Setkávám se s nimi již třetí desetiletí: s muži a k mému překvapení i ženami, kteří a které nezpívají. Myslí si, že zpívat neumí. Že mají tzv. hudební hluch. To je ale jeden z velkých mýtů a omylů naší „moderní“ společnosti. Každý umíme zpívat, a každý bychom měli denně zpívat. Tak, jak nám „zobák“ narostl, a nikoli tak, jak nám předepisují učitelky hudební výchovy a profesionální zpěváci. Vzhledem k množícím se dotazům na toto téma jsem se rozhodl, že postupně zveřejním (a sem tam doplním) několik kapitol z mé knihy Hudba jinak. Poslední ukázka je o bioakustice, terapii, která názorně prokázala, jak důležité je, abychom nedali na pomýlenou a neinformovanou kritiku učitelek nebo maminek, a denně zpívali..
Terapie zvukem se zcela jistě hojně užívala a užívá intuitivně, jako odpověď těla na různé vnější škodlivé podněty. Použití počítače však umožnilo vyfiltrovat z různých spontánních zvuků, jakými jsou sténání, zívání, vzdychání, smích, ale i různých citoslovcí (hmmm, áááá) ty frekvence, které jsou potřeba dodat, aby došlo k odstranění zdravotních potíží. Principy zvukové terapie jsou založeny na zjištění, že mozek vysílá a přijímá vzorce impulsů, které měříme jako frekvence mozkových vln, a které vysílá nervovým systémem do celého těla. Teorie předpokládá, že tyto impulsy frekvencí řídí a udržují jak strukturální integritu buněk a těla, tak emoční rovnováhu (znalci nechť vzpomenou m. j. na teorii morfických polí a rezonancí Ruperta Sheldrakea). Jsou-li tyto impulsy nějak narušeny (emocemi, vnějšími vlivy), tělo reaguje nerovnováhou a manifestuje je to symptomy, které interpretujeme jako nemoci a stres.
Moderní výzkumy stejně jako dávná zjištění naznačují, že existuje možnost zjistit ony chybějící frekvence. Jedna větev terapie zvukem, bioakustika, používá jako nástroj identifikace a interpretace stálých složitých frekvenčních interakcí v těle spektrální analýzy lidského hlasu. Frekvenční vzory v lidském hlase jakoby holograficky reprezentovaly celé lidské tělo. Bