Setkávám se s nimi již třetí desetiletí: s lidmi, kteří nezpívají. Myslí si, že zpívat neumí. Že mají tzv. hudební hluch. To je ale jeden z velkých mýtů a omylů naší „moderní“ společnosti. Každý umíme zpívat, a každý bychom měli denně zpívat. Tak, jak nám „zobák“ narostl, a nikoli tak, jak nám předepisují učitelky hudební výchovy a profesionální zpěváci. Vzhledem k množícím se dotazům na toto téma jsem se rozhodl, že zveřejním (a sem tam doplním) několik kapitol z mé knihy Hudba jinak (Eminent 2003). Ta dnešní ukázka bude o posvátném zpěvu.
Například jihoindický posvátný zpěv – dhrůpad. Zpěváci, duchovní mistři, zpívají své rágy tak, že z počátku jen celé dlouhé desítky minut velmi hlubokým hlasem v pomalých glissandech (pozvolném klesání či stoupání výšky) přezpívávají stále stejné tóny. Evropskému a nepoučenému posluchači to obvykle připadá velmi nudné. Netuší ovšem, že právě tento druh zpěvu velmi efektivně zklidní zpěváka a posléze i jeho posluchače natolik, že je pak následný koncert jak pro zpěváka, tak pro posluchače unikátním kulturním, ale především léčebným a duchovním zážitkem.
Ale i u nás existoval jeden druh zpěvu, který byl prokazatelně posvátný a léčivý zároveň. Gregoriánský chorál je druhem oficiálního, v latině zpívaného, liturgického jednohlasého zpěvu ve volném rytmu. Jeho prameny jsou v Sýrii, Palestině, Řecku a Římě. Jak je dodnes rozpoznatelné, původní bohatě zdobené melodie s často dokonce i čtvrttóny patrně navazovaly na orientální a snad i starořecké prvky. Pak byly ale všechny tyto vzrušené a vzrušující (rozuměj – mystické, tedy pohanské) prvky zakázány a papež Řehoř (Gregor) Veliký (540-604) sebral a standardizoval starší melodie a písně používané při mších.
Gregoriánský chorál, využívá všechny frekvence hlasového spektra, od 70 Hz až k 9000 Hz, ale s jinými obalovými a doprovodnými frekvencemi (alikvoty) než u normální řeči. To jsou frekvence, které dodávají hlasu charakteristickou barvu. Má-li váš hlas dobrou „barvu“, je-li bohatý na harmonické (alikvotní) tóny, nabíjíte se (energií) vždy, když hlas používáte (a navíc to samozřejmě pomáhá i těm, kteří vás poslouchají).
Velmi důležitou věcí na gregoriánském chorálu je absence tempa: zpěv má jen svůj vnitřní rytmus. Když posloucháte mnicha, který zpívá Alelujá, máte dojem že se snad nikdy nenadechne. Jedná se tedy o jakýsi velmi účinný, téměř jógínský cvik velmi úsporného dýchání (jóga dechu se nazývá pránajáma), který ovšem vyžaduje absolutní uvolněnost a klid toho, kdo zpívá (a dýchá). Funguje to ovšem i opačně: pomocí hlubokého a klidného dýchání, navodíte duchovní a emoční klid a mír.
Ukázalo se také, že při kolektivním, sborovém zpěvu dochází k tzv. „myotransferu“, přenosu elektromagnetických energií mezi hlasivkami jednotlivých, blízko sebe stojících zpěváků.. Když má člověk strach nebo trému, stáhne se mu hrdlo. Podaří-li se mu ale uvolnit hlasivky (viz první část seriálu o hudebním hluchu, který neexistuje), zbaví se i vnitřního, emočního napětí. Je to jako když učitel rozezní svou ladičku: ladičky v rukou žáků se okamžitě také rozezní. Uvolní-li se (zpěvem a dechem) jeden zpěvák, přispěje tak (myotransfericky, nebo chcete-li to jinak, pomocí zrcadlových neuronů) k emočnímu uvolnění a harmonizaci i ostatních zpěváků. Při koncertu pak proces uvolnění a harmonizace funguje i směrem do publika. Proto má teoreticky každý koncert, v tom ideálním slova smyslu, na zpěváky, ale i posluchače, léčebný účinek, a je také mnohem účinnější než jeho záznam na CD nebo magnetofonovém pásku.
