Buddhisté, anebo ti, kteří se vydávají na Cestu poznání sebe sama pomocí buddhistických pravidel a metod, znají ony základní čtyři Buddhovy pravdy o existenci utrpení, o existenci vzniku utrpení, o existenci zániku utrpení a existenci cesty k zániku utrpení. Jinými slovy o tom, že příčinou lidského trápení a neštěstí je v zásadě to, že ač má každý člověk možnost zjistit, že trpí, protože má strach, a strach má proto, že se bojí o to, co se mu líbí, a protože netuší, že všechno, co se mu líbí, je, právě tak jako všechno ostatní, co vnímá, iluze, tvrdošíjně v ní zůstává (a pro oči nevidí, pro uši neslyší).
Současné neurovědy ale už (pomocí funkční magnetické rezonance, tedy metody, jak v přímém přenosu uvidět, co se děje v mozku člověka, který je šťastný, nebo nešťastný) prokázaly, že Buddha měl pravdu, a že Indové svou koncepcí máji, iluze, předběhli „západní“ svět o pár tisíciletí. Jsme to jen my sami, kdo nevědomě utváříme svou realitu, respektive její znaménko: zda je náš život a svět nešťastný, plný utrpení, nebo naopak šťastný, plný radosti. A také o schopnost pozitivně řešit krizové momenty
Buddha byl první, kdo dokázal „jen“ usilovnou meditací překonat programy svého mozku (2600 let před západní medicínou sám na sobě objevil neuroplasticitu, tedy schopnost mozku měnit se podle typu dlouhodobé činnosti) a změnit způsob, jakým jeho mozek reagoval na běžné každodenní podněty. A zjistil, že lze přeprogramovat způsob, jakým člověk vnímá utrpení (a jeho mozek automaticky „trénuje“ utrpení tak, že nakonec takový nešťastník nezná nic jiného než utrpení a je mu v něm, vlastně docela dobře). Byl tehdy široko daleko jediný, kdo to zjistil a kdo učil, jak z utrpení ven. Musel tedy vymyslet nějaká jednoduchá pravidla, která by pomohla „cvičit“ a uniknout tak z bludného kruhu negativních myšlenek, které plodí další negativní myšlenky (a odpovídající tělesné reakce), především začátečníkům. Jiní než začátečníci totiž neexistovali.
Ne že by nešťastný člověk občas neprožíval okamžiky štěstí (třeba když si
koupí nové auto nebo se vyspí s novou milenkou, nebo když mu na virtuálním
kontě přibude imaginární suma imaginárních peněz), anebo že by šťastný
člověk sem tam nemusel prožívat nějaké ty okamžiky neštěstí (a utrpení). Jde
o celkový pocit, celkový dojem, souhrn emocí, celkové vyznění života. A také
o schopnost pozitivně řešit krizové momenty. A hlavně: pocit štěstí nám
nevydrží. Chceme stále as a znovu a větší kapky. Jsme (se svým majetkem,
postavením, se svými vztahy) neustále nespokojení. Neustále bažíme po
dalších (věcech, zážitcích, vztazích). Tohle je to, o čem tehdy Buddha
mluvil, a slovo utrpení je jen špatný moderní překlad. V tomto smyslu je
hymnou našeho věku, nejlépe vyjadřující jeho celkové směrování, písnička
skupiny The Rolling Stones: I can´t get no, satisfaction.
Buddhovy čtyři pravdy tedy pojmenovávají stav na počátku nápravné Cesty. Jak by asi zněla parafráze jeho čtyři pravd dnes, kdy už ledacos o člověku a jeho způsobech nímání a příčinách utrpení víme, a pro pokročilé (a znalé zjištění současných neurověd), protože řada lidí už mezitím dosáhla osvícení a ještě víc jich dnes, protože se o tom všeobecně ví, pravidelně medituje nebo dokonce v některých centrech usiluje o dosažení osvícení? Třeba takto:
Existuje štěstí, zdraví a pohoda. Existují podmínky štěstí, zdraví a pohody. Existuje možnost dosažení štěstí zdraví a pohody. Existují metody dosažení štěstí, zdraví a pohody.
