Brečí « Vlastimil Marek

Brečí

1.1.2009

Všimli jste si, jak v každém filmu, kde nějaká žena rodí, zároveň přímo řve bolestí? A když pak lékař porodník slavnostně novorozeně vytáhne, většinou ho rituálně drží za patičky hlavičkou dolů a plácne přes zadeček: miminko se rozbrečí a všichni se začnou šťastně usmívat, protože právě onen brekot je známka, že dýchá a žije… Všimli jste si, jak jsme si zvykli, že mimina prostě brečí?

Vzpomínám, jak před lety nechávali porodníci mimina na zvláštních sálech celé hodiny brečet, ba přímo řvát (brečet přestala jen jednou za čtyři hodiny, kdy byla hromadně dovezena ke svým maminkám na kojení) – a lékaři znepokojeným maminkám „vědecky“ tvrdili, že to nevadí, aspoň si děti sílí plíce…

Ve fejetonu o vděku dětí vůči rodičům (Ona Dnes, 27. 11. 2006)) Radka Kvačková pro naši dobu a kulturu typicky a příznačně napsala: „Jak vám takové dítě poprvé přinesou, už brečí. A vydrží mu to s přestávkami celé měsíce, ba léta. Ne, že by se mezitím sem tam neradovalo, ale projevy spokojenosti dvakrát nehýří.“

Zvykli jsme si. Nechali jsme si namluvit a naprogramovat, že miminka musí brečet, že to k nim patří.

Proč a kdy ale člověk brečí? Když se mu něco nelíbí. Copak vám by se líbil příchod na svět v pozici hlavou dolů, a plácnutí na zadeček jako přídavek?

Etnografové všech dob přinášeli i k nám do Evropy popisy bezbolestných porodů domorodek (které si zabalily novorozeně na tělo a pokračovaly v pochodu nebo v práci), které jsme ale brali jako tamní folklór a povídačky. Když se rodí, musí to bolet, přece… jsme (i hollywoodskými filmy) naprogramováni věřit. A platí také, že když se dítě narodí, musí taky brečet. A jak vidno z vět paní Kvačkové, pláč přece k dětství prostě patří, že?

Jenže co když to tak není?! Co když je i tohle jen kulturní indoktrinace a porod by mohl a měl být hladký, plynulý, krátký a někdy namáhavý, leč bezbolestný? Co když by se děti měly a mohly rodit s úsměvem na tváři a s otevřenýma očima?

Naznačuji, že stále více lidem dochází, že to je nejen možné, ale přirozené a normální. Stále více žen i u nás rodí doma, v bezpečí a péči duly a porodní asistentky, a zažívají orgasmický porod plný euforie a přívalu energie. Stále více dětí se skutečně rodí bez pláče, usměvavé, a protože jsou okamžitě umístěny na bříško maminky, k prsu, nepláčí ani pak. Také protože těhotenství proběhlo v optimální psychické pohodě (těhotná žena nepodlehla tlaku rodiny a vnucených přání a nechtěla například zvládnout v devátém měsíci stěhování a malování a diplomku). A také protože budoucí maminka svému budoucímu dítěti zpívala.

Nedávno jsem si povídal s jednou paní z Ostravy, která strávila se svou rodinou dva měsíce mezi buddhisty v klášteru v Ladaku. Zpátky se jí moc nechtělo, protože se tam neustále všichni smáli. V autobusech stále zpívali se všemi pasažéry i šoférem tamní pozitivní písničky, a přestože tam často potkávala hodně typicky rozcuchaných dětí nejrůznějšího věku, za celé dva měsíce neviděla, že by nějaké dítě brečelo.

Ty děti totiž (tak jako lidé tam) byly šťastné.

Jak jednoduché: jsem-li šťastný, směji se. A nebrečím.

Nelíbí-li se mi něco, nebo mám-li pocit, že mi nikdo nerozumí, že se o mne nedostatečně starají, nebo pokud mne dokonce nespravedlivě trestají za něco, čemu nerozumím a za co ani nemůžu, brečím.

Tahle kultura brečí. Zbytečně často. Novorozenci i děti brečí. Zbytečně často. Kéž bychom se naučili od domorodců nejen z Ladaku, ale i Tibetu, Barmy, Thajska, venkovské Indie, ale i od  Japonců a Balijců jejich láskyplnému a tolerantnímu vztahu k dětem. Které tam nebrečí, naopak, hýří projevy spokojenosti. Protože jsou šťastné.

Naše společnost je výsledkem a důsledkem mnoha mylných tvrzení a předpokladů „odborníků“ minulosti, a porodnické, výchovné a jiné chyby ve vztahu k dětem jsou automaticky předávány dalším generacím. Zbytečně kritizujeme, trestáme, omezujeme, protože jsme sami byli v dětství (aby nás vychovali, tedy „pro naše dobro“) kritizováni, trestáni, omezováni.

Naše společnost je zbytečnou a tragickou obětí negativních programů. Jedním z nich je všeobecně akceptovaný fakt, že dítě u porodu musí brečet.

Co kdybychom ten bludný kruh přetnuli? Co kdybychom si začali všeobecně zvykat ne na to, že porod je bolest (vyžadující utišující prostředky) a tedy nevyhnutelná „operace“, ale na to, že by to mohl být zrod dívky v Ženu, plný orgasmického přívalu energie a radosti? Protože problémový bolestivý porod téměř automaticky znamená problematické a traumatizované dítě.

Co kdybychom si začali zvykat ne na to, že jak novorozenci, tak i děti všeobecně často brečí, ale na to, že normální je nebrečet?! Protože neustále se smějící dítě téměř automaticky znamená, že bude takto usměvavé a šťastné i v dalším životě.

To, že dítě brečí, pokud si např. zrovna nerozbije koleno, není normální. Normální je, když se směje. Jeden výzkum odhalil, že zdravé děti se samy od sebe smějí každých 35 vteřin…

Ach jo. Míra nepochopení a zbytečného nedorozumění je po tolika letech nemyslné propagandy (a po tolika filmech) hluboká jak Macocha. Jde o úhel pohledu. O co nám jde víc? Vypadá to, že chceme mít (od potíží v těhotenství, bolesti u porodu, od dětí) pokoj. O to víc pak pokoj nemáme, protože děti brečí.

Jedna maminka, která si ve čtyřiceti letech bez jakýchkoli komplikací porodila doma, šla se spokojeně vrnící a usměvavou dcerkou, uvelebenou v šátku na svém těle, na procházku. Již z dálky viděla a především slyšela, jak v kočárku, se kterým se blížila jiná maminka,  brečí nějaké dítě, jako když ho na nože berou. Když se míjely, ta druhá maminka opovržlivě koukla na šátek a usměvavé miminko v něm, a procedila: „Chudák dítě!“

Na rozdíl od paní Kvačkové a ostatních, kteří a které berou pláč dětí od samého zrodu jako něco normálního, to vidím opačně: Chudák rodina (a společnost), ve které děti často brečí…

      

Vlastimil Marek, úterý 28. listopad 2006