Dnes už není sporu o tom, že muž je nejen fyzicky, ale i celým svým evolučním (chcete-li softwarovým) naprogramováním jiný než žena. Nejen jeho mozek a tělo a psychika, ale dokonce i geny reagují rozdílně.
Další objevy naznačují, že dokonce i léky, které zatím lékaři aplikovali stejně mužům a ženám, by se měly lišit nejen složením, ale i dobou a četností užívání.
Právě tak je zřejmé, že duchovnost existuje, a je daleko důležitější součástí integrity každého člověka, než jsme tušili.
Logicky z toho vyplývá, že i cesty a metody, vedoucí k poznání sebe sama a dosažení toho, čemu říkáme duchovnost, jsou a měly by být pro muže a ženu rozdílné.
Znal jsem desítky adeptek duchovního poznání, které docela rychle zvládly techniku (meditace), ale po dosažení určité úrovně už, na rozdíl od některých po etapách postupujících mužů, dál, nebo výš, nepostoupily.
Dnes už i z vlastní praxe vím, jak je důležité nechat ženy na jejich vlastní, od naší mužské tak odlišné Cestě, a jak zbytečné je vyžadovat po nich, aby sledovali instrukce podle muži napsaných příruček a učebnic.
Dnes už se přestávám divit, jak snadno ženy „zapomínají“ co se jednou naučily a znovu a znovu dělají (z mého mužského pohledu) stejné „chyby“.
Zatímco muž na své psychospirituální cestě potřebuje krok za krokem, racionálně a systematicky, překonávat jednotlivé úkoly, a pokaždé narostou jeho dovednosti, a on každou zkušeností zmoudří, intuitivnější žena se (díky více propojeným mozkovým hemisférám a především menstruačnímu cyklu) pohybuje ve zdánlivě iracionálním kruhu.
Nebo ještě jinak: zatímco cesta ženy se podobá vlně světelného fotonu nebo sinusoidy (vždyť také všechny dávné duchovní kultury přisuzovaly ženě vodu a zvuk), je tedy pravidelně jednou dole a podruhé nahoře, cesta muže by se dala graficky znázornit přímkou (má cíl, směřuje přímo, chová se jako částice).
Joan Borysenková ve své sice spíše křesťanům určené, ale pro všechny zvídané čtenáře přínosné knize Cesta ženy k Bohu (DharmaGaia 2005) píše o Jákobově žebříku a Sářině kruhu.
„V modelu žebříku se duchovní zkušenost pohybuje kupředu, podle pokynů učitelů a v rámci zavedených cvičení, v kruhovém modelu může duchovního zážitku dosáhnout každá a kdykoliv, není k němu třeba předchozího školení,“ tvrdí i na základě dlouholeté vlastní zkušenosti lékařky a odbornice, zabývající se ženských duchovním světem.
Nebo jinak, zatímco muž nakonec někam dojde a „díky“ jedné velké konečné krizi získá „poznání“, žena si odžívá a poznává svou duchovní moudrost spoustou menších, pravidelnějších krizí.
„Někdy šplháme po žebříku,“ tvrdí Borysenková, „jindy chodíme v kruhu. Jsou to jen modely (tak jako monáda jin a jang). Žádná z těch cest není lepší než ta druhá, jen nám jsou biologicky a vývojově bližší. Když se oba symboly spojí, a muži a ženy se budou vzájemně respektovat a podporovat své vlastní autentické duchovní cesty, společnými silami dosáhnou domova.“
Jinými slovy, vypadá to, že obecně lepší přístup žen k pravé (intuitivnější, vztahovější, iracionálnější) mozkové hemisféře, a jejich lepší schopnost využívat obě najednou (ženy například umí běžně to, čeho muži nejsou schopni, tedy zároveň mluvit i naslouchat) souvisí jak s evoluční specializací jejich mozků, ale také s pravidelnou menstruací.
