Hudba byla řečí naší zakázané generace. Zlatý věk protestsongů (první překlady Dylana v revue Světová literatura) a mladých mužů dlouhých vlasů s kytarou. Tranzistorová rádijka, večery na lavičkách a programy Svobodné Evropy s častými písničkami Beatles. V Praze a Bratislavě hráli Beach Boys, v Lucerně se potila Ella Fitzgeraldová, Karel Gott upozorňoval, že jeho žena asi nebude z ČSR, protože české ženy jsou vypočítavé, Armstrong si poskočil na Měsíci, bří Saudkové (comicsy a fotky) pilně publikovali, prostitutky braly dvě stě marek nebo „talíř“, léčitelé (už tehdy) léčili rukama, Vodňanský se Skoumalem se ptali, Jak nám dupou králíci, a přijde Palach a bude hůř.
(Soukromé ohlédnutí za zakázanou generací)
„Hudba je lepší než slova, protože je přesnější než slova.“
Pamatuji si na ten okamžik o velikonocích roku 1969 naprosto přesně: po Vltavě plul jeden parník, na palubě spousta rozjásaných lidí a zvuk řízné dechovky, tam, a druhý, na palubě spousta „mániček“ a big beat, opačným směrem. Kaštany na Kampě pučely něžně zelenými, ale o to dravějšími listy jara, most plný turistů a Pražanů na procházce – podívali jsme se na sebe a jedním dechem z nás vypadlo: Praha by mohla být ke vší té kráse tak báječné město, kdyby…
Bylo nám jasné, že „dočasná“ přítomnost Rusů se může protáhnout na věk. Tušili jsme, že končí krátké, ale o to intenzívnější období svobodných stříbrných větrů, které jsme ani nestačili vychutnat naplno a kterých jsme si nedokázali vážit. Trávili jsme celé dny na mostě, prodávali drobné grafiky či narychlo naplácané oleje, organizovali koncerty, happeningy, chodili ke Glaubicům na řízky přes celý talíř za jedenáct korun a hráli a zpívali a (z dnešního pohledu značně lehkomyslně) žili.
V tom okamžiku jsem ale měl obrácené „déja-vu“, pocit, že žiji něco, co ještě někdy opět budu prožívat. Problesklo mi myslí poselství z času, kdy se opět na Staroměstském náměstí rozezní naplno big beat, parky budou plné lidí ležících na zelené travičce, Praha svobodná a já si budu nějakou cizí řečí povídat s přáteli ze zámoří.Tenkrát, v roce 1969, jsme byli mladí a výkonní. Pracoval jsem v tiskárně, zásadně jen v noci, a brzy ráno už s lahví mléka a pěti rohlíky v sisalové tašce přes rameno spěchal na most. S Jardou Neduhou, který tenkrát prožíval zenit své písničkářské výkonnosti, jsme sedávali naproti sv. Luitgardě. S Pavlem Turnovským (ex předsedou Astrologické společnosti) a L. Moravcem (brzy emigroval, vystudoval filosofii a hindštinu v Heidelbergu) jsme založili výtvarnou skupinu PONT. Kousek vedle ještě občas hrával Karel Kryl, ještě kousek dál přezpívávali stále dokola svůj první hit Hele lidi Paleček s Janíkem, naproti prodával obrázky Prahy Petr Kovařík (budoucí básník, publicista a na nějakou dobu šéf vydavatelství Melantrich) s Danou Müllerovou, později Janotovou (dnes významnou dětskou psychiatričkou). Se svým synem sem tam korzoval Milan Kozelka (později umělec-vězeň a ikonoklast z Karlovarska), opodál hrál Vlasta Třešňák pro partu budoucích rockerů a malířů (Šimsu, který později emigroval do Švédska a stal se z něho grafik, basáka Skácelíka, kytaristu Plastiků Jirku Števicha a jiné), a zatímco kolem se batolilo ukázkové dítě Mišel (Bok), brzy se měl narodit Jakub Třešňák. V květinových širokých kalhotách a květinových plandavých košilích jsme právě organizovali hippie festival v Lucerně a naše dívky si „revolučně“ přestaly jakkoliv malovat oči.
