Ukazuje se, že homo sapiens sapiens je daleko emotivnější, než si věda doposud myslela, a že nezvládnuté (škodlivé) emoce mohou být a jsou daleko větší hrozbou pro celé lidstvo, než jsme tušili. Dalajlama to vyjadřuje takto „Jsem přesvědčen, že hlubší pochopení povahy naší mysli, mentálních stavů a emocí musí vést ke vzniku nějaké vzdělávací filozofie.“
V originále jistě nádherná a velmi podnětná kniha, která vyšla v češtině pod názvem Destruktivní emoce – Rozhovory vědců s dalajlamou (Ikar 2004) mi zvedla náladu svým obsahem, ale při čtení opětovně vyvolávala především lítost a soucit (střídavě s překladateli a hlavně s ubohými čtenáři).
Autor i u nás známých knih o emoční inteligenci, americký psycholog a spisovatel Daniel Goleman sestavil jakýsi podrobný záznam týdenních rozhovorů několika neurologů a psychologů, zabývajících se výzkumem mozku na jedné, a znalců buddhismu na druhé straně. Setkání se již po osmé uskutečnilo v dalajlamově sídle v Dharamsale v Indii v roce 2000 a zabývalo se „škodlivými“ emocemi. Tak by se totiž podle mne kniha měla jmenovat.
Překladatelé Jaroslav a Lukáš Vackovi sice ve své poznámce uvádějí jména všemi možnými tituly ověnčených odborníků, se kterými svou práci konzultovali (neurofyziolog František Koukolík, matematik Jiří Rohn, fyzik Jiří Langer, znalec tibetštiny Dan Berounský a znalec barmštiny Jan Bečka), ale ke škodě své i čtenářů se překvapivě neporadili ani se znalcem buddhismu, ani s obyčejným leč pečlivým češtinářem! Spolu s (nez)odpovědnými redaktorkami tak vyprodukovali nejen celou řadu významových nesmyslů a posunů, ale i značný počet anglicismů a spoustu nečesky znějících a ve své podstatě nesrozumitelných vět.
Účastníci rozhovorů o destruktivních emocích například dostali placet – rozuměj, dostali souhlas … hledají implikaci (?) tématu… dalajlama učinil tři prostrace – rozuměj, třikrát se poklonil… je pro něj důležité validní ověřující poznání… jeden z vědců na různý způsob pochopil, dalajlama se ptá, jestli existují koreláty (?) pro každý stav mysli – tedy jestli mezi nimi existuje nějaký vztah atd. Za všechny další kostrbatosti tato věta: „Vskutku dalajlamovo zpochybnění západního oddělování emoce a poznávání má oporu v současných poznatcích neurovědy.“
Bylo by to k pousmání, kdyby ovšem buddhismem nepoučení překladatelé nenakupili celou řadu fatálních chyb i co se týče základních buddhistických termínů a koncepcí. V jejich překladu se v knize hovoří o jednom ze tří buddhistických „jedů“, touze – ale správně má být o touze po smyslových požitcích, nebo jinak, o chtivosti, tedy krátce a snad i pro nás Čechy výstižně – o chtíči, a to je přece něco diametrálně odlišného! Právě tak plavou v buddhistických seznamech různých emocí , ale to by bylo na další dlouhý článek.
Bezkonkurenčně nejkrásnější a pro kvalitu „překladu“ dokonale příznačný nesmysl jsem ovšem nalezl v krátkých pojednáních o jednotlivých účastnících setkání. Owen Flanagan je podle pánů překladatelů „držitelem stolice filozofie Jamese B. Dukea“ na Duke univerzity! Anglické slovo chair (židle, stolice) v tomto kontextu ovšem označuje jmenování profesorem a nepřekládá se (jen někdy nepřímo, „drží stolec profesora“). Samozřejmě vím, že slovo stolice má i jiný význam, ale uznejte sami, detailní představa slovutného odborníka, jenž „drží stolici“, a ještě k tomu filozofie, je vskutku pozoru a pobavení hodná.
