Setkávám se s nimi již třetí desetiletí: s muži a k mému překvapení i ženami, kteří a které nezpívají. Myslí si, že zpívat neumí. Že mají tzv. hudební hluch. To je ale jeden z velkých mýtů a omylů naší „moderní“ společnosti. Každý umíme zpívat, a každý bychom měli denně zpívat. Tak, jak nám „zobák“ narostl, a nikoli tak, jak nám předepisují učitelky hudební výchovy a profesionální zpěváci. Dnešní ukázka z knihy Hudba jinak je o téměř zázračném alikvotním zpěvu.
Anglický filmař David Hykes navštívil v roce 1974 New York a náhodou tam uslyšel hudbu minimalistického skladatele La Monte Younga a na jedné výstavě i hlasy tibetských mnichů. Táhlé tóny plné harmonických ozvěn tehdy v obou případech Hykese podivně vzrušily. Začal se zajímat o původ a působení alikvotních, harmonických tónů, později založil svůj soubor Harmonic Choir a vydal již několik alb podivné vokální hudby. „Cítím, že tahle hudba je to nejnadějnější, co v současné hudbě existuje“, řekl. „Je v ní ocenění a uznání starodávných zpěvů s novými možnostmi hudební formy a uměním naslouchat.“
Žádný zvuk na světě není "čistý" – není to jen jediná frekvence. Hrané nebo zpívané "C" není jen "C". Nota c je složena ze základní frekvence a dalších frekvencí, násobků té původní, kterým se říká alikvotní, nebo harmonické tóny. V případě noty c je tedy základní frekvence 131 Herzů, další harmonický tón je 262 Hz atd. Tak to ovšem funguje jen ve světě čisté matematiky, ve skutečnosti je to daleko složitější, ale i hezčí a zábavnější.
Ukázalo se, že i my, lidé současní, s trochou pozornosti a cviku ve svém hlase objevíme a uslyšíme harmonické tóny. Není to až tak složité, zpěvák zpívá základní tón a pomocí formování rtů a ústní dutiny jaksi rozdělí tón na řadu dalších a jako tzv. flažolety na kytaře, může produkovat další zvuky. Tibetští mniši tvrdí, že každý člověk, když zpívá, zpívá i alikvoty, ale jen málo lidí na světě je dokáže i slyšet. Harmonický zpěv je tedy specifická, nezávislá disciplína meditativní hudby, stejně jako gregoriánský chorál. Je založen na zesílených „harmonických“, alikvotních tónech, takže jeden zpěvák může zazpívat i celý akord nebo melodii najednou tak, že (tak jako to funguje u tibetských mis) zvýrazní a rozrezonuje svrchní harmonické tóny nad zpívaným základním tónem.
Tyto harmonické a v hudbě naprosto univerzální tóny, vyskytující se ve veškeré, ať zpívané nebo hrané hudbě, jsou v oblasti zvuku tímtéž, čím je barevné spektrum v oblasti světla. Stejně jako různé barvy spektra dohromady tvoří námi vnímané bílé světlo, tyto čisté různě smíchané tóny pak teprve vytvářejí to, co jsme schopni vnímat jako hudbu. Proto hovoříme o „barvě“ hlasu nebo tónu, proto dokážeme okamžitě rozeznat stejný tón zahraný na hoboji, saxofonu, pianu, houslích.
