Setkávám se s nimi již třetí desetiletí: s muži a k mému překvapení i ženami, kteří a které nezpívají. Myslí si, že zpívat neumí. Že mají tzv. hudební hluch. To je ale jeden z velkých mýtů a omylů naší „moderní“ společnosti. Každý umíme zpívat, a každý bychom měli denně zpívat. Tak, jak nám „zobák“ narostl, a nikoli tak, jak nám předepisují učitelky hudební výchovy a profesionální zpěváci. Vzhledem k množícím se dotazům na toto téma jsem se rozhodl, že postupně zveřejním (a sem tam doplním) několik kapitol z mé knihy Hudba jinak (Eminent 2003).
Právě na „kauze“ lidského hlasu (zpěvu) lze dokázat, jak ignorantsky se chováme k darům přírody. Nevíme, co máme. Jinými slovy, každý z nás má ve svém krku zařízení, které je jak nástrojem komunikace, tak vizitkou každého z nás, ale také návodem k dokonalému odblokování emočních zamoření našeho těla a mysli, a navíc propojením světa hmoty, těla, se světem vibrací a frekvencí, světem „duše“.
Hlasivky, protože ty mám na mysli, jsou jedním z nejdokonalejších svalů lidského těla. Dokáží kmitat podélně, napříč, po částech, několikrát, ale i několika tisíckrát za minutu. Co je ale pro nás právě dnes nejdůležitější, uvolněním hlasivek lze uvolnit emoční bloky.
Dnes už všichni víme, že některé východní kultury i dnes běžně používají zpěv, přesněji, posvátný zpěv, jako metodu, vedoucí k duchovnosti. Indové zpívají kírtany, bhadžany a především mantry a dhrůpady, súfisté mají svůj qawwal, Japonci, Barmánci, Thajci a další zpívají sůtry a jiné posvátné zpěvy. Ale nemusíme až tak daleko: ukázalo se, že i zpěvy bulharských žen, pravoslavných mnichů, ale také gregoriánský chorál mají v sobě duchovní, z našeho hlediska léčebný potenciál.
Mimochodem, všichni už od dětství velmi dobře víme, že zvuk (našich hlasivek) léčí. Přinejmenším zmirňuje bolest. Co uděláme, když se při zatloukání skobičky do zdi bouchneme kladívkem do prstu? Zakřičíme „aúúúúú!“ Ono „aúúúúú“ je přece léčebné uvolnění hlasivek. Co děláme, když prožíváme nějaký velmi hluboký žal? Pláčeme. Nahlas pláčeme. Kdysi i u nás existovaly „plačky“ – ženy, které jste si mohli najmout, aby zmírnily váš žal, např. při pohřbu vašeho blízkého.
Zkusme se z této perspektivy také pozorněji podívat na zmíněné „lidové“ písničky – na tom, že si klouček, který sekal souček a usekl si paleček, o tom zpívá, není nic divného, naopak, právě zpěvem, tedy uvolněním hlasivek, takový klouček odblokovává negativní emoci a za chvíli je mu lépe. V tomto smyslu je například blues amerického černocha z počátku 20. století takovým poněkud delším „aúúúú“.
Vzpomínáte na školní výlety na nějaký ten hrad? Děti si obvykle celou cestu zpívaly. A na hrad přijely plny energie, zatímco zachmuřený pedagogický dozor, který se celou cestu mračil, byl energeticky a následně i psychicky na dně. Cesta hlučnou kovovou (Faradayovou) klecí je vždy energeticky náročná – pokud si člověk nezpívá.
Co se děje, když člověk zpívá táhlou lidovou písničku? Především zklidní a zpravidelní dech. Dále postupně uvolňuje hlasivky a tedy i emoční bloky. Vibrace zvuku masírují spodní, vývojově nejstarší části mozku. Mysl nezpracovává běžný chuchvalec na sebe navazujících a emoce vířících myšlenek – slova jsou v naprosté většině velmi snadno zapamatovatelná, nemusíme na ně „myslet“. Vypínáme tedy běžně převládající, logické, racionální myšlení – relaxujeme. Atd.
Také se vám tak „líbí“ onen tak charakteristický, velmi mručivý a hluboký zvuk hlasů zpívajících tibetských mnichů? Pokud jste měli možnost setkat se s nějakým takovým mnichem, možná vás zaujalo, právě tak jako mne, že se neustále směje. Má nepřetržitě dobrou náladu. Vše, i nezdary nebo dokonce pády na pražské ulici (a hořčici na rouchu) bere jako náramnou legraci. Tvrdím, že to je právě díky tomu zvláštnímu druhu zpěvu. Tedy, uvolnění hlasivek.
Jak se dá nejsnadněji naučit takto dokonale uvolnit hlasivky (a tedy celého člověka)? Nejde to tím, že budete své hlasivky násilím „tlačit“ dolů. Nejlepším a překvapivě nejefektivnějším způsobem, jak se naučit zpívat jako tibetští mniši, je prostě poslouchat nahrávky zpěvu tibetských mnichů. Jako při zpěvu ve sboru, vaše hlasivky se rezonančně samy uvolní víc a víc (dnes se i v této souvislosti stále více hovoří o tzv. zrcadlových neuronech).
Shrnuto – všichni bychom si mohli a měli zpívat. Všichni zpívat umíme – a nedejme na okřiknutí ambiciózní maminky nebo paní učitelky, která Honzíka nebo Haničku při kolektivním zpěvu pokárá, že to jiným kazí, ať raději mlčí. Právě tahle ponižující poznámka v hrdle mnohých budoucích mužů a žen zablokovává sebevědomí, člověk se pak stydí, je stále staženější, a samozřejmě pak, ale až následně, zpívá tzv. falešně.
Ale i tohle je jen výmysl „západních“ hudebních teoretiků a hudebních pedagogů. Z hlediska přírodních zvuků (na které jsme byli evolucí šlechtěni miliony let) jsou to naopak oni, kteří jsou „rozladění“. Hlas školené zpěvačky, který vystudovala konzervatoř, je frekvenčně záměrně zúžen (jsou v něm potlačeny všechny alikvoty), aby mohla zpívat ve sboru. Ale zároveň její hlas přestal léčit. Ji samotnou, i lidi kolem ní. Hlas tibetského mnicha (a každého kdo si rád zpívá, bez ohledu na to, co o jeho zpěvu říkají „odborníci“) obsahuje stovky frekvencí, které pomáhají tělu a jeho částem a tkáním a orgánům se neustále „dolaďovat“. Je velmi výživný. A životně důležitý.
Z hlediska vztahů různých tónů a frekvencí v přírodě a vesmíru je to tedy právě naše obvyklá hudba, a ne hlasy těch, kterým vnutili pocit, že neumějí zpívat, co je rozladěné.
Vlastimil Marek, čtvrtek 12. červenec 2007