Zatímco v druhé polovině cyklu, po ovulaci, je žena daleko více ovládána intuicí a emotivnější pravou mozkovou hemisférou, v první polovině cyklu nabývá na důrazu spíše levá hemisféra, která dokáže například negativní informace filtrovat. Tyto pravidelné přílivy špatné nálady jsou pak zdrojem mužova údivu, překvapení a nepochopení.
Jiná lékařka, dr. Christiane Northrupová, pak menopauzu nazývá přechodem z „měnícího se proudu vědomí“ (dva týdny vědění a dva týdny nevědění) do „přímého proudu vědomí“: žena zmoudří. Ženy v menopauze jsou prý otevřenější a dokáží mluvit nahlas o všem, co je trápí, a snaží se chránit život ve všech jeho formách – být „medvědicí ochránkyní“. Objeví v sobě často i léčitelské schopnosti.
Psycholožka Janet Surreyová píše, že „ženy dozrávají jiným způsobem než muži, kteří si vypěstují smysl pro vlastní já díky své autonomii a oddělení od matky. Ženy ale ke svým matkám lnou a učí se od nich vytvářet a pěstovat vztahy. A ve vztazích, podle toho jak jsou přijímány a jak se odrážejí v druhých a jak druhé přijímají a odrážejí ony, se vyvíjí jejich osobnost.“
Zatímco muži se citlivosti ke svému já a vztahům k druhým postupně učí, ženám je vnímavost ke vztahům vrozena. Nemusejí tak jako muži „sledovat etické postupy jako sled příček na žebříku duchovna. Nepotřebují zakoušet temné noci duše, potřebují jen nalézt důvěru ve vlastní intuici,“ dodává Borysenková.
Velmi zjednodušeně napsáno, zatímco muž chce a může postupným tréninkem a zvládáním meditačních dovedností dosáhnout osvícení, emočně vyrovnané ženě „stačí“ být intuitivně svá a přirozeně porodit. Ale tak jako v životě, ani na duchovní Cestě si muž a žena bez předchozí přípravy a vzájemného přizpůsobení slovníků nemohou (levohemisférově) porozumět. Mohou se ale stát duchovními partnery: pomáhají si vzájemně zvládat všechna úskalí života i cesty k poznání sebe sama.
Třeba se v blízké budoucnosti dočkáme nějaké simulační virtuální reality, ve které si každý odvážný muž v rámci snahy pochopit svou ženu bude moci vyzkoušet (na všech tělesných i duševních úrovních) co to je menstruovat. Ale do té doby, dámy, je bytostně nespravedlivé a ubližující muži vytýkat „kdybys mně miloval, tak bych mně pochopil“. Muž nedokáže, a ani nemůže dokázat vycítit, co od něho žena očekává v běžné realitě, natož v oblasti duchovna, a naopak, co a jak ženě nabízí, je často a zbytečně vnímáno a interpretováno diametrálně odlišně. Rozdíly mezi stavbou a strukturou mozku ženy a muže (včetně např. odlišné síly vnější mozkové kůry a jiného složení neuronů a dalších tkání) nejsou ani lepší ani horší: jsou jen jinak specializované. Teprve dohromady vytváří neuvěřitelně efektivně se doplňující části celku, který je daleko víc než jen prostý součet dvou těl a myslí.
Výzkum chemické podobnosti a spirituálních (mystických) účinků jak psilocybinu, tak mozkového neurotransmiteru serotoninu (právě tak jako hormonálních změn v těle ženy během menstruačního cyklu), a neuvěřitelně mocného energetického, až orgasmického vzepětí při přirozeném porodu, skutečně naznačují, že zatímco muž si musí Cestu k praktické duchovnosti a duchovnímu poznání postupně vybudovat (metaforicky napsáno, musí vystoupat po žebříku), ženě „stačí“ nedat se zmást mužským světem, vnucujícím jí své mužské postupy, důvěřovat své intuici a využít evolučních daností (které v kruhu dříve či později najde).
Ostatně takový společný orgasmus je docela dobrou ukázkou extáze dokonale se podobající mystickému, rozuměj, duchovnímu zážitku nejvyšší a transformativní kvality.
Vlastimil Marek, neděle 8. říjen 2006
