbou nevzdávajícího se nadšence. Už jsem o něm psal, jmenuje se Tomáš Reindl. A tak se rád (po)dělím o radost a naději: Pokračování »

Zcela zbytečné temno nad Českem

13.2.2018

Mohli jsme mít přijatelnou vládu, vedení sněmovny bez extrému, Drahoše na Hradě a slovo czexit by nikdo neznal. Ale my jsme řekli ne. Demokratické strany nezvládly v zájmu republiky disciplinovat Babiše a oddávají se tomu, čemu TGM říkával „abstraktní radikalism“.. píše Dalibor Klimeš v blogu, který stojí za to pozorně číst: Kdyby současní politici dělali dobře své řemeslo, velmi pravděpodobně bychom zde už dávno měli vládu s důvěrou sněmovny. Pokračování »

Vida, vida, vida: poděkování

4.2.2018

Maily, které mi doporučují videa, oslavující nesmysly, nebo oslavují blázny, ani nedočtu a rovnou mažu. Pokud odpovídám, tak rovnou výukově, naznačujíc jiné horizonty událostí (snad v budoucnu zarezonují, viz citovaný mail níže). Na zprávy nekoukám, nedá se to, a čistím se i sny: teď jsem vyslechl pořad vzpomínek jednoho tehdy mladíka, kterého estébáci vyhnali i s ženou a dvěma malými dětmi do Rakouska (on tam vystudoval vysokou školu a celé roky pomáhal disidentům a potřebným), a zdálo se mi o životě v totalitě a dnu po jednom výslechu a prohlídce bytu. A vida, přišel mi mail, který potěšil a jistě potěší a povzbudí i další… Pokračování »

O škodlivosti zemanů a léčbě světa

1.2.2018

Je snad stále evidentnější, že bojem s těmi, kteří mají jiné názory (volí ty jiné), nebo jen kritikou těch druhých ničeho kloudného nedosáhneme. Přitom se rodíme s altruistickými sklony, máme evolučně vrozený smysl pro pomoc druhým, jsme empatičtí (pokud se narodíme přirozeně, chtění a milovaní), ale cestou životem se to někde ztratí. ČT 2 odvysílala francouzský dokument, nabízející v pravý čas (do 13. 2.) i nám Čechům recept na léčbu i našeho světa (ostatně píšu o tom a vydávám knihy a přednášel jsem ještě donedávna třicet let).  Pokračování »

Srát na kšandy (tedy na StB a další české zemany)

29.1.2018

… to je, oč tu běží. Slabším náturám se omlouvám za poněkud fekálnější vtip, ale situace si to opět vyžaduje (a vysvětlení následuje). Protože po těch všech zklamáních už mám dost vlastních opakovaných zkušeností s marností varování (mene tekel)… a upozorňování, že lidi se (přes zkušenosti a metody buddhismu) od pravěku v jádru nemění. Pavel Tigrid napsal v roce 1983 (cituje Erik Tabery v Respektu 5/18), že i kdyby padl totalitní režim a nastoupili by demokraté, nemuselo by to vést k dobrým výsledkům, protože my Češi problémy neřešíme, my je vršíme a stavíme na nich nové základy, zas a znovu. To, že jsme šedivá, sobecká vulgární společnost, není dáno režimem, ale takové vztahy tu pěstujeme… Individuální rada? Srát na všechny vnější kšandy, starat se (ne sobecky, ale buddhisticky) o sebe: napsáno moderně …mysli globálně, jednej lokálně, a změň se individuálně).  Pokračování »

Za Alpami aneb Nešťourat, nešťourat, nešťourat

26.1.2018

 V jakémsi volném pokračování mých posledních blogů nabízím těm několika pozorným čtenářům opakující se smutnou meziřádkovou zprávu, jak moc se stydím za svou vlast a krajany co nechtějí slyšet (což jsem před lety vyjádřil rýmovačkou … jenom jsem netušil, neříkám to lehce, že Čech, prdel líná, slyšet pravdu nechce). Ocituji níže z internetu (blisty.cz). Moje vlast nevzkvétá, a dlouho vzkvétat nebude (o nakřivo zapnutých knoflíčcích poslední dobou píši často). I Evropské a globální politické struktury erodují korektností a trumpismem (Ctěná liberální demokracie se na Západě přeměnila v cosi podobného socialismu s lidskou tváří, napsal Benjamin Kuras)… Pokračování »