Začalo to ale o dvě tři léta dříve, v kostele sv. Jakuba, na pravidelných nedělních varhanních koncertech. Tam většina z nás poprvé zažila Jednotu. Tisíce mladých lidí, namačkaných v uličkách a na kamenných schodech pod bočními oltáři, poslouchaly Bacha a Harmonii. Něco bylo ve vzduchu a my to cítili. Nikdo nevěděl, co to bude a odkud to přijde. (Cestou na Karlův most jsem se vždycky stavil v prodejně knih Československého spisovatele na Národní třídě a kupovával Orientaci, Sešity pro mladou literaturu, Literární noviny, Film a dobu, Studenta.)
Poslouchali jsme big beat, všichni. Ještě jsme si příliš dobře pamatovali kampaně tisku (i Mladého světa) proti dlouhovlasým a noty neznalým Beatles, ještě jsme vzrušeně chodili každou neděli na „burzu“ (později byla v Riegrových sadech, ve Španělské ulici, pak na Petříně a jinde) na Václaváku a za tehdy drahý peníz dvě stě padesáti korun kupovali Hendrixe, Woodstock, Doors, Zeppelíny, Who a Zappu. Agresivní, přímý, autentický a pravdivý rock byl přesně tím, čím jsme se mohli odlišit od našich otců. Věděli jsme, že tahle hudba může změnit svět (a taky změnila: posluchači všech zemí se spojili), protože se nepřetvařovala. Slyšeli jsme to a cítili, srdcem.Hudba byla řečí naší zakázané generace. Zlatý věk protestsongů (první překlady Dylana v revue Světová literatura) a mladých mužů dlouhých vlasů s kytarou. Tranzistorová rádijka, večery na lavičkách a programy Svobodné Evropy s častými písničkami Beatles. V Praze a Bratislavě hráli Beach Boys, v Lucerně se potila Ella Fitzgeraldová, Karel Gott upozorňoval, že jeho žena asi nebude z ČSR, protože české ženy jsou vypočítavé, Armstrong si poskočil na Měsíci, bří Saudkové (comicsy a fotky) pilně publikovali, prostitutky braly dvě stě marek nebo „talíř“, léčitelé (už tehdy) léčili rukama, Vodňanský se Skoumalem se ptali, Jak nám dupou králíci, a přijde Palach a bude hůř.
Mám dojem, že tehdy, nejen u nás, byla hudba řečí všech nastupujících generací. Jen si vzpomeňte na seznam sta nejlepších desek historie rockové hudby – většina je z konce šedesátých či začátku sedmdesátých let. Chtěli jsme se vyjádřit a zkoušeli jsme to všelijak (já sám jsem maloval a výtvarničil a později pořádal „demonstráže“). Nejpřesnější s ukázala být hudba. (Moje dcery v patřičném věku poslouchaly anarchisty a „pankáče“ kombinované s Oceánem). Odpoledne 1. máje 1990 jsem s přáteli z USA procházel Staroměstským náměstím, a bác, „déja-vu“ zamrzle zastavilo děj: na trávě u radnice se slunily stovky svobodných mladých lidí s vlasy i bez nich, na ploše náměstí stála konstrukce s plachtou a pod ní hrála naplno nějaká rocková kapela. Okamžik před jednadvaceti lety s okamžikem „teď a tady“ se po vzoru stovek mezitím přelouskaných sci-fi knížek topologicky spojil s tichým, ale slyšitelným harmonickým šplouchnutím napříč dimenzemi. Moře času (s téměř beznadějnou poslední vlnou druhé poloviny