Nobelova cena za mír má letos toho nejsprávnějšího nositele. Konečně je oceněn člověk, který přispěl k vnitřnímu klidu a míru v duších milionů chudých vesničanů a především vesničanek. Který svou vizi musel trpělivě a dlouhodobě prosazovat, který ji ale nakonec prosadil. Pomohl změnit společnost, která byla na dně. Už aby i u nás existovaly banky s duší.
Všechno jde, když se chce, říkávala moje maminka. Tvrzení různých těch politiků (úředníků, odborníků a vědců), že to či ono je psotě nemožné, jsou v naprosté většině jen důkazem jejich vlastní neochoty či dokonce neschopnosti (a to se je ani neodvažuji podezírat, že by to snad byl záměr!).
Nobelovu cenu míru dostal letos bangladéšský ekonom Muhammad Júnus za projekt mikroúvěrů. Před mnoha a mnoha lety (psal jsem o tom na jaře roku 1998 v časopise Baraka č. 4 a také v jednom ekologickém fejetonu ve své knize Něco v síti, DharmaGaia 1999) začal půjčovat relativně směšné částky ženám, které si tak mohly začít „podnikat“.
Dnes má jeho banka přes 6 milionů klientů a na podobném principu funguje kolem tří tisíc dalších finančních institucí po celém světě. A sympatický a stále skromný „bankéř“, kdysi doktor ekonomie a profesor na americké univerzitě, který se po hladomoru ve své zemi v roce 1974 rozhodl vrátit a nějak pomáhat, za svůj „nápad“ a vytrvalost, s jakou jej (přes odborné rady všech tehdejších bank světa, že je to nesmysl) nakonec prosadil, je dnes konečně oceněn a znám.
Mimochodem, v recenzi na mou knihu v roce 1999 Josef Chuchma napsal „Něco v síti, ale nic na papíře“. Doufám, že si vzpomene a chytí se za nos.
Důležitý je onen počáteční úmysl. Co chci s tím či oním udělat. Psával jsem již v samizdatech v první polovině 70. let, že někomu rozbiji o hlavu půllitr když v hospodě, je to agrese. Když ale tentýž půllitr rozbiji na pódiu před mikrofonem na (tehdy ilegálním) koncertu, je to tvůrčí akt. Když vyrobím a použiji nůž, abych někoho zabil, je to agrese, když ho použiji, abych hladovému ukrojil kus chleba a zachránil mu tak život, je to akt nejvyššího soucitu a lidství.
Když coby radní použiji tajně část nějakých fondů EU abych si opravil cestu vedoucí k mé chatě, je to zločin, když tu samou částku tajně použiji, abych vyřešil momentální finanční krizi sousedky, která peníze za nějakou dobu vrátí, je to chvályhodný akt milosrdenství, zasluhující spíše ocenění než trest. Atd.
Zkuste dnes získat od banky nějaký malý úvěr… Pokud budete chtít miliony, klidně, pokud budete chtít jen z jejich hlediska zanedbatelný, pro vás ale životně důležitý obnos, nikdo se s vámi nebude bavit.
„Postupně jsem pochopil ledacos o současném bankovnictví,“ napsal o tom sám profesor Júnus na základě osobních zkušeností z počátku 80. let minulého století. „Především je to systém vůči chudým lidem předpojatý. Je předpojatý také proti ženám. Bankéři nechápali: Jak můžeš tvrdit, že jsme zaměřeni proti ženám? Tak jsem po nich chtěl seznam všech dlužníků a řekl jsem, že se vsadím, že nebude obsahovat ani procento ženských jmen. Museli uznat, že jsem měl pravdu.“
Nobelova cena za mír má letos toho nejsprávnějšího nositele. Konečně je oceněn člověk, který přispěl k vnitřnímu klidu a míru v duších milionů chudých vesničanů a především vesničanek. Který svou vizi musel trpělivě a dlouhodobě prosazovat, který ji ale nakonec prosadil. Pomohl změnit společnost, která byla na dně.
Už aby i u nás existovaly banky s duší.
Vlastimil Marek, sobota 14. říjen 2006
