Celý dlouhý seznam prohřešků a pro téměř 90% rodiček zbytečných, ale stále tvrdohlavě ženám porodníky vnucovaných lékařských zásahů, přináší kniha Henci Goerové Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu (One Woman Press 2002). Vřele doporučuji. Vybral jsem pro vás úvodní popis současné situace.
Víte, že jsme každý mohl být o hodně chytřejší, zdravější, sebevědomější, komunikativnější a ekologičtější? Stačilo by, kdyby naše maminky, a v současné době těch asi 200 000 každoročně těhotných žen, věděly, jak důležitá je vyrovnaná psychika v průběhu těhotenství, ve správný čas získané správné informace o možnostech přirozeného porodu, a klidný porod v intimitě rodiny či malého porodního domu (tedy bez muže lékaře vnucujícího ženám mužské způsoby řešení čehokoliv). Stačilo by, kdyby si naše maminky (a dnešní těhotné) denně co nejvíc zpívaly (čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím líp děťátko všestranně prospívá). Také první minuty a hodiny v bezpečí na bříšku maminky (bez zbytečných rutinních vyšetření, která se dají udělat i jinak) rozhodují o charakterové a emoční vybavenosti člověka na celý život.
Vlastimil Marek
Porodnická víra
Porodnická praxe nereflektuje poznatky přinášené vědeckým výzkumem především proto, že její praktiky obvykle stojí na systému již hotových předpokladů, na předem dané víře. Opřeme-li se o tuto úvahu, začne vše v našem uvažování o porodnictví – včetně onoho nesouladu mezi teorií a praxí – dávat smysl.
Na tom, že se podoba péče o rodící ženu utváří podle víry a přesvědčení toho, kdo péči poskytuje, není nic zvláštního. Setkáváme se s tím v každé kultuře. Problém je ovšem v tom, že přesvědčení dnešních porodníků neodpovídá skutečné povaze těhotenství a porodu. Porodníci a gynekologové jsou chirurgicky orientovanými odborníky na patologii ženských reproduktivních orgánů. Typický porodník je svým vzděláním veden k tomu, aby na těhotnou a rodící ženu pohlížel jako na zdroj celé řady potenciálních problémů – navzdory skutečnosti, že těhotenství i porod jsou normálními fyziologickými procesy, u nichž možnost nějaké vážnější poruchy či selhání není o nic pravděpodobnější, než, dejme tomu, třeba v případě trávení. Víra, o niž se porodníci opírají, má sklon stávat se sebenaplňujícím proroctvím. Říká se ostatně, byť s trochou nadsázky, že z lékařského pohledu není žádný člověk zdravý – jen nedostatečně vyšetřený.
Porodníci pracují v kontextu současné medicíny, v systému, který tvrdí, že kdykoli se v organismu něco pokazí, je řešením podat lék nebo provést zákrok. V případě porodu se však řada potíží vyřeší sama – obvykle k tomu stačí jen malá dávka času nebo nějaké poměrně prosté opatření. Vážných a riskantních zásahů bývá zapotřebí jen zřídka.
Porodníky navíc ovlivňuje i širší kulturní klima včetně obecně sdílené představy, že technika je mocnější než příroda a stroj spolehlivější než člověk. To také vysvětluje, proč lékaři nejsou ochotni upustit ani od používání zavedených technik a postupů, které se třeba v praxi ukáží jako liché – jedinou výjimkou je situace, kdy je k dispozici nějaká žhavá novinka, nějaká nová, neprověřená a náležitě drahá technologie, která tu stávající může nahradit. Tím lze také vysvětlit fakt, že povinnost zdůvodňovat a obhajovat leží dnes na straně toho, kdo neprovádí žádnou intervenci, místo, aby tomu bylo opačně.
A konečně – až donedávna byli téměř všichni porodníci muži. I dnes, kdy mezi porodníky přibývá lékařek, jsou tyto ženy školeny pod mužským dohledem a podle osnov, které vytvořili muži. Znamená to, že v celém porodnickém systému převládá mužský náhled, mužský postoj, mužský kulturní vzor – tento posun sice prostupuje celou medicínu, ale jen v tomto případě jsou pacienty výhradně ženy, což ještě umocňuje jeho dopad. Jedním z východisek "mužské" medicíny je pocit, že ženské tělo je slabé a nedokonalé a nelze se spolehnout na to, že se bude opravdu chovat tak, jak by se chovat mělo. Nelze se tedy příliš divit, když dnešní porodnictví vychází z představy, že lékaři jsou tu proto, aby zachraňovali miminka z těl jejich matek. V tomto světle není nic divného ani na tom, že porodnická řešení málokdy počítají s maminkou a její vlastní aktivitou, ale spočívají v zákrocích, které jsou ženě prováděny, jejichž objektem se žena stává. Vnímáte-li matku jako hlavní problém, nemůžete ji zároveň vidět jako řešení. V mužské optice jsou také obzvláště ceněny takové hodnoty, jako kontrolovatelnost, efektivita, předvídatelnost a přehlednost. To vysvětluje, proč porodníci definují "normální" velice úzce, zcela jako podmnožinu toho, co je průměrné, ačkoli v případě každého tělesného procesu je normalita pojmem s velmi širokými hranicemi. Mužský pohled dává přednost činu před nečinností, odtud ono puzení, pro porodníky tak příznačné, stále něco podnikat – cokoli, jen aby člověk neseděl s rukama v klíně, i když právě sedět s rukama v klíně je někdy to nejlepší, co se dá v danou chvíli dělat. Muži také uznávají hierarchické vztahy, což vysvětluje, proč mnozí porodníci považují každou diskusi o svých rozhodnutích za útok na vlastní autoritu a proč nové informace nejsou schopni přijímat z jiného zdroje – například od porodních asistentek nebo od sester -, než od svých medicínsky vzdělaných kolegů.
Vraťme se však k otázce, jak je možný rozpor mezi současnou porodnickou praxí a výsledky medicínských výzkumů. Jedním z charakteristických znaků každé slepé víry je to, že podbarvuje veškeré myšlenky a činy svých stoupenců, aniž si toho jsou tito lidé vůbec vědomi. Takovíto věřící "vědí", že způsob, jakým uvažují a jednají, je ten jediný správný. Znamená to, že porodnictví schází vlastní vnitřní korektiv. Výsledky výzkumu nevedou ke změnám v praxi, protože pro slepou víru je typické, že veškeré důkazy, jež jí odporují, ignoruje: "Můj názor je pevný, nemaťte mne fakty." Z toho důvodu bude také všechno, co nezapadá do systému porodnické věrouky, popíráno či s patřičným "vysvětlením" smeteno se stolu, zatímco cokoli do systému zapadne, bude naopak přijato ihned a bez pochyb. To porodníkům spolehlivě brání, aby poznali, že lékařské vedení porodu často nefunguje, že rozličné alternativní strategie naopak ano, a především, že zavedené porodnické postupy mohou i škodit. Jinými slovy – vědecké argumenty a logika nemusejí znamenat nic, dokud porodníci nezmění svou víru – což je ovšem dost nepravděpodobné, protože právě o tuto víru se porodnictví opírá především.
Tím se znovu dostávám zpátky k důvodům, které mě přiměly napsat Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu. Existuje totiž i jiný model péče, který – na rozdíl od lékařského vedení – odpovídá povaze těhotenství a porodu. Model péče poskytované porodními asistentkami je založen na přesvědčení, že těhotenství a porod se po většinu času budou samy vyvíjet správně a že jim v tomto směru můžeme důvěřovat. Jak to vyjádřil věhlasný francouzský lékař, dr. Michel Odent: „Člověk nemůže nijak pomoci procesu, který není řízen vůlí. Podstatné je tento proces nerušit.“
Hovoříme-li zde o různých modelech péče, máme na mysli spíše jejich filosofii, jejich myšlenkový základ, než osobu toho, kdo je provozuje, i když je samozřejmě pravda, že lékařské vedení porodu praktikují a prosazují zpravidla porodníci, zatímco porodní asistentky zase nabízejí svůj druh péče, a jen málokdy tomu bývá jinak. Model péče nabízené porodními asistentkami dává před intervencí přednost podpůrným opatřením a ve srovnání s modelem lékařské péče prokazatelně dosahuje stejně dobrých, ba často dokonce lepších výsledků – a to je něco, co bych vám svou knihou chtěla dokázat.
To, co vám zdravotníci řeknou, nemusí vždy být právě objektivní. Je to nakonec jen lidské, že vám zdravotníci většinou říkají přesně tolik, aby vás přiměli udělat, co sami považují za nejlepší; samotný pojem "informovaný souhlas" naznačuje a předpokládá, že jakmile se vám dostane informací, budete souhlasit. Bez lékařské kvalifikace ale prakticky nemáte možnost posoudit kvalitu péče, jíž se vám dostává, vybrat si ty, kdo pracují v souladu s výsledky nejnovějších výzkumů, anebo diskutovat o způsobu, jakým se s vámi zachází. Budu vám tedy, podobně, jako tomu bývá v různých spotřebitelských přehledech, předkládat data, která potřebujete k uvážlivému a moudrému rozhodování, k tomu, abyste podle potřeby mohla uplatnit jak informovaný souhlas, tak "informované odmítnutí".
A konečně bych vám také ráda nabídla soubor strategických rad, díky nimž se budete moci vyhnout všem nadbytečným lékařským zásahům. Jedna redaktorka, pro niž jsem kdysi psala, říkávala, že nemá valného smyslu dávat čtenářům informace, pokud jim k ničemu nejsou, pokud nemají, jak by s nimi naložili. Je třeba dát jim něco praktického, něco, co si z textu odnesou, co jim bude jakousi mzdou za čtení. Považujte prosím za svou "čtenářskou mzdu" právě rozličné strategie, které vám ve své knize nabízím.
Předložím vám vědecká data, o něž se mé názory opírají, takže si svůj názor budete moci učinit sami; nenutím vás, abyste se mnou souhlasili. Za druhé: chtěla bych vám pomoci získat dostatečný rozhled, abyste si sami mohli rozhodnout, co je pro vás nejlepší – a nemusí to být nutně totéž, co bych sama pro sebe považovala za nejlepší já. Nabídnu vám za tím účelem široké spektrum dostupných alternativ a pokusím se je navzájem srovnat a poukázat na kontrasty mezi nimi.
Vlastimil Marek, pátek 27. říjen 2006
