Zatímco zahájení OH v Pekingu jsem z různých důvodů nesledoval, zakončení jsem si ujít nenechal. Mám odjakživa raději spíše uvolněnost v duši a na těle uvolněných a usměvavých sportovců, než spartakiádní poslušnost a pohyby na povel (někoho v zákulisí nebo vysoko na tribuně ve velíně). Při závěrečném představení Londýna jsem nadšením až vyjekl.
To když se na plošině, jenž se vysunula z červeného patrového autobusu, objevila nejen mladá zpěvačka, a na kytaru začal hrát slavné akordy šedovlasý pán, který se jmenuje Jimmy Page. Moderní tanec moderně oblečených mladých lidí, kteří se předbíhali u vstupu do double deckeru, úcta a přednost, kterou dali dívence na vozíčku,
Nic proti různým těm nápadům v rámci čínského galapředstavení: obrovitý kalich, na jehož věži plachtili na lanech zavěšení akrobati a vytvářeli „živé obrazy“, byl nádherný i druhý den v novinách. Jenže jistá strojenost a pekelné soustředění všech těch tisíců účastníků (jen aby to nějak nezkazili), přepečlivá nazkoušenost a pocit Velkého čínského (komunistického) bratra tam někde nahoře vyvstaly při srovnání s uvolněnou hravostí Angličanů (Londýňanů).
Když starosta Londýna, jindy rozcuchaný hřmotný blonďák, teď svázaný kravatou, přebíral olympijskou vlajku a uličnicky s ní razantně zamával, oddechl jsem si: Londýn zcela jistě nebude tak megalomanský, jako právě byl Peking, došlo zcela jistě nejen mně.
Písničku skupiny Led Zeppelin jsem ale ani v nejdivočejších snech nečekal.
Jako pamětník mám stále někde hluboko v srdci uchované pocity nespravedlivého rozhořčení na akce nejen příslušníků VB, ale i dělníků a jiných snaživců, když honili po Václavském náměstí vlasáče (máničky) a na ulici je velmi bolestivě „stříhali“. Právě tak si velmi dobře, do detailů, pamatuju, jak rozháněli „černou burzu“ gramodesek. Solidarita, kterou jsme si koncem 60. let min. stol. užívali při zprávách o tom, jak i londýnská policie rozháněla davy vlasatých, a studenti ve Francii, v Německu a v USA protestovali proti až fanatickému konzervatismu svých rodičů a učitelů, z nás rázem udělala Evropany. A „anarchy in UK“ a jiné punkové verbální útoky na symboly monarchie o generaci později potvrdily opodstatněnost protestů každé nové generace pokusit se žít v duchu změn, kterými mezitím společnost procházela a prošla.
To, že se Anglie a Londýn před půlkou světa chlubila zeppelínovským hitem (a šedovlasý Jimmy Page dostal přednost i před nejslavnějším anglickým „sportovcem“ – manekýn a fotbalista David Beckam jen modelingově zamával), jinými slovy, to, že stará dobrá Anglie ctí tradice, ale nepřekáží pokroku, jakkoliv se diametrálně liší od hodnot vzývaných předchozími generacemi, pohladilo již omšelé a vybledlé vzpomínky v osobním památném albu života ve společnosti, která je i dnes stále spíše pokrytecká a konformní, než svobodná.
Když tak občas vidím poradce pana prezidenta (Jakla), nebo ministra vnitra (Langera), nebo poslance za ODS (Bartoše), kteří si svá rockerská léta připomínají jen párkrát do roka na nějakém tom candrbále, jinde a jinak ale do detailu ctí kodex poradců, ministrů a poslanců (a když tak čtu o nespravedlnosti našeho státu např. ve věci českých odbojářů a bratrů Mašínů a důchodů a disidentů, a také mnohých dalších pokryteckých alibismů různých těch nezodpovědných úřadů a institucí), je mi stydno. I za jejich příležitostné chlubení se někdejší příslušností ke komunitě vyznačující se nezmanipulovatelnou láskou ke svobodě (i v oblékání, účesech, stylu a druhu hudby).