Ještě k otrockému překladu názvu knihy, který je z hlediska úmyslu organizátorů a aktérů těchto rozhovorů poněkud nešťastný. Přitom lepší a výstižnější termín sami překladatelé, byť nepřímo, použili (Destruktivní emoce jsou takové emoce, které škodí mně i ostatním). V původním vydání tohoto sborníku byl totiž kromě informace, že se jednalo o Dialog odborníků s dalajlamou, použit i další vysvětlující podtitul – Jak je můžeme překonat. Pak je použití přece jen poněkud odborného slova destruktivní (pro potřebu setkání odborníků a dalajlamy) na místě. Pracovní titul knihy ovšem zněl ještě jinak a podle mne výstižněji – Beyond destructive emotions – tedy Co leží za škodlivými emocemi? Navíc po obdobném setkání odborníků s dalajlamou v roce 1997 již vyšel sborník s názvem Healing emotions, tedy Léčivé emoce. Domnívám se, že titul „Škodlivé emoce. Jak je můžeme překonat“, s podtitulem „Rozhovory vědců s dalajlamou“, by podstatu vzrušujících dialogů charakterizoval a potenciální čtenáře upoutal lépe.
Jak téma knihy, tak i sám fakt, že se (aniž by si toho všimla jinak po senzacích tolik dychtící média) již od roku 1987 pravidelně setkávají představitelé „vědy“ a duchovních tradic, jsou totiž nanejvýš naléhavé a aktuální. Prožíváme bezprecedentní dobu překotných změn na všech úrovních a stále většímu počtu přemýšlivých a i svou zodpovědnost cítících lidí je stále zřejmější, že je „něco“ špatně. Že se „něco“ musí změnit. Odkud začít? Samozřejmě od počátku všech problémů, tedy od způsobu, jakým vnímá svět a reaguje na jeho podněty každý člověk (ať už je dělník, úředník, politik, vědec, psycholog, filosof nebo mnich či dalajlama) a především jeho mysl.
Ukazuje se, že homo sapiens je daleko emotivnější, než si věda doposud myslela, a že nezvládnuté (škodlivé) emoce mohou být a jsou daleko větší hrozbou pro celé lidstvo, než jsme tušili. Přitom samo slovo emoce pochází z latiny a znamená „něco, co uvádí mysl do pohybu“. Dalajlama to vyjadřuje takto „Jsem přesvědčen, že hlubší pochopení povahy naší mysli, mentálních stavů a emocí musí vést ke vzniku nějaké vzdělávací filozofie.“
Smyslem setkávání vědců a představitelů duchovních tradic bylo a je pokusit se propojit tisíciletou zkušenost buddhismu v oblasti pozitivního ovlivňování mysli člověka s nejnovějšími možnostmi a schopnostmi vědeckých zobrazovacích metod potvrdit jeho metody (zatím poslední, loňské a do podobné knihy ještě nezpracované setkání mělo za téma právě poslední „objev“ neurověd – neuroplasticitu mozku, tedy zjištění, že nové neurony, navzdory tak dlouhému tvrzení dosavadní vědy, vznikají stále). „Co ještě nedávno platilo za jisté, se nyní ukazuje jako naprosto mylné“. Zjištění, že destruktivní emoce nejsou zapuštěny v základní povaze vědomí, spíše vznikají v závislosti na okolnostech a různých zvycích a sklonech, nebo že k dosažení významných a ověřitelných pozitivních změn v chování člověka i ve fungování jeho imunitního systému stačí pouhých osm hodinových lekcí a jedna delší víkendová meditace, jsou přece pro nás, až nám to dojde, přímo revoluční.
