Dospělý se od dítěte liší i v tom, že je schopen vnímat detail, a také s ním pracovat. Vzpomeňme si, jak jsme například v dětství do jisté doby nedokázali věrohodně zalhat: vlny emocí, na kterých dítě jede, jsou tak mohutné, že na nějaký ten přesný detail není čas a místo.
První program veřejnoprávní televize nedávno reprízoval půvabný německý film z roku 2000 Osvícení zaručeno. Dva bratři (jeden, protože již delší dobu zkoušel meditovat a vyznával buddhistický způsob života, a plnil si tak velký sen, a druhý, protože mu právě utekla žena) se vydali do Japonska, do zenového kláštera, „dosáhnout osvícení“. V Japonsku jsou konfrontováni nejen s docela jinou a pro Evropany tak nesrozumitelnou kulturou, ale především s klášterním životem, plným z počátku naprosto nesrozumitelných a nepochopitelných příkazů, předpisů a především detailů.
Každodenní rituál ranní studené koupele, předpisově vykonávaných poklon, klanění všemu, sochám, kolegům i mistrovi a oltářům, umění znovu a znovu uklízet přečistou podlahu či zametat větrem okamžitě znovu listím poházený lesík, to vše má svůj, dětem a začátečníkům skrytý, smysl.
Až dětsky směšná neohrabanost, s jakou zvláště kulatější bratr nebyl schopen si uvázat šátek na hlavě, rozložit jídelní hůlky a misky nebo si jen z velmi účelně ušitého látkového pouzdra nechat jedním pohybem vypadnout hůlky do ruky, zcela jistě vyvolávala i v českých divácích onen tak častý a přitom tak běžně omylný pocit začátečníka „ten je ale nešikovný“ (ve smyslu tohle by se mně nestalo).
Pozorností k detailu se ovšem člověk učí dospět – lidsky, duchovně, ale i ekologicky. Třeba tak, že tím, že je stále všímavější k detailům, trénuje umění být bdělý i co se týče vnímání reality. Buddhisté tomu říkají „plné vědomí“: člověk není na nic konkrétně soustředěn, ale přitom je schopen jakoby bokem, nezúčastněně, zaregistrovat každý detail, každou změnu. Nečeká nic, je připraven na všechno. A co dělá, dělá na 100%. Z malých detailů, které „obyčejnému“ člověku unikají, je pak schopen vypozorovat trendy. Tedy jak to či ono, nebo on či ona, za nějakou dobu dopadne. Na každý problém dneška bylo totiž zaděláno někdy v minulosti nějakou tou nepozorností. A „moudrý“, tedy dospělý člověk, je pak každým detailem, každou zkušeností ještě moudřejší: jakoby předpovídal, co se stane.
Pozorností k detailu se člověk navíc naučí učit se. V klášterním životě, zvláště v docela jiné japonské kultuře (tak jako ovšem i v programování počítače, v návodech na použití nového mobilního telefonu jiné značky, nebo v psaní e-mailových adres a pravidelném čistění „temporary internet files“, dámy) se musí člověk začít vyznávat postupně. Z počátku je toho příliš mnoho nového a jiného, ale právě denní rituály jídla, cvičení, odříkávání súter, práce, péče o oděv (i zdánlivě obyčejném kimono je vrcholem staletého vývoje k dokonalé užitkovosti a prosté eleganci – skládá se z přesně ušitých částí, které pak, když to člověk zvládne, umožňují obléci si jej či svléci jediným pohybem, a poskytnou mu celou řadu výhod prakticky materiálních, ale především také možnost mít hladinu mysli neustále rovnou a zároveň bdělou: člověk dělá docela složité pohyby, které mu ovšem, když je zvládne, nenaruší klidné, vyrovnané, jinak obvykle emocemi zbarvené vědomí.
Přitom pro možnost pozorností k detailům „dospět“ z nevšímavého, viditelné i zdánlivě imaginární „stopy“ neustále zanechávajícího dítěte v dospělého, za své činy i do budoucích důsledků odpovídajícího dospělého člověka, nemusíme jezdit do Japonska. Například ona všeobecně tradovaná mužská neschopnost zvednout prkénko WC, nebo ho naopak po sobě zase sklopit, vypovídá o nevyzrálosti, tedy jakési dětinskosti většiny západních mužů víc, než jim dochází. Nebo si projděte zrekonstruované náměstí ve Znojmě a všímejte si detailů na fasádách domů.
Dospělý se od dítěte liší tím, že se prostě naučil spoustu věcí. Současná společnost je stále složitější a úspěšný a obohacující život v ní vyžaduje navíc, tak jako od německých duchovně-naivních turistů v japonském zenovém klášteru, schopnost nejen se učit, ale i poučit se z chyb. Génius dělá chyby, ale blbec je opakuje.
Vida, a pak že na detailu nezáleží…
Vlastimil Marek, neděle 1. říjen 2006