Zatímco tibetští mniši a mongolští či tuvanští šamani a zpěváci zpívali a zpívají jí jen základní variantu alikvotních tónů, David Hykes pokračoval v experimentech a hledání a dnes dokáže zazpívat šest základních druhů tohoto zpěvu. Zaprvé, zpívá jeden stále stejně vysoký základní tón, a nad ním vytváří, díky extrémně přesné modulaci hlasivkových, krčních a břišních svalů interferencí jeden stále stejný alikvotní tón. Zadruhé, nad základním stejným tónem může vytvářet alikvotní tóny o různých výškách (většinou tón přeskakuje v pentatonické řadě). Zatřetí, poměr základní tón plus alikvotní tón zůstává stejný, ale hlas Hykese stoupá nebo klesá. Začtvrté, zatímco základní tón může klesat a stoupat, alikvotní tón zůstává stále stejný. Za páté, oba tóny, základní i alikvotní, proti sobě stoupají nebo klesají. Za šesté, pod základním tónem vytváří zpěvák velmi nízké subharmonické tóny, tedy ne násobky, ale dělence základní frekvence, jakési alikvoty směřující na pomyslné frekvenční řadě směrem dolů, ke stále nižším tónům.
Vždy jde o „dialog“ mezi jedním a druhým tónem. To je mimochodem principem tvorby zvuku v každém syntezátoru. Jakýkoliv požadovaný zvuk získáme tak, že v určitém vztahu vytvoříme vln nosnou a tu pak ovlivníme vlnou modulační.
Staří Egypťané říkali, že mezi Jedním a Druhým leží celý vesmír.
O netušené a prozatím neprobádané síle tohoto zpěvu svědčí i příhoda Jonathana Goldmana, který na jedné konferenci o léčivých možnostech hudby potkal dr. Elizabeth Phillipsovou, která termograficky měřila kůži lidí, poslouchajících hudbu. Na teplotě kůže se totiž prokazatelně projeví, je-li člověk napjatý nebo uvolněný. Jonathan ji požádal, aby ho změřila, zatímco zpíval alikvotní tóny. Bylo to již na samém konci konference, takže lékařka odjela a teprve za několik týdnů Goldmana zastihl její dopis, ve kterém mu psala, že nikdy neviděla tak rychlé změny v teplotě kůže a chtěla vědět, čím to bylo. Dotázala se i kolegy neurologa, a ten spekuloval o tom, že zpěvák snad nějakým způsobem dokázal ovlivnit autonomní nervový systém.
Člověk, který začne zpívat harmonické tóny, se celý postupně změní. Tento druh hlubinného léčení funguje na všech úrovních, tělesné, emoční, psychické i duševní – a důsledkem toho je ve většině takových případů radikální změna života k lepšímu. Viděl jsem filmový dokument o Francouzi Dominique Bertrandovi, který učí zpívat harmonický zpěv pacienty s rakovinou. Scházejí se v katedrálách a v kruhu, uprostřed posvátného a akusticky dokonalého prostotu, zpívají. Řada z nich je dnes vyléčena. Podle mne jde o tu nejefektivnější „defragmentaci lidského hard disku“, protože je to nejen dechové cvičení, masáž spodních částí mozku, uvolnění hlasivek, ale také vibrační „návrat domů“ pomocí vlastního hlasu.
Vzpomínáte si, jak jste byli překvapeni, když jste poprvé uslyšeli vlastní hlas natočený na magnetofonu nebo walkmanu? Tak vás slyší vnější svět, vy sami sebe slyšíte zevnitř poněkud jinak. Barva vašeho hlasu (tvořená oním závojem alikvotů) je ojedinělá, neopakovatelná, se všemi informacemi o vašem zdraví a duševním stavu. Když tedy zpíváte harmonický zpěv, kromě jiného dodáváte svému tělu chybějící (nebo ladíte nevyladěné) frekvence (viz i příští ukázka o bioakustice)
Všechno je zvuk a rezonance, všechno zpívá. Každý umíme zpívat (hudegbní hluch neexistuje). Jestliže nezpíváme, začínáme být „rozladění“ (ve všech, tělesných i emočních významech toho slova) Jediný způsob, jak znovu rozeznít sám sebe, je znovu začít hrát na svůj hudební nástroj, na své tělo. Máme neuvěřitelnou schopnost dělat zvuky a pokud tak nečiníme, přestaneme znít. Správně znít myslí i tělem znamená být zdravý a pravdivý.
Vlastimil Marek, středa 18. červenec 2007
