Hluboký pocit strachu « Vlastimil Marek

Hluboký pocit strachu

1.1.2009

Závěr je pro vědce (pánové a dámy z klubu skeptiků Sysifos, teď raději zavřete oči a předstírejte, že Pollack ani jeho kniha neexistují) krutý: „Výhradně na vědomé úrovni se tak věda redukuje na směs hry a rituálu, v níž figurují podřízenost herním pravidlům, upjatá vznešenost a svéhlavá naivita.“

 Všichni jsme produkty minulých chyb. Robert Pollack 

O tom, jak hlubinných poškození na celý život se nám dostává špatným (rozuměj, dnes běžným) porodem, svědčí i řada posledních zjištění spojených s výzkumem mozku. Asi nejodvážnějších tvrzení, vyplývajících z možností moderních zobrazovacích metod, jako jsou magnetická rezonance a počítačová tomografie, se dopustil americký vědec Robert Pollack (v knize Chybějící okamžik, Mladá fronta 2003). Ne každý současný vědec ji asi přečte, aniž by se zastyděl nebo rozčílil (přičemž proč tak reaguje se dozví, jen pokud ji dočte).

Jinými slovy, to, čím se vědci dodnes zaklínají, tedy objektivita jejich „vědeckého“ způsobu zkoumání světa,  je iluze. Z podstaty samotného člověka, respektive způsobů jeho vnímání reality, totiž vyplývá, jak uvádí Pollack, něco zcela jiného: „Dokonce i vědomý akt poučení se z události je přinejmenším součtem čtyř různých nervových aktivit, které probíhají souběžně v obou mozcích i v jejich společné limbické hraniční oblasti. Kortex pravé hemisféry si na úrovni vědomí ukládá děj ve vztahu k pozorovateli (co pro mne tato událost znamená?), zatímco levá hemisféra si jej ukládá kognitivně jako sadu faktů a pozorování. Souběžně s tím thalamické hodiny se 40 kmity za vteřiny umožní, aby si limbický systém spojil děj s emocionálním afektem.“

Emoce jsou nedílnou součástí i těch nejracionálněji vypadajících myšlenkových pochodů, a vědec, jakkoliv dodržující zásady vědeckosti, je pouhý člověk, který si i „při duševní práci (například když vědecky analyzuje fakta) z těchto čtyř projevů mozkové činnosti uvědomí pouze první dva.“

Závěr je pro vědce (pánové a dámy z klubu skeptiků Sysifos, teď raději zavřete oči a předstírejte, že Pollack ani jeho kniha neexistují) krutý: „Výhradně na vědomé úrovni se tak věda redukuje na směs hry a rituálu, v níž figurují podřízenost herním pravidlům, upjatá vznešenost a svéhlavá naivita.“

Tohle mne ale právě teď nepálí tak, jako jiná zjištění, potvrzující jak zásadní omyly současného systému porodnictví, tak neuvěřitelně komplexně negativní důsledky „vědecky“ prosazené medikalizace porodů.

První vteřiny a minuty života totiž každého člověka zásadně programují na celý život například tím, s jakou základní emocí začíná fungovat mozek novorozence. Pokud je čerstvě porozený človíček na bříšku maminky, v šeru a teple, v bezpečí, instinktivně se umí doplazit k prsu a zdroji potravy – a je mu fajn. Je v bezpečí a obklopen péčí. Naprostou většinu z nás ale systém porodnictví odsoudil k negativnímu naprogramování tím, že jsme byli porozeni v ostrém světle, přesněji řečeno vytaženi z většinou anestetiky omámené a mnoha zbytečnými rutinními postupy potupené rodičky ve vnuceně nepřirozené poloze, plácnuti přes zadeček visíc hlavičkou dolů, pak různě trápeni vážením, měřením, proplachováním očí atd., a pak odvezeni na kojenecké oddělení, kde jsme celé hodiny svým pláčem, na který nikdo nedbal, dávali naprosto jednoznačně najevo, jak se nám tento způsob příchodu na svět krutě nelíbí.

Jinak řečeno, v prvních vteřinách a minutách našeho života náš mozek zjistil, že svět je studené oslepující nepřátelské a život ohrožující místo – a podle toho se zařídil.

Ukazuje se, píše Pollack, že „v mozku těch nejmenších dětí je úschovna nevědomých vzpomínek shromážděných v době, kdy jejich vědomí nebylo než změtí ruchů a šumů. Výsledkem je hluboký pocit strachu a zlosti, zaměřený na rodiče, což je reakce např. na opožděné kojení, nedostavivší se objetí nebo okřiknutí.“

Na těchto základních emocích se pak dále budují ty stále složitější. Zjednodušeně (a počítačově) řečeno, základní operační systém většiny lidstva (včetně databáze emocí) je nastaven na hodnotu „negativní“. Člověk je většinou (neustále a nevědomě) stažen, čeká útok, ohrožení. Celý život pak v něm vnější události rezonančně budou vyvolávat právě tyhle nejhlubší emoční záznamy, které pak, aniž s tím může cokoliv dělat, ovlivní i všechny jeho budoucí současné a postoje.

„Když znovu prožíváme pocit nenávisti ke komusi mocnému, nebo neopětovanou lásku, znovu prožíváme své nejprvotnější pocity.“

Dnes už prenatální psychologové (na rozdíl od většiny porodníků) vědí, jak devastující pro tělesné a hlavně psychické zdraví budoucího člověka je např. to, že ho jeho matka nechtěla, nebo že v průběhu těhotenství kouřila (či třeba jen občas pila), v jakém psychické rozpoložení strávila poslední dny a hodiny před porodem, jak proběhl porod atd. Dnes už začínáme tušit a prokazovat, jak současný bezprecedentní nárůst agresivity, drogové závislosti, ale i lokálních i globálních sociálních a také ekologických problémů přímo souvisí se způsobem, jakým jsme přišli na svět.

Neexistuje důležitější oblast a moment lidské existence, odkud bychom měli a mohli začít důslednou a všeobsažnou nápravu. Dokud nezměníme způsob, jakým rodíme své děti, budou i další generace jen oběti obětí nevědomě prožívaného hlubokého pocitu strachu, implantovaného do mozků většiny obyvatel našeho světa (hloupě,vědecky arogantně a zbytečně) samotnými porodníky ve jménu jejich objektivní vědy.

Z výše uvedeného plyne jak zatím netušená zodpovědnost žen, matek, a také mužů, jejich partnerů (ale i učitelů a dalších profesionálů, zabývajících se výchovou a vzděláním dětí), tak také obrovská a možná i jediná naděje na pozitivní změnu všeho.

Píšu a opakuji to již hezkých pár let (ale naši odborníci hrají mrtvého brouka a širší veřejnosti asi nedochází souvislosti): změňme způsob porodu a za tři generace změníme svět. Nebo jinak – dokud právě tohle (a kde a kdy jindy, než právě teď?) nezměníme, základní pocit, který pak bude provázet celé lidstvo na cestě do propasti sebezničení, bude právě onen hluboký pocit strachu.

   

Vlastimil Marek, neděle 15. říjen 2006