Posvátný zpěv je navíc jakýmsi probuzením vědomí. Z tohoto hlediska je vše, co je činěno „posvátně“, s koncentrací na jeden zevšeobecňující motiv, zároveň terapeutické, léčivé: zpěv gregoriánského chorálu mnichovi dodává energii, stimuluje mozek a vestibulární aparát, uvolňuje hlasivky a tedy i emoční stav, dechovým cvičením reguluje a harmonizuje srdeční tep, krevní tlak atd.
Samozřejmě tu hraje důležitou roli i prostor ve kterém se zpívá (a kostely jsou z tohoto hlediska ideálním sonickým prostředím), ale i pravidelná doba. Zdi klášterů, kostelů (či mnišských cel) jsou pak provibrovávány pozitivními frekvencemi zpěvu, který navíc zesilují. Hudba (a posvátný zpěv nebo poslech např. gregoriánského chorálu) nám pomáhá spojit všechny úrovně, kterými oscilují naše životy. Mimochodem, průměrná délka života ve středověku byla jen něco přes třicet let. Války, chudoba, dřina, nemoci atd. Ale jezuité a benediktýni, tedy ti, kteří v klášterech celé hodiny zpívali, se dožívali sedmdesáti let. Ve Francii nedávno zjistili, že v druhé polovině minulého století zaniklo několik tisíc klášterů. Při bližším zkoumání (pod vlivem prací dr. Tomatise) se ukázalo, že kláštery, které byly zrušeny, byly přesně a jen ty, ve kterých se přestalo zpívat.Zastavme se u dokonalé akustiky kostelů a katedrál, u toho, čemu říkáme duchovnost a u většinou dosud netušených souvislostech. I u nás, v době „temna“, lidé tvrdě pracovali, ale pak museli povinně, každou neděli, do kostela na mši. Tam vždy hrála „živá“ hudba (hudebníci ji složili a hráli vždy pro tu konkrétní příležitost, nehráli tedy z not a ne několik set let staré skladby) a všichni pak společně zpívali. Každé dítě ve škole zpívalo celých prvních pět let školní docházky hodinu denně. Proto také byly Čechy „konzervatoří Evropy“ a platilo, že „Co Čech, to muzikant“. Podle posledních statistik dnes 70% českých školních dětí nedokáže intonačně správně zazpívat jednu jedinou písničku. Jako národ jsme přestali zpívat. Tvrdím, že to má hlubinné a dalekosáhlé individuální, ale i celospolečenské negativní důsledky.
Když totiž kdysi začali tři mniši svými neškolenými, tedy rovnými hlasy, zpívat tři různé tóny, za chvíli se v dokonalé akustice kostela či katedrály ozval čtvrtý, vysoký zvuk – alikvot. Pro tehdejší věřící to musel být důkaz boží přítomnosti: viděli tři muže, ale slyšeli čtyři hlasy. Pak ovšem začali zpěváci soutěžit, kdo výš, kdo rychleji, a dnes prakticky neexistuje profesionální zpěvák, který nemá v hlase tzv. vibrato, a jehož hlas by byl „výživný“, tedy neškolený, nabit alikvoty. Když totiž současní školení zpěváci s vibratem v hlase a potlačenými alikvoty začnou zpívat tři různé tóny, čtvrtý, harmonický tón, se neobjeví. Vibrato každého člověka se totiž vždy maličko liší. Tvrdím, že to je jeden z důvodů, proč přestali chodit do kostela (ztratili Boha).
Ve skupinovém zpěvu je ale neuvěřitelná síla. Zvuk rozpouští hranice mezi lidmi. Jednou z věcí, které jsme v naší společnosti ztratili, je vzájemné propojení. Jsme jak izolované atomy bez pocitu propojenosti – a právě jednou z nejtypičtějších a dnes ještě nedoceňovaných charakteristik zvuku je schopnost rozpouštět hranice. Když lidé spolu zpívají, vytvářejí komunitu. Zpěv je v tomto smyslu tou nejrychlejší cestou k vytvoření komunity.
Na počátku 80. let minulého století začal Howard Gardner publikovat svá zjištění o tom, že inteligencí je několik druhů. Jednou z nich je také inteligence hudební. Zjistil, že už dvouměsíční děti dokáží rozeznat výšku tónu, hlasitost a melodii – když ovšem zpívá jejich matka. V rámci výzkumu Gardner navštívil kmen Anangů v Nigérii. V této společnosti jsou již týdenní novorozeňata vystavena neustálému zpěvu a hudbě svých matek. První věcí, kterou otcové udělají, je výroba malého bubínku. Když jsou dětem dva roky, vstupují do skupin, kde se učí hrát na nějaké hudební nástroje nebo bubny, ale také zpívat a tančit. V pěti umí každý malý Ananžan stovky písní, zvládne hru na několik hudebních nástrojů a desítky složitých tanců.
