Ukazuje se, že být ihned při porodu oddělen od matky (jakkoliv se porodníci zaštiťují medicínskými a zdravotně preventivními důvody) znamená mít s velkou pravděpodobností řadu pozdějších zdravotních, emočních a sociálních problémů. Samozřejmě se k tomu přidávají i zdravotní, psychické a na ně navazující emoční potíže matky.
Zaprvé, přes doporučení renomovaných zahraničních odborníků (kteří, na rozdíl od mnoha našich lékařů, sledují nejmodernější vývoj vědy), přes rostoucí odpor rodiček, v mnoha českých porodnicích, jak o tom svědčí samy ženy, když se svěřují se svými zkušenostmi z porodu, stále maminkám odebírají čerstvě porozené děti.
Znovu cituji z doporučení WHO: „Světová zdravotnická organizace řadí omezení kontaktu matky a dítěte po porodu mezi praktiky prokazatelně škodlivé, které by se měly vyloučit. Tělesný kontakt s matkou je doporučován i z důvodů psychologických: podněcuje vzájemné seznámení matky a dítěte a poskytuje dítěti důležitý pocit bezpečí. Pro zdravotní stav novorozence je výhodné, když se setkává s bakteriemi na kůži své matky, nikoliv s bakteriemi poskytovatelů péče. Dítě by mělo být v těsné blízkosti své matky ve dne i v noci a mělo by k ní mít neustále neomezený přístup.“
Důsledky? Stále víc se ukazuje, jak dlouhodobě negativní je nesmyslné odnímání dětí rodičkám hned po porodu (většina z nás prokřičela celé hodiny ve zvláštních místnostech českých porodnic oddělena od svých matek).
Ukazuje se, že být takto oddělen od matky (jakkoliv se porodníci zaštiťují medicínskými a zdravotně preventivními důvody) znamená mít s velkou pravděpodobností řadu pozdějších zdravotních, emočních a sociálních problémů. Samozřejmě se k tomu přidávají další zdravotní, psychické a na ně navazující emoční potíže matky.
„Mnozí lékaři a psychologové dnes již začínají chápat, že vztah k matce a rodině není něco, co prostě nastane, ale je spíše výsledkem a důsledkem fyziologických, psychologických a duševních událostí, které začínají v děloze a pokračují v dalších fázích narození. Když je tento jinak přirozený průběh narušen například sérií vyšetření ihned po porodu, tedy odnětím dítěte matce, dojde k něčemu, co jsem nazvala prvotním poraněním, a co je nevědomě navždy vtištěno do mysli budoucího člověka,“ napsala americká psychoterapeutka a spisovatelka Nancy Verrier.
Zadruhé, bohužel, u nás následuje ještě další, i když ne tak masové, „odebírání“ dětí se stejně devastujícím účinky (což svědčí o přezíravém a autokratickém postoji úředníků k tak citlivé záležitosti).
„České úřady nejčastěji v celé Evropské unii odebírají děti rodičům, které nepokládají za dobré. Případů, kdy úředníci takto zasahují do rodin, stále přibývá. Odborníci považují odebrání dětí za drastické a říkají, že ve většině případů vůbec nemusí úředníci krajní možnost použít. Totéž přiznává i samotné ministerstvo práce a sociálních věcí. To, že odebrání dětí bývá v Česku nezákonné, uznal i Evropský soud…“ napsala zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, která prošetřovala na čtyřicet takových případů. „U většiny jsem došla k závěru, že šlo o nepřiměřený zásah do rodinného života ze strany sociálních pracovníků a soudů,“ říká Šabatová. „Téměř u všech rodin mohli zvolit jiný postup než odebrání dětí.“ Šabatová při své práci často naráží na to, že sociální pracovníci „házejí rodinám klacky pod nohy“, jak říká. „Pouze u třech případů bylo jasné, že měly být děti odebrány,“ říká Šabatová. „U ostatních ale sociální pracovníci rodinám nepomohli, někdy se dokonce snažili dát děti do dětského domova co nejdál od rodičů.“
S počtem dětí do tří let, které byly odebrány rodičům, je Česká republika už léta na špici tabulek. Podle průzkumu z roku 2004 připadá v Česku na deset tisíc dětí 60 dětí v kojeneckých ústavech. Česká republika tak suverénně předbíhá Rumunsko (33) či Bulharsko (50) a například ve Velké Británii je to pouze jedno dítě, v Norsku dvě, v Polsku devět.