Dosavadní západní „vědecký“ způsob výzkumu se totiž ve srovnání s buddhistickým přístupem a ve své zaujatosti víc detaily a procesem pokusu než pokusnou osobou stále více ukazuje jako nevhodný. Jeden ze zúčastněných Zápaďanů to komentoval takto: „Můžeme dnes začít uvažovat o tom, jak by systematický výcvik mohl ovlivnit náš mozek. Nic z toho se ale zatím nesledovalo vědeckým způsobem prostě proto, že typy zásahů, se kterými jsme doposud pracovali na Západě, jsou ve srovnání s buddhistickými metodami na úrovni mateřské školky.“
Jako červená nit se celou knihou vine nutnost hledání a realizace konceptu „sociálního a emociálního učení“, nebo, jak to nazval dalajlama, „kultivace milující laskavosti a soucitu“. Nejde přitom o nějaké niterně náboženské úsilí, ale o něco, co je právě dnes tím nejnaléhavějším apelem, hodným soustředěného zájmu nás všech.
Dovolte uvést ještě jedno typické srovnání buddhismu s (v tomto ohledu stále pokulhávající) moderní vědou. Zatímco západní vědec v rámci diskuse nadšeně a nahlas snil o programech, které by mohly měnit mozek i chování k lepšímu, a kolega nadšeně navrhl: „Budeme tedy nabízet tělocvičny na gymnastiku emocionálních dovedností!“, buddhista jen suše podotkl: „V Tibetu se tomu říká klášter.“ A o kousek dál je to řečeno natvrdo: „Z buddhistické perspektivy jsme všichni nemocní. Proto trpíme.“
Je nejvyšší čas, právě dnes, na prahu globálně propojeného světa, začít i na Západě uplatňovat některé zkušenosti a metody, vyzkoušené a fungující v jiných kulturách a společnostech. Je a bude to výhodné i ekonomicky. Ukázalo se, že např. nejlepší manažeři a obchodníci jsou ti, kteří nejlépe zvládají své emoce.
My informovaní totiž dnes, čtyři roky poté, co se konalo setkání, o němž vypovídá recenzovaný sborník, už víme, že buddhisté, tedy ti, kteří pravidelně meditují, jsou skutečně šťastnější. „Vědci dospěli k závěru, že zkušené buddhisty, kteří pravidelně meditují, ve srovnání s ostatními lidmi daleko méně často něco šokuje, rozčílí nebo překvapí. Také frustrace se jich zmocňuje jen zřídka. Praktikování buddhismu skutečně vede k určitému stavu štěstí, po kterém všichni toužíme,“ řekl pro BBC vedoucí týmu vědců Paul Ekman, který také objevil, že centrum v mozku, spojené s pozitivními emocemi, je u buddhistů abnormálně aktivní. I dalajlama později použil celou řadu údajů z těchto setkání pro své projevy a články (např. článek pro New York Times, který u nás pod nic neříkajícím názvem DaMnich v laboratoři otiskla v květnu 2003 MF Dnes).
Odpor většiny „odborníků“ (držitelů různých stolic) ke změně je sice značný, ale vývoj posledních let ukazuje, že se musíme změnit, abychom vůbec přežili. O to více bychom si měli vážit těch, kteří riskovali své profesionální postavení a rozhodli se pravidelně dojíždět do Dharamsaly diskutovat s dalajlamou nejen o současných problémech, ale také i o možnostech jejich řešení. O to pečlivěji bychom měli překládat, editovat, vydávat a také propagovat a číst knihy o možnostech a metodách vylepšení našich myslí a zvládnutí „destruktivních“ emocí. „Učení o mysli a emocích by mělo být součástí každého konceptu vzdělání,“ opakovaně ve svých vystoupeních po celém světě i u nás tvrdí dalajlama.
P.S.: Nakladatelství DharmaGaia chystá překlad knihy F. E. Varely o prvním setkání vědců s dalajlamou Jemné mosty z roku 1987.
Vlastimil Marek, úterý 10. říjen 2006