Podrobněji (a v parafrázi ke známým vysvětlivkám „čtyř ušlechtilých pravd“) by to mohlo vypadat takto:
Život by mohl a měl být plný okamžiků radosti a štěstí (jako když si zdravé nakrmené tříleté dítě hraje v bezpečné blízkosti své milující matky). Až na sem tam nějakou bolest vzniklou v rámci zkoumání světa (a využívanou coby indikátoru nějakých těch tělesných a emočních potřeb) život skutečně je Štěstí, zdraví, radost a pohoda.
Podmínky k dosažení a dosahování štěstí, zdraví a pohody jsou už známy: šťastné těhotenství v dostatku lásky a (nijak nekontaminované) potravy, přirozený nejlépe orgasmický porod a další rok nepřetržité péče milující a hormonálně ustálené mateřské lásky, a další roky jen ve chvále a lásce (aby se tak vytvořil dokonale ustálená struktura základních, v tomto případě nanejvýš pozitivních emocí na celý život). S tím souvisí i škola hrou a práce jako koníček.
Jak ukončit utrpení a nastolit nejlépe permanentní štěstí, zdraví a pohodu? Například naprostým odstraněním všech příčin dnes tak běžného utrpení: tedy např. zrušení institucionalizace a mužské dominance porodů, informováním všech dívek a mladých žen o možnostech a metodách, jak dosáhnout štěstí, zdraví a pohody jejich dětí, výchovou nových typů asistentů a pomocníků (tedy ne učitelů), změnou (daňových, sociálních a důchodových) postojů společnosti k mateřství, výchově dalších generací ale i generaci prarodičů, kteří jsou také součástí rodiny.
Metody dosažení štěstí, zdraví a pohody jsou už dnes těm, kteří po nich pátrají, známy a ozkoušeny. Fungují. Buddhova osmidílná stezka různých tělesných a mentálních cvičení může být (zvláště nám, naprogramovaným kulturou ukřižovaného trpícího) i po těch 2600 letech vzorem.
Jak krásně by zněla parafráze jedné zaznamenané Buddhovy řeči:
Jaká je, občané, ušlechtilá pravda o štěstí, zdraví a pohodě? Zrození může být orgasmické a plné štěstí, nemoc ve svých počátcích může být jen špatná písnička, kterou bude možno „doladit“ pouhou písničkou, smrt bude nádherným společenským a rodinným rituálem na konci toho nejšťastnějšího období života každého člověka, tedy důchodu, bolest bude vítaná zkušenost na cestě k prohlubování umění být šťastný, a zdravě porozený a vychovaný člověk prostě nebude toužit po tom, co nepotřebuje, a tak nebude ani zklamán, když toho ihned nedosáhne.
Duchovnost (a její praxe) by už dnes měla být a bude stále běžnější a přinese tak štěstí zdraví pohodu nejen jednotlivcům, ale i společnostem.
A duchovní lidé jsou, jak už dnes prokazatelně víme, šťastnější, zdravější a pohodovější (ale také ekologičtější), než ti současní, kteří jsou na samém počátku zjištění, že existuje utrpení, příčiny utrpení, možnost ukončení utrpení a metody, vedoucí k ukončení utrpení.
Pro ně jsou čtyři Buddhovy pravdy důležitým objevem (pasti, do které se za posledních pár tisíc let dostali).
Ale už i to je dobrým znamením a výhrou, protože z pasti nemůžeme, dokud nezjistíme, že v ní jsme. A až se nám to obecně podaří, pak budeme moci „čtyři vznešené pravdy“ nechat začátečníkům, protože my už budeme vnímat život ne jako utrpení, ale jako radost (tedy štěstí, zdraví a pohodu).
Vlastimil Marek, středa 26. listopad 2008
