Konečně, řekl jsem si když jsem otevřel poslední číslo časopisu Sedmá generace a můj zrak padl na článek Nicka Kettlese Naslouchej kapkám deště. Anglický autor rozebírá rostoucí „hlukový“ smog, ve kterém dnes žijeme ve dne (a často i v noci) prakticky všichni. Čerpá z několika knih (u nás nepřeložených a neznámých) a dotýká se něčeho, čemu on sám říká akustická ekologie.
Zvukem, hudbou, a také různými možnostmi, jak se bránit hluku, se zabývám přesně třicet let. Tehdy jsem prodal bicí soupravu a začal postupně hrát na akustické nástroje (přes kubánská konga a indická tabla jsem došel až k tibetským mísám a „hudbě ticha“). Celé ty roky píši a přednáším o nebezpečí zbytečného a společností dosud nereflektovaného „hluku“, ale doposud prakticky nikdo neposlouchal. Navíc zvláště u nás „není nikdo prorokem“. Dlouho mi to, co jsem říkával o akustickém smogu, nevěřili ani jógíni, vegetariáni a cvičenci různých asijských bojových umění (kteří mi naopak po nějaké době věřili to, co jsem psal a přednášel o duchovnosti). Proto jsem se tak zaradoval, když jsem objevil článek o „akustické ekologii“. Hurá, blesklo mi hlavou, už i v tomto ohledu snad lidé uvěří tomu, co roky naznačuji, a navíc budu moci citovat.
Situace je totiž dnes daleko zoufalejší. Jako národ hluchneme, a stále méně si umíme naslouchat: již před třiceti lety R. Muray Schafer, přední kanadský skladatel (a autor klasické studie publikované v knize Jak je svět naladěn) tvrdil, že „taková souvislá vrstva bílého šumu (rozuměj: nepřírodních umělých a průmyslových zvuků, pozn. aut) má za následek úpadek schopnosti naslouchat a potažmo vyslechnout jeden druhého“, a v hlubší souvislosti vede k „rozkladu společenství“.
O tom, že jsme všichni, kteří roky varujeme před nárůstem akustického smogu, měli pravdu, svědčí situace kolem – stačí jen sledovat, jak si neumějí naslouchat politici všech států světa (naše poslance samozřejmě nevyjímaje).
Nedávno mne ve vlaku začalo něco rušit. Kouknu a on sedí přes uličku mladík, který má na uších draze vypadající sluchátka a z nějakého toho mp3 přehrávače mu do hlavy duní nějaká taneční hudba. Hoch netušil, že bzučivě rytmické tss ta tss ta tss ta slyší všichni jeho sousedi, protože si navíc pilně s někým dopisoval přes mobil, a když skončil, vytáhl knihu a začal číst. I při posílání sms, i při čtení se neustále kýval jakoby do taktu – ale k mému překvapení byl úplně mimo rytmus hudby, kterou „(ne)poslouchal“! Došlo mi, že on hudbu používá přesně tak, jak tento jev popsal v článku citovaný Kendall Wrighton: „Zvuk používáme jako formu akustického prášku na bolení hlavy, nebo audioparfému, který má zahnat kritický vnitřní hlas a pocity, které ho provázejí… východiskem je pocit, že emoce lze nějak kontrolovat tím, že od nich odvedeme pozornost.“
Psal jsem nedávno o hlasitosti. Nick Kettles jde ve svých varovných tvrzeních ještě dál: „Akustická ekologie vede k poznání, že neustávající šum na pozadí, kvůli kterému už neslyšíme ani vlastní kroky na chodníku, vede k izolaci. Z psychologického hlediska pak vidíme, že pod nadvládou šumu se prostředí i komunita stávají člověku nepřítelem. Reklama na hloubkové reproduktory, subwoofery Sony X, dokonce přímo láká slovy: vaši sousedé se budou zvuku děsit.“
Zatímco u nás nikdo nic neví a nemůže (hygienici lidem, bydlícím poblíž hlavní kolínské silnice, přeplněné kamiony a automobily, jen slibují, že snad budou peníze na dvojitá skla v oknech – jako kdyby tohle bylo řešení), v Anglii se už začínají dít věci, protože když se chce, tak to jde. Například na hudebním festivalu v Glastonbury se musí dodržovat ticho v ranních hodinách, a tak prý tisíce posluchačů křepčilo se sluchátky na uších, a ne na hudbu děsící vše živé v okruhu několika kilometrů. Lidi bydlící v sousedství firmy Tarmac v Arundelu již neruší pronikavé pípání couvajících kamionů (širokopásmové signalizátory dnes zní jen poblíž automobilu). Podle průvodce Quiet Pint Guide (Pivo v tichu) můžete vybrat z tisíce britských hospod, ve kterých nikdo nepouští žádnou hudbu, a společnost Intelligent Energy vyrábí motocykly na vodíkový pohon, jejichž motory v podstatě nejsou slyšet vůbec.
Začít by se mělo, jako ostatně u všeho, již u dětí. Arline Brinzaftová napsala knihu Naslouchej kapkám deště (Listen to the Raindrops), která Nicka Kettlese inspirovala, a uvádí v ní děti do světa zvuků třeba písničkou o myší rodině, pomocí které se děti učí, jak důležité je chránit si sluch, jak příjemné jsou přírodní zvuky a naopak nebezpečné ty, které mohou sluchu uškodit, například sbíječky, klaksony, sirény a auta s hlasitými reproduktory.
Hladina akustického smogu (ve větších městech) je i u nás stále více zdraví a psychice škodlivá. Až 70% Čechů si stěžuje na přílišný hluk ve svém okolí či pracovním prostředí, ale málokdo tuší, jak moc je nebezpečný. Na pracovišti jsou při síle hluku nad 85 decibelů předepsány ochranné pomůcky. Autorka projektu Zabiják hluk Zdeňka Žídková uvádí: „Hluk nad pětaosmdesát decibelů má účinky na sluch či sluchové buňky a ničí je nezvratně. To si mladí neuvědomují. Přehrávače, hudba v restauracích a na festivalech těch osmdesát decibelů a více dosahuje. Na druhé straně celý organismus je postižen – od poruch imunitního systému, vlivu na pozornost, vlivu na srdeční systém, vlivu na žaludek a kvalitu funkce kůže."
Jsme už tak „závislí“ na hluku, že např. výrobce úplně tichých vysavačů již před lety zkrachoval, protože hospodyňky nechtějí kupovat vysavač, který nehučí. Tak jako bychom měli převzít zodpovědnost za to co jíme, pijeme, dýcháme, je nejvyšší čas převzít zodpovědnost za to, co a jak posloucháme. Stát, jako ostatně prakticky ve všem, nám v tom nepomůže. Řešením není ani „umělecké“ zpracování hluku, ani profesorská reakce pana prezidenta. Nejde o to zakázat hlasitou hudbu, ale informovat o nebezpečí takového poslechu, a vymýšlet technologie, které jsou tiché.
Volba je jen a jen na nás. Zatím volíme akustický smog.
Jenže tak jako čistá voda a čistý vzduch, životně důležité (a luxusní) začíná pro nás lidi být i ticho.
Vlastimil Marek, pondělí 19. únor 2007