Jimmy Page, jehož kytarové sólo prořízlo oblohu nad Ptačím hnízdem v Pekingu, téměř anarchisticky připomnělo celému světu (a jak bylo vidět na tvářích a pohybech náhodně zabraných sportovců, i divákům západního vzezření na tribunách), že svoboda, vydobytá na zkostnatělých tradicích předchozích generací, je zárukou zdravého vývoje celých společností.
Psával jsem již na počátku 70. let o tom, že „proletáři všech zemí už jsou spojeni – rockem“: vysmívali se mi a ťukali si na čelo.
Cítil jsem tehdy (ale i v roce 1986, kdy na mne estébáčtí vyšetřovatelé křičeli, že mne dají zavřít na 30 let za to, že jsem psal a hrál a přednášel o hudbě svobodně, a učil lidi myslet, a kdy mi zabavili, jako předměty sloužící pro vykonávání trestné činnosti, i gramofon, magnetofon, elpíčka i kazety) naprosto jistě, že je to jen otázka času, kdy ona niterně opodstatnělá pravda (o právu na vlastní, tedy i hudební názor) zvítězí.
Pokud jsem si ovšem tehdy připadal jako revoluční avantgarda lidstva (a úprky před policajty a občasné výslechy jsem považoval za utrpení), musel jsem po letech, když jsem se dověděl o Albertovi Kuvezinovi (kytaristovi a zpěvákovi skupiny Yat-kha), svůj názor změnit. Zkuste si to představit: sedmdesátá léta minulého století, mongolská step, jurta, a vedle ní naftový generátor vyrábí elektřinu, která živí zesilovač, reproduktory a sólovou kytaru (vše do stepi a jurty propašované námořníky z Japonska), na kterou vlasatý potomek kočovníků na plné pecky hraje a zpívá písničky Led Zeppelin!
Mimochodem, pro čínskou megalomanii symptomatický byl i neslavný odchod z dráhy poraněného a přetrénovaného čínského idolu (v běhu na 110 m překážek)… v porovnání s živočišnou pohybovou radostí nového světového rekordmana na 100 a 200 metrů, který svými „opičkami“ provokoval i našeho (v armádě trénujícího) někdejšího desetibojaře a dnes komentátora, jenž téměř anarchistická gesta a svobodné grimasy šťastného sprintera, který popřel všechna odborná tvrzení, že takto vysocí nemají šanci běhat rychle, ihned verbálně odsoudil).
Život je změna. Prostor, který se pravidelně nevětrá, vždy zatuchne. Ona pomyslná a velmi slyšitelná i viditelná tečka vánku svobody a přirozenosti, která se zaleskla (i v podobě sólujícího Jimmyho Page) na monádě čínské megalománie, a pozvala tak mládí světa na hry Olympiády 2012 do Londýna, znovu pohladila nás, všechny již pomalu malomyslnící někdejší rockové vyznavače osobní svobody, ale také ty nejmladší, z nové generace (protože ta si bude muset vybojovat svou svobodu na diktatuře reklamního a zábavního průmyslu), k oslavě nenadirigovaného mládí světa (doufejme že v míru).
Čerstvý vánek svobody (jenž v pekingské atmosféře mega stadionu voněla téměř jako puberťácká anarchie) byl tím nejlepším, co nás všechny mohlo potkat. Přinejmenším proto, že jsme si mohli opět připomenout, že to ne politici všech stranických barev (a různí ti kožení a železní manipulátoři a šíbři), ale někdejší mladíci s kytarou, věrni své jakkoliv dobově špiněné a potlačované pravdě, jako např. Jimmy Page (ale i John Lennon, jemuž tetička neustále připomínala, aby nechal tu kytaru, ta že ho neuživí, a jehož nechávala CIA sledovat jako nepřítele státu, a jehož nenechali oslavovat ani páprdové u nás), utvářeli a utvářejí svět.
Vlastimil Marek, pondělí 8. září 2008