Podle zjištění neurologů z Heidelbergu mají hudebníci, tedy ti, kteří se hudbou zabývají celoživotně, ve sluchových a hudebních centrech ve svých mozcích až o 130% víc šedé hmoty mozkové.
Jak holističtěji na podněty světa kolem sebe reagují takoví Ananžané, zatím nikdo nezměřil, ale je jasné, že hudba, zvláště je-li podporována od kojeneckého (a prenatálního) věku, může člověka ovlivnit daleko pozitivněji, než jsme doposud mysleli.
„Zpívat může samozřejmě člověk také sám,“ tvrdí Jill Purceová, „ale já jsem zjistila, že skupinový zpěv je tou nejefektivnější cestou, jak pomoci léčit společnost. Při zpěvu ve skupině se zároveň daří rozpouštět hranici mezi zemí a nebem, mezi naší materiálností a duchovností. Tibeťané tvrdí, že je to právě hlas, který spojuje tělo a mysl.“ Na západě bylo toto umění zpěvu ztraceno zároveň s uměním gregoriánského chorálu. Dnes nikdo neví, jak tento chorál původně zněl, protože jsme ho znovu restaurovali až ve viktoriánské době jenom z manuskriptů a několika citací. A běžné nahrávky gregoriánského chorálu neléčí, protože jsou z not nazpívány školenými zpěváky (bez alikvotů v hlasech).
Mimochodem, Purceová také pracovala v mnoha křesťanských komunitách. Pozvali ji, abych jim pomohla, protože jsou si vědomi, že to, jak zpívají, tedy jejich způsob gregoriánského chorálu, nefunguje. Někdy jim připadá spíš jako břímě než požehnání nebo meditace. Při práci s nimi jim Jill pomáhá nalézt to, co je špatné a učí je dělat to úplně jinak, aby si uvědomili, jak mocným druhem meditace může být liturgický zpěv.
(Mimochodem, u nás již existují dva soubory, jejichž zpěváci se pracně odnaučili vibrato, takže zpívají rovně, ale na veřejných koncertech se stále jakoby obávají otevřít své hlasy a nechat problesknout alikvoty).
Hlavním důvodem existence monastických komunit v křesťanské tradici totiž bylo sedmkrát denně zpívat. Je to jakási idea nepřetržitých chórů oslavujících boha. Jenže mniši, a hlavně jejich představení, pak postupně měli pocit, že tak hodně zpěvu je spíš obtěžuje.Liturgický zpěv tak byl v onom duchovním slova smyslu postupně omezován. Různé zpěvy se slučovaly, zkracovaly.
Jill Purceová je také přesvědčena, že tím, že jsme přestali takto posvátně zpívat, jsme hodně ztratili. Naštěstí byl Tibet natolik izolován, že se tam umění tohoto druhu zpěvu uchovalo. Když jsme Tibet objevili, bylo to, jako bychom objevili středověkou kulturu, kdy i u nás kláštery a poustevny mystiků vibrovaly zpěvem v jakémsi nepřetržitém stavu meditace. Ukázalo se také, že duchovnost (spiritualita, jak to nazývají odborníci), souvisí s tělesným a emočním uvolněním (např. modlitba v kostele je západní formou indické mantry) a tedy uvolněním hlasivek. Posvátný zpěv je vedle meditace a dalších duchovních cvičení a metod velmi propracovanou cestou, jak dosáhnout vnitřního klidu a míru, sjednocení těla a duše, duchovnosti. Dnešní metody zkoumání (magnetická rezonance, pozitronová emisní tomografie) dokáží přímo v mozku rozeznat, co se mění když člověk medituje, zpívá nebo se modlí. Vědci tak prokázali, že duchovnost existuje, že to je normální stav lidské mysli, ale také, že duchovní člověk je daleko více zdravý, klidný, soucitný, kooperativní a ekologický, než člověk tzv. „normální“.
Hudební hluch neexistuje. Každý bychom měli denně zpívat. Abychom byli zdravější a lépe „zněli“
Vlastimil Marek, sobota 14. červenec 2007