Mým (estébáckým) vyšetřovatelům

23.1.2018

… ale i těm, kteří pracovali ve skladech zabavených věcí, jakož i známým a jejich přátelům, kteří ode mne v 80. let min. stol. odebírali samizdaty: vyhlašuji pátrání po asi dvaceti stránkovému na psacím stoji hustě popsaném rukopisu formátu A4 popisujícím můj dvouměsíční pobyt v Japonsku v roce 1979. 5. srpna 1986 jej při mém zatčení a domovní prohlídce (spolu s magnetofonovými kazetami, psacím strojem, gramofonem, mnoha písemnostmi a mou korespondencí s přáteli v Japonsku ale i v USA a Holandsku) zabavila StB jako nástroj sloužící k vyvíjení nepřátelské činnosti. Pokračování »

Planeta vrátí úder

20.1.2018

Budoucnost předjímá přítomnost, nejen v případech nakřivo zapnutých knoflíčcích košilí a blůzek mnoha vědních a technických disciplín, ale i individuálních a státních osudů. V literatuře, přinejmenším v oblasti sci-fi (aneb máme, co zasloužíme), logicky i celospolečensky. A nejen pokud jde o technologie a dopravní prostředky. A samozřejmě, i když je to nad rozlišovací schopnosti státníků, i planetárně. Přestože je varovných indicií stále víc, (ne)zodpovědní dál vydělávají na přírodě, Zemi jako takové, a dělají, jako že to není jejich problém. Jenže všichni jsme pasažéři jedné kosmické lodi: planety. A ta nám začíná naše sobecky arogantní údery vracet. Pokračování »

Svět se řítí…

15.1.2018

… do ďáblovy řiti, bylo motto umanutého prvorepublikového samotáře, který si celé roky a celý život vyřezával linoryty a dřevořezy (a klidně i v jedné kopii vydával svým vlastním písmem tištěné celé knihy či mnohabarevné ilustrace třeba divoké šumavské přírody). Josef Váchal byl unikátním českým malířem, grafikem, ilustrátorem, sochařem a řezbářem, ale také spisovatelem a básníkem, ale také prvním ekologem a ochranářem přírody, o kterém nám neřekli. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření (socialistická uměnověda jej opomíjela s tím, že byl duchařem). Celou dobu první republiky a po roce 1948 pracoval sám, prakticky neznámý a izolovaný. Teprve po roce 1990 mu byly zorganizovány první výstavy. Tohle je blog o virtuálních vláknech pavučiny matrixu, ve které se potácíme, a kde jen málokdo zjistí, že je v pasti (a nebo dokonce jak z ní ven). Pokračování »

O myších a lidech 2

8.1.2018

Po minulém naznačení jednoho z hlavních a médii naivně a především trestuhodně nereflektovaných (a tedy ani v náznaku neřešených) důvodů současných krizí humanity dnes přidávám, pro pokročilejší, i některé další. Rozdurděným specialistům, neschopným nadhledu a zevšeobecnění, nebo dokonce tolerance k jiným než načteným možnostem, kteří se rozohnili vyzněním původního blogu Markéty Šichtařové, a totálně odmítli srovnávat myši a lidi, odpouštím (jejich argumenty znám předem). Zvídavým a nepředpojatým čtenářům, kterým dojde poselství a nedají se chytit do pastí slov či jejich nečekaných spojení, natvrdo naznačím další znepokojivé náznaky zániku říše římské, pardon, té současné, materialisticky a ziskově západní. Pokračování »

O myších a lidech

31.12.2017

Tělesně ale především duševně (rozumějte: trpitelsky) velmi vyčerpán stavem věcí lidských (nejen českých), a otráven (lid český otravujícími) pohádkami v televizi, jsem se sebezáchovně snažil některým mediálním senzacím většího (tajfuny ve světě, nekončící nesmyslné války tu i jinde), ale i směšně malého českého typu (Zemanova pěst) uniknout: nedalo se… ale až na bolesti hlavy a neustálý pocit začínající chřipky (fučí mi do cely a na hlavu každý rok více rozeschlými okenními rámy), jsem nakonec nějak přežil Vánoce blbec (polévku dámy přemrkvováním přesladily a kapra přesolily, mé vody v supermarketu neměli, malá samoobsluha také na svátky překvapivě zavřela, tak jsem jeden den jedl směsku sáčkové rýže s lehce povařenou zeleninou z mrazáku s kouskem dýně hokkaidó, to vše hustě postrouhané zbytkem tvrdého sýra). Intenzivně se totiž neodmávnutelně stále častěji připomínal pocit absolutní bezmoci… takže tím více si sním. Pokračování »

Orgasmický porod za čtvrt hodinky

22.11.2017

Uff. Hřebík, na který zavěsím tohle blogové a především přirozeně-porodní psaní (a osvětu), je už pár let pevně v pomyslné zdi (pod kterou mám už hezkých pár kilogramů hrachu). Ale teď se objevil další článek, který mne znovu vyvázal z nutkání (dnes už dokonale marného, protože bitevní kočky nevidí a neslyší, techniku mrtvých brouků za těch posledních dvacet let natrénovaly dokonale, a podařilo se jiné články o přirozeném porodnictví a o chybách a mýtech toho nemocničního, ale i mou osobu ignorovat podobně jako porodníci) komentovat. Další a další články statečných žen o docela jiných a přirozených možnostech porodů, ale přibývají. Čtěte a divte se, těhotné, a porodníci, zastyďte se, na své tzv. úspěchy (vnucující rodičkám i sobě rutinní a často zbytečné a kontraproduktivní úkony). Pokračování »

Důchodcovo snění

19.11.2017

Ve školních letech jsem se probouzel z nočních můr (opakovně se mi zdálo, že jdu do sklepa pro uhlí a při zavírání dveří najednou cítím protitlak a dveře nemohu zavřít: něco strašidelného je na druhé straně a hodlá mne chytit) zpocený a s bušícím srdcem. Rozhodl jsem se s tím něco udělat a podařilo se mi to lépe, než jsem mohl očekávat: naučil jsem se těsně před tím, než by mne příšera ve sklepě přemohla, prostě probudit: byl to jenom sen. Po nějaké době jsem se pak na učil se probudit před jakýmkoliv strašidelným okamžikem jakéhokoliv snu. O několik let později, když jsem začal nejprve ze zdravotních důvodů (bolela mne záda) a pak z důvodů duchovních (tehdy se jóga mohla cvičit jen v oddílech tělovýchovných jednot, ale mne zlákala zakázaná možnost cvičit jógu i z důvodů objevení a kultivace sebe sama a duchovnosti), jsem začal cvičit i ve snech. Pokračování »

Zpráva o divných situacích

10.11.2017

… (a nepřipravených politicích a žurnalistkách) ve dnech, které rozhodně nejsou normální. Ještě nedávno jsem takovému dni říkal blbec a neuvěřitelným způsobům, jakými létaly zmuchlané papíry či slupky z jablek mimo koš, drobinky z pečiva odletovaly a zdobily kobereček pod stolem v piruetách a při pokusu je smést odletovaly nepřepokládanými směry, se smál. Z náhodně přepínaného rádijka se na rockové stanici ozývají medové hlasy anonymního Viktora Preisse, vybízející k poslechu těch nejsvobodnějších zpráv (parlamentni listy.cz), novinami se už nedá ani letmo listovat, tv zprávy jsou neustálé dohadování (přece jen zkrotlejších matadorů i drzých psychopatů moci, plus pár mladých nezkušených tváří) snahy o rozum versus naprosto ulítlé nesouvislé blekotání toho, jehož jméno se neodvažuji napsat, a jeho kumpána, jemuž tvář již profesionálně ztuhla do grimasy suveréna co všechna jména tají (protože může a žádná relevantní nemá). Pokračování »

