O tom, že „i malé má vliv“, a že se i při plánování a budování něčeho velkého vždy vyplatí věnovat pozornost i zdánlivě nedůležitým věcem, píši často. Protože si všímám, jak si jiní nevšímají. Protože je to vždy ta příslovečná kapka, která přeteče a způsobí potopu. Protože je to vždy jedno zrníčko písku, které už spadne a vezme s sebou celou dunu.
I věci hmotné jsou, ať chceme či nechceme, ať si to připouštíme nebo ne, ovlivněny i myšlením těch, kteří je vyrábějí a užívají. Takoví Japonci (a antikváři) si cení spíše věcí starých, tedy ohmataných, takových, které prošly rukama mnoha generací – a právě tím jsou cenné.
Dva články v jedněch novinách (LN 19. 12. 2006) mne inspirovaly k úvahám právě o tom, jak málo stačí, aby se mnohé pokazilo, pokud si přestaneme všímat právě onoho nezměřitelného vlivu zdánlivých maličkostí.
Jediné slovo může změnit dějiny (velmoci): při jednom z politických mítinků před americkými volbami republikánský senátor Allen urazil jednoho z členů týmu svého protivníka, původem z Indie. Nazval ho několikrát „makak“. Vida, voliči jeho žert neocenili, a demokraté získali ve volbách klíčový mandát, který jim zajistil kontrolu nad horní komorou Kongresu. „Jediné slovo nejspíše změnilo politickou rovnováhu v americkém Senátu,“ prohlásil šéf neziskové organizace Global Language Monitor, která udělila výroční cenu právě za nejpovedenější politický výrok roku právě slovu „makak“.
Bývalá nizozemská poslankyně Ayaan Hirsi Aliová zase vyprávěla, jak v roce 1994, když žádala o politický azyl, musela nastudovat nejen jazyk, ale i historii Holandska. A tehdy poprvé uslyšela o holocaustu. Když o Osvětimi a hromadách bot zplynovaných Židů vyprávěla sestře, která ji přijela navštívit, ta začala křičet: „To je lež! Židé znají způsob, jak lidi zaslepit! Nezabíjeli je, neposílali do plynu ani je nemasakrovali. Modlím se k Alláhovi, aby byli jednoho dne všichni Židi na světě zničeni!“
Ayaan viděla a zažila, jak nevládní organizace, Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond rozdávaly léky, kondomy a stavební materiál, ale nepřinesly žádné informace o holocaustu. A z vlastní zkušenosti tvrdí, že celé generace muslimů jsou krmeny vytrvalou propagandou, že „Židé jsou havěť, a podle toho se s nimi má zacházet.“ Jak tahle „propaganda“ jednoho názoru a jedné věty skončila v Evropě (až na Ahmadínežáda a pár dalších „popíračů“, kteří se naopak tohoto jediného slova bojí jak čert kříže), víme: holocaustem. Jak asi skončí mlčení a neprotestování evropských politiků a zemí vůči systematické propagandě o tom, že holocaust neexistoval?
Hmotná pomoc a hmotné dary jsou jedna věc, ale správná (nic nevážící, tedy nehmotná) informace na správném místě a ve správném čase, tedy pár vět, nebo dokonce jediné slovo, může i zde změnit dějiny.
O tom, že úsměv na tváři (a pohoda mysli) těhotné ženy těsně před porodem znamená pro zdraví a pohodu budoucího člověka nesrovnatelně víc než jakákoliv „hmota“ (třeba v podobě těch nejrůžovějších zavinovaček, dupaček, čepiček a kočárků), a že naopak, pouhé mnohdy ani nevyslovené očekávání komplikací (v myslích sester a porodníků) tyto komplikace spolehlivě vyvolá, píši jindy a jinde. Jediné dobré slovo, jediná povzbudivá věta, by vykonaly zázraky.
V tomto smyslu je také třeba, aby si správci různých „blogů“ a internetových diskusních skupin dali pozor na těch pár za-každou-cenu kritiků. Pokud mávnou rukou, že to je jen pár jedinců, a že máme přece demokracii, zadělávají si na budoucí velký problém.
Tahle zdánlivá maličkost, tedy vytrvalá obrana jakési verbální čistoty prostoru v nás i kolem nás, jakkoliv imaginárního, je daleko důležitější, než si většinou myslíme.
A protože teď těsně před Vánocemi davy šílí a konzumují a rozčilují se, a poněkud zapomněly, co jim říkávaly babičky o těch kouzelných dobrých (pozitivních) slovech prosím a děkuji, naznačuji: často stačí jediné slovo, jediná věta, aby byl svět lepší.
Vlastimil Marek, středa 20. prosinec 2006