osmdesátých let) zopakovalo (pro velký úspěch) svůj eskamotérsky harmonizační trik (škoda že jen jednou za dvacet let) a na krátký čas sjednotilo duši národa, nebo přinejmenším jednotlivých generací. Pro slzy jsem téměř neviděl, pro stažené hrdlo jsem nemohl mluvit, pro zázrak objevu, že nejen teoreticky, ale i prakticky to funguje, jsem téměř „nemyslel“. Stal jsem se svědkem. Jen jsem registroval. Viděl jsem na vlastní uši a slyšel na vlastní oči, dotýkal se na vlastní city a ochutnával vlastními emocemi spirálu serpentin nepředvídatelných zápletek divadla tohoto lidského světa. Kdybychom uměli naslouchat, slyšeli bychom to už v předehře (a ta, pro mou generaci, vibrovala kostelem sv. Jakuba v tom roce šedesátém šestém, kdy, dle slov populární písničky ze začátku šedesátých let, „už bude vážně všude mír“). Všechno se propojilo, nejen horizontálně a po proudu, ale i vertikálně a šikmo napříč a zprava doleva (byl jsem mezitím v Japonsku a často a rád přednášel o kaligrafii a zenových zahradách) – proti proudu času. Věděl jsem, nejen za sebe, že díky Hudbě a v hudbě jsme přes všechny zdi a zákazy byli š’tastní. Než jsem se počátkem sedmdesátých let začal učit hrát na bicí, slyšel jsem hudbu – a hlavně tehdy populární písničky – jen jako slisované hudební omalovánky pod text. Jako bubeník jsem objevil mnohovrstevnost hudebního poselství, a ač soutěživý typ, brzy jsem zjistil, že technika hry v hudbě mnoho neznamená. Od té doby mohu, chci-li, slyšet jednotlivé rytmické i melodické vrstvy hudby odděleně. V roce 1975 jsem přestal malovat (nechtěl jsem, aby po mně zbyly „sebrané spisy“ v jakékoliv formě) a rozhodl se dělat „umění“, po kterém by toho materiálního zbylo co nejméně – hudbu. Přes etapu rockovou (Extempore, Elektrobus), folkovou (Jakub Noha), jazzovou (Zdeněk Hrášek) a indickou (Emil Pospíšil) jsem skrz Amalgam dospěl až ke gongům a tibetským mísám.
Když mne (kvůli organizování gongového koncertu 5. srpna 1986 a ve snaze zlikvidovat Jazzovou sekci) zavřeli do vězení, hodně se mi (zvláště po hudbě) stýskalo. Cvičil jsem (pokud se to dalo) jógu a broukal si (pokud se to v řevu psů a bachařů dalo) písničky Simona a Garfunkela.Po dvou měsících jsem, stále ještě v imaginárně ohraničeném prostoru velikosti ruzyňské cely pro šest vězňů, přišel domů a velice opatrně si pustil několik vteřin Sound of Silence, zvuků ticha. Explodovalo mi tělo. Teprve po třech dnech jsem dokázal písničku vyslechnout až do konce. První koncert (pár dní poté, na vernisáži obrazů M. Rittsteina v Čapkově galerii) s MCH bandem mne vykatapultoval do paralelních zvukových vesmírů a dohrál jsem v transu, ani nevím jak. Své university života jsem tedy díky čacké péči agentů StB (v čí že to režii fungovali oni?) zdárně absolvoval, teď učím, jak poslouchat, a vím, kudy vede cesta (dovnitř, jinam, k harmonii a akceptování jednoty, složené z mnohovrstevné rozdílnosti).