Hara k nezaplacení

26.9.2017

Studenti jsou cele pohlceni životem, a tak nepíší. Jen občas se urodí, a tak prezentuji jeden nedávný mail, symbolizující celkem běžnou domácnost, ve které jsou ženy nespokojené (PMS?) a nedají pokoj, dokud to nezajiskří. Samozřejmě to souvisí s tím, že některá témata jsou pro ně (dokonalá stvoření s ženským tělem a hormonální produkcí, ale spíše mužskou výchovou z rodiny a školy) tabu. Pokračování »

Jak jsem zůstala Ženou

21.9.2017

Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala najít odpověď na dokonalou otázku Vlasty Marka, kterou mi spolu s knihou Nová doba porodní věnoval na zahrádce v pražských Měcholupech. Tehdy jsem koukala jak sůva… něco málo jsem řekla, ale pak jsem na tu otázku celé roky myslela. Byl to velký úkol. Nyní po šesti letech a třetím nádherném porodu mám konečně co říct. Ženou prostě jste, když se jí narodíte, ale v našem západním spíše mužském světě vůbec není snadné ženu v sobě objevit a Ženou i zůstat. Setkávám se denně se ženami, které své ženství těžce hledají, a některé dokonce umírají na rakoviny dělohy nebo prsu, protože své ženství už nejsou schopny nalézt. Pokračování »

XI. Doslov

18.9.2017

… anebo prolog, epilog, apendix, cokoliv chcete, o mnohých osobních  zklamáních a české všeobecné, ale buddhažel i zenové lenosti, a zároveň i nesnesitelné lehkosti, s jakou lid obecný mění holuby na střechách svobody (a realizace své individuální bytosti) za zábavné vrabce v hrsti. Zen vždy narážel (a stále naráží) na neschopnost běžné západní logické mysli nebrat dnes už tak devalvované slovo jako kánon, doslovně. A není to jen obyčejné kulturní či dobové nedorozumění: to už se projevuje jak jako matrixovský filtr tzv. vzdělanosti, tak determinací jazykem, v našem případě češtinou, a školstvím (školy jsou domy, ve kterých se slavíci učí zpívat jako vrabci). Každé nadšené přirozeně porozené dítě je vrozený buddha, ale pak společnost dělá všechno pro to, aby v něm tu dokonalost zahubila. Asi budeme muset tři sta let (jako kdysi Padmasambhavovi krajané v Tibetu) počkat, až někde někdo nalezne v jakési digitální jeskyni skutečně efektivní (přitom již dávno psané a dnes stále opakované, ale neposlouchané) návody k použití člověka. Zavzpomínám na (ne)veselé historky z dějin české i jiné duchovnosti. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky X

11.9.2017

K nápravě věcí lidských potřebujeme jak jiné otázky, tak docela jiný způsob (po)rození, výchovy a vzdělávání. Pro své čtenářsky líné Čechy jsem sestavovával desatera. Každé je samo o sobě výzvou ke zpomalení a k postupné vědomé realizaci předávaného poselství (v některých duchovních tradicích se tomu říká spíše realizace individuálního bytí). Každý bod desatera je jako zdánlivě srozumitelný kóan, a zároveň instrukce, jak se dostat k řešení. Systematičnost a abstraktnost desater, jakýsi ze-nový návod na (vy)školení a použití (ze)nového člověka, je spíše mužskou doménou, ale dnešní školy a akademická pravidla vzdělání nutí i mužsky vzdělané a stále častěji se tak i chovající ženské mozky myslet spíše logicky než intuitivně – právě desatera i jim pomohou (pro)pojit matrixově zkreslený běžný svět ideálů se světem pravé, přestože hormonálně ovlivňované, takže přirozené skutečnosti ukrytého ženství. Tohle čtení je jen pozvánkou k jakémusi mentálnímu cvičení, kdy je mysl cele ponořena do pozitivních modů, a tedy zpozitivňuje. Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky IX

