„Rozhodla jsem se, že dosáhnu osvícení v ženské podobě – bez ohledu na to, kolik to bude trvat životů,“ řekla si Diane Perryová a v jednadvaceti se stala mniškou. V třiatřiceti odešla na dvanáct let meditovat do horské jeskyně. Kniha Jeskyně ve sněhu (Cesta ženy ze Západu za osvícením) je životním příběhem ctihodné Tändzin Palmo, který má potenciál inspirovat ženy i u nás.
Autorka knihy, Vickie Mackeziová, se jí třeba zeptala, jestli odchod do jeskyně nebyl jen takovým útěkem, vyhýbáním se zkouškám obyčejného života. „To vůbec ne,“ zněla odpověď mnišky, „podle mne je spíše světský život únikem. Když máte nějaký problém, můžete si zapnout televizi, zatelefonovat kamarádovi, nebo jít někam na kávu. V jeskyni se nemůžete obrátit na nikoho jiného než na sebe.“
Kniha popisuje chronologický vývoj duchovní Cesty ženy, která se rozhodla, odjela do Indie, našla svého tibetského gurua, a po letech praxe v klášteru odešla do jeskyně. Když ji pak úřady (kvůli vízu!) po dvanácti letech z jeskyně vystrnadily, vrátila se na Západ a začala přednášet a sbírat peníze na stavbu ženského kláštera. Právě protože jako jedna z vůbec prvních žen – mnišek narazila a narážela na předsudky a patriarchální tradice, odmítla a odmítá myšlenku, že „ženy jsou nečisté“ a chtějí muže svádět od svatosti a vykoupení svou svůdností a nespoutanou sexualitou. „Není to žena, která je příčinou problému,jsou to nečistoty v mužské mysli. Kdyby v mužově mysli nebyla chtivost a vášeň, nic z toho, co by žena udělala, by mu nemohlo způsobit žádný problém… Jde o problém muže a on ze všeho obviňuje ženu!“
Když se jednou poprvé po deseti letech pobytu v Indii vrátila do Londýna navštívit matku, hrozně se nudila. „Londýnská voda se podle mne nedala pít. Musela jsem pít jen ovocné džusy, nemohla jsem pít ani čaj. Dělalo se mi po něm zle. Jídlo bylo příliš těžké a byla jsem po něm otupělá. Jak jsem se něčeho dotkla, dostala jsem elektrickou ránu. Neustále jsem se cítila unavená,“ napsala Tändzin Palmo a mimoděk nastavila našemu „západnímu“ pohodlnému konzumnímu životu neúprosné zrcadlo.
Kromě řady nebezpečných a její život ohrožujících příhod samozřejmě zažívala i okamžiky blaženosti a neuvěřitelného štěstí. „Bez vnitřní radosti není možné vážně dlouhodobě praktikovat, protože vnitřní radost a nadšení nás vedou dál. Je to jako s čímkoli jiným. Když máte k něčemu odpor, jde všechno velmi pomalu. Proto Buddha nazval radost hlavním faktorem stezky.“
Tändzin Palmo v knize vypráví nejen o vnějších aspektech života v jeskyni, ale popisuje i své vnitřní stavy a proměny, své postupné pochopení buddhismu a zvládnutí jeho praxe. Na své si tedy přijdou jak čtenáři, bažící po dobrodružství a popisech neuvěřitelné životní cesty neuvěřitelné ženy, tak pokročilejší studenti poznání sebe sama, kterým se dostává řady pro ně jistě velmi cenných praktických rad a ponaučení.
„Nejde o to mít vize, ale mít vhled. Ale ty vhledy jsou dosti prosté. Nejsou doprovázeny hudbou ani světlem. Vhled není koncept, není to produkt myšlení ani emocí – jako vize pocházející z této úrovně. Vhled je průzračné světlo uprostřed hranolu, ne duhové barvy kolem,“ ví dnes zkušená buddhistka.