Jakási celospolečenská neúcta k životu, ženě, těhotenství a nakonec i rodině má pak své důsledky. Málo informované (a někdy vůbec neinformované) ženy se bojí porodu, bolesti, „díky“ zbytečným lékařským zásahům nenaleznou odpovídající hluboký vztah k dětem. Negativní řeči a akce úředníků pak negativně programují jak úředníky, tedy úřednice, tak budoucí matky.
Jedna novinářka, která mimochodem přirozeně porodila a píše o porodech, popsala svou nedávnou zkušenost a střetnutí s negativně posunutým vztahem maminek k porodům u nás: „Při venčení psa na hřišti, kde se scházejí maminky na mateřské, jsem se ocitla v kráteru rozhovoru, sestávajícího z líčení hrůzostrašných zážitků z porodnice. Matka, která v porodnici trpěla nejdéle, nejvíce hodin strávila na porodním sále, a nakonec i omdlévala bolestí, požívala současně nejvyšší kredit v očích ostatních matek. Přece se nezměrným utrpením zocelila v ženu!“
Znovu: takto (tedy negativním psychickým stavem těhotných žen, medicínským porodem, odebíráním dětí ihned po porodu, nedostatkem informací o správné a citlivé výchově atd.) poškozené děti pak v dospělosti mívají poškozené děti. A ty dorostou a stanou se z nich možná úředníci a horlivé sociální pracovnice, které odebírají jiným lidem děti. A začnou klást rodině překážky.
„Ve veřejném prostoru se podpora rodičovství stává pouhou proklamací, jejíž obsah je naplňován přesně opačně. Stát ve skutečnosti rodičovství trestá. Narozením dítěte počíná úřední buzerace, maskovaná tzv. rodičovskou odpovědností, od přikazování jména, obtěžování s pasy až po dohlížení orgánu péče o dítě atd.,“ napsal advokát Václav Vlk (MF Dnes, 28. 11. 06)
Pokud vám tedy, milé ženy, dítě při porodu hned odeberou, pokud jste informovány běžnými médii (a filmy), které zhusta jen papouškují zastaralé mýty, a pokud máte na své porody jen ty běžně nepříjemné vzpomínky, pak se nedivím, že na tom budete třeba jako Veronika Žilková, která v rozhovoru (Magazín Dnes, 47/2006) na otázku „Když jste se dověděla, že jste znovu těhotná, byla jste šťastná?“ upřímně sdělí: „Ani ne. Představila jsem si těch devět měsíců, jak mi bude zle, jak přiberu. Kynou mi prsa, břicho mám, jako bych spolkla menší merunu, otékají mi nohy. Nic hezkýho.“ A dodala, při vší úctě k energii, s jakou se pere se životem a mateřstvím, tu nejhororovější větu, kterou v tomto ohledu mohla dodat: „Nemám se teď ráda.“
Přitom by stačilo změnit panující oficiální (mužský) názor, postoj k těhotenství a porodu. Přitom nikdo z oněch odborníků, kteří odebírají děti, nepřizná, že i on je jen obětí obětí (protože jako novorozenec celé hodiny prokřičel, když byl odebrán mamince).
Žijí mezi námi lidé, kteří a které maminkám a rodinám odebírají děti. A s nimi i hezké, celoživotní a všechny zainteresované obohacující potenciální vztahy. Vše by přitom mohlo být, a docela snadno, zcela jiné. Příjemnější. Zdravější, bezpečnější. Se všemi individuálními i celospolečenskými pozitivními důsledky z toho vyplývajícími.Co by bylo třeba udělat? Změnit porodnictví, neodebírat novorozence, neodebírat děti, vážit si žen, rodiček, dětí, rodiny. Jak prosté… jen se rozhodnout. Fakta, důkazy, doporučení, to vše už máme po ruce, jen začít.
Vlastimil Marek, středa 27. prosinec 2006