Karlův most je hologramický hybrid a paměť rytmu doby. Dvě pozitivní zóny, staccato sousoší s trylky racků, basový hukot jezu a nepřetržitého mručení dopravního ruchu, ranní očistný klid a každodenní decibelová špička turistů a stánkařů. Hřeben pilířů a elegantní křivka stužky. Panoráma na východě (moci světské a ekonomické) a západní kýč Hradčan a mosteckých věží (moci vládnoucí iluzím, že vladař může něco změnit). Krajkoví kamenů původních, opravených a vyměněných v pestrém spektru odstínů, a jde-li člověk rychle, v lichém, až téměř balkánském rytmu. Magická (a alchymisticky) zašifrovaná kabala dimenzí hmotných a duchovních, štrůdl o mnoha voňavých (i historicky málo libých) vrstvách, ke kterým se už ani znalec dnes nedostane. Oscilace touhy a nemožnosti jejího naplnění: člověk by chtěl zároveň na mostě stát, přitom ale plně vychutnat jej může jen z odstupu či nadhledu.Jen málo je těch, kteří dokáží partituru Karlova mostu číst tak snadno, že jim zvoní a sténá a hučí a vibruje a intonuje a duní a bije a výská a stýská a laská a koncertuje v hlavě v simultánní partii omezeného člověčenství a zamrzlé hudby kamenného mostu.Nejdůležitější poselství Karlova mostu: „Je to možné.“ Je možné v chaosu současnosti uvidět a vychutnat řád. Mostu je jedno, jací lidé po něm kráčejí, most je svědek, který si pamatuje. Je možné vyladit s do hlubin věků a naslouchat. Člověk se ale musí ztišit. Zastavit. Přinejmenším Pražanům by nemělo být jedno, jak po mostě chodí. Karlův most je posvátné místo par excellence. Geometrie duchovního dědictví.
(Otištěno v revue PROSTOR č. 22, 1992)
P. S.: (dodatek z počátku roku 2000) Před dvěma lety se štáb natáčející jeden díl z dlouhodobé série jedné americké společnosti, nazvané Lonely planet (jakási velmi lidská a jednou průvodkyní stále moderovaná putování slavnými místy a především městy světa, vysílaná v 35 zemích světa, u nás k občasnému shlédnutí na kanále TV Max), zklamaný z přílišné komercializace Prahy a především Karlova mostu, dověděl o mých občasných „meditacích v chůzi“. Jednou za čas svolám po telefonu či internetu pár přátel či absolventů mých kurzů, a při východu slunce (dvakrát jsme šli při příležitosti důležitých astrologických hvězdných seskupení) jdeme od schodů na Kampu přes Karlův most velmi pomalu, co nádech to krůček, co výdech to další malý krůček, směrem ke Starému městu. Trvá nám to většinou asi tak 45 minut. Náhodní kolemjdoucí překvapeně zastavují, spěchající zpomalují, a i holubi či psi se samo se utvářené formaci pomalu jdoucích a mlčících lidí uctivě vyhýbají: cítí energii, která mezi námi vzniká, energii, pomocí které pomyslně a duchovně „čistíme“ most, který naši současníci a především spěchající turisté berou jen jako atrakci, příležitost prodat a koupit turistický zážitek a suvenýr. Od kterého jen berou, aniž by cokoliv vraceli.Štáb televizní společnosti kvůli tomu přijel ještě jednou, v den, kdy jsem měl čas, a tak jsme šli. Přemluvil jsem průvodkyni celého seriálu dokumentů, aby se také zúčastnila této meditační chůze, a aby si vychutnala dotek s minulostí a v kameni uchovanou duchovností generace našich předků. Nejprve se zdráhala, ale pak šla. Na konci mostu, o čtyřicet pět minut a pár set metrů později, rozzářená, se slzami štěstí v očích jen zašeptala, že to byl nejhlubinnější zážitek jejího života.Nejméně v 35 zemích světa již lidé viděli (a v dalších ještě uvidí) pořad o tom, že sice existuje všeobecné komerční zneužívání turisticky tak atraktivních míst, jako je Karlův most v Praze, ale že zároveň citliví lidé kdekoliv na světa hledají a dokáží nalézt způsoby, jak „atraktivní“ místa udržovat, čistit, chránit. Že všude na světě existuje možnost neztratit pod soustředěným tlakem komerce a konzumu cit pro úctu k tradici, záblesky duchovnosti a rovnováhu polarit.Hudba Karlova mostu (Vyšehradu, katedrál a kostelů, rotund, ulic, parků, kopců a Vltavy atd.) tu je a zní, ať už ji slyšíme nebo ne. Záleží jen na nás, jestli se dokážeme zastavit, zpomalit, a vyladit.
Vlastimil Marek, neděle 7. leden 2007