„Blaženost sama o sobě je užitečná jedině tehdy, když užíváte tento stav mysli k pochopení prázdnoty, když blažená mysl dokáže prohlédnout svou přirozenost. Jinak je to jen další z jevů sansáry… Projdete skrze blaženost, což je jen určitý aspekt cesty, konečným cílem je uskutečnit přirozenou podstatu mysli.“
Tändzin Palmo vstávala ve tři ráno, tři hodiny meditovala, v šest snídala, v osm další tři hodiny meditace, ve dvanáct obět a pauza, ve tři odpoledne další tři hodiny meditace, v šest čaj, v sedm tříhodinové meditace, v deset večer spánek (na malé meditační krabici). Celkem tedy dvanáct hodin meditace denně, den za dne, týdny, měsíce, roky. Z vlastní zkušenosti tedy ví, že „Cesta k osvícení znamená tvrdou a úmornou práci. Je třeba mnohé vykonat a projít nepředstavitelně dlouhou cestu.“ A cituje lamy: „Pokud se vám to podaří během tří životů, tak postupujete neuvěřitelně rychle.“
(Zde tak docela nesouhlasím, lamové tvrdí, že zpívat oním typicky mručivým basem se dá až po deseti letech nácviku, já to zvládl za půl roku. Myslím, že tak jako co se týká mís a šengů, i zde jde spíše o obranu proti naivním zneuživatelům.)
Těm nejpokročilejší ale mohu posloužit jiným inspirativním citátem: „Jinými slovy,“ napsal Robert Thurman, profesor, tibetanista, buddhista (otec slavné herečky), a přítel Tändzin Palmo, „mahájánový buddhista, vybavený technickým pochopením dharmy, se stává kvantovým fyzikem vnitřní skutečnosti… Dostává se za hrubý pojmový proces vnímání. Sestoupí na úroveň neuron. Je jako počítač, který si je sám sebe vědom (jako byste používali Word a byli přitom v čipu). Když se vám to podaří, není na tom nic mystického, je to konkrétní, evoluční záležitost. Dosáhnete nejvyšší stupeň evoluce. A tak se dá definovat buddha. Nejvyšší stupeň rozvoje.“
Když po návratu „na Západ“ začala přednášet, Tändzin Palmo pomohla pochopit řadě posluchačů co je „za“ vnějšími technikami a běžně popisovanými duševními stavy meditujícího. Na otázku proč se pouštět do nějaké delší meditace, odpověděla: „Je to proto, že chceme pochopit, kdo jsme. A když začnete rozumět sobě, můžete pak porozumět i ostatním. Je velmi těžké porozumět druhým, pokud jste stále v zajetí vřavy vlastních emocí. Proto jsou poustevníci, kteří byli dostatečně dlouho o samotě, velmi příjemní lidé. Cítíte, že jejich láska k vám je prosta jakéhokoli posuzování, protože nezávisí na tom, kdo jste, co děláte a jak se k nim chováte. Je naprosto nestranná. Je to prostě láska. Je jako slunce, svítí na všechny… Není založena na sentimentu. Ani na emocích.“
Tändzin Palmo přednášela i pro křesťany. „V jednom benediktinském klášteře se chtěli dovědět co nejvíce o buddhismu. Chtěli metody, protože vlastní už ztratili. Chtěli instrukce, co dělat, co nedělat, popis problémů, se kterými se mohou během meditace potkat a jak si s nimi poradit. Tibetské metody jsou výborné, protože nevyžadují žádnou určitou víru. Může je použít každý, včetně psychologů. A tak jsem jim řekla, co mají dělat, a oni tam seděli a přikyvovali. Poté řekla jedna starší karmelitánská sestra: Kdyby mi tak někdo řekl, jak meditovat, už před lety. Je to tak jednoduché…“
Tändzin Palmo se v roce 1993 zúčastnila první velké konference buddhistických učitelů v Dharamsale za účasti dalajlamy, a také díky jejímu příspěvku se začaly problémy „ženské“ formy buddhismu obracet k lepšímu (po jejím příspěvku se rozhostilo ticho… jen dalajlama seděl s hlavou v dlaních a tiše plakal). Tam také vznikla myšlenka na založení velkého ženského kláštera, na jejíž realizaci Tändzin Palmo poslední roky usilovně pracuje. V roce 1998 pak vyšla zde zmiňovaná kniha, která je a zcela jistě i nadále bude hlubokou studnicí inspirace nejen pro ženy.
Kniha je pečlivě a s láskou přeložena a redigována (a navíc vysázena grafikem, který toho o tibetském buddhismus hodně ví). Na rozdíl od většiny jiných knih, vydaných tímto nakladatelstvím jedné ženy (One Woman Press), je vázaná. Tedy tak pevná, jako je pevná víra jedné původně anglické ženy, že dosáhne osvícení, bez ohledu na to, kolik to bude trvat životů, aby mohla pomáhat druhým.
Vlastimil Marek, pátek 30. květen 2008