4.9.2017

Paradoxů a záhad (přinejmenším pro racionálně vzdělaný – rozuměj: k přehnané kritičnosti zmanipulovaný bělošský a zvláště intelektuální mozek pro který jsou kulturní nedorozumění pod jeho rozlišovací schopnost) nabízí zen spoustu. Po celý život zvyklá na nepřetržitou kontrolu rozumu (racionality, ega) nemá mysl současníka důvod měnit to, dokud jí (mu) někdo nebo něco nenatrhne realitu. A změna bolí i samotný mozek. Je energeticky náročná. Zatím jsme příliš zaměstnaní svými hormony, touhami, egem, zábavou, životem, ale co není, může být: potenciály dřímají v každém dobře porozeném človíčkovi. V každém je tvor, který se před milionem let začal klubat do svých potenciálů… a zároveň i zárodek nějakého duchovního či dokonce zenového učitele. Pokračování »

O jiné hudbě vzpomínkově

31.8.2017

Za ty roky, co jsem psal (a v rádiích vysílal) o jiné hudbě, anebo přímo v kostelích hrával na tibetské mísy, jsem byl mnohokrát v ideálním hudebním a tvořivém transu: hrálo a povídalo se to samo, prostor toho či onoho kostela si řekl, které mísy a jak rozeznít, pozornost posluchačů (nebo spadlé brady chovanců diagnostického ústavu) určovala délku koncertu. Vynalezl jsem či u nás poprvé použil i smyčec (produkoval neuvěřitelně příjemné ale zároveň unikátní táhlé tóny), hrával jsem také např. zadržovaně, ihned po ťuknutí na mísu jsem ji rukou umlčel, a nechal prostorem jen doznívat jakési prostorové zázněje – kostel hrál sám, anebo otevíráním a zavíráním úst u hran některých míst jsem moduloval dozvuky zvuků atd. Jenže podobně jako nikdo nikdy nenahrál alespoň kousky seminářů (nadšení účastníci si kromě zazenu zkusili m. j. bubnovat, hrát na tibetské mísy, zpívat mantry a alikvoty), nenahrávaly se ani koncerty z kostelů (nebyly video kamerky, nebyly nahrávací walkmany). Pokračování »

Zen pro věčné začátečníky VIII

28.8.2017

Čím častěji jsem v mládí býval zklamáván, když jsem zjistil, že nejen pijáci a kuřáci, ale i mnozí lékaři, symfonikové nebo učitelé (učitelky nevyjímaje) nejsou zářnými vzory morálky a jsou běžně vzteklí a závistiví (tedy že ani vysokoškolské vzdělání člověka v jeho lidskosti neobohacuje), tím nadšenější jsem býval z četby příběhů ze života zenových mistrů (od středověku až po ty současné): jinými slovy, přestože a protože žádná vysoká zenová neexistuje, zenoví mistři jsou, tak jako dalajlama, oceány soucitu a hravé empatie, neustále cizelované přirozené moudrosti. Stejně jako mnozí tibetští lamové, jsou to ti nejintuitivnější pedagogové, kteří se umí smát (dokonce i sobě). Na rozdíl od mnoha českých otitulovaných odborníků jsou (samozřejmě až na vzácné výjimky) neustále každým dalším setkáním a každou otázkou studenta či mnichů moudřejší a vzdělanější. Chirurg či politik, který se snadno vzteká (anebo se provalí, že si nakradl, nebo potřetí se rozvedl a odklonil si peníze, aby nemusel nic dát své bývalce), přes své vzdělání nevystudoval na celého člověka… jako se to podařilo téměř každému zenovému mistrovi, který si je jistý sám sebou, je osobnost, ale ne egoista. Pokračování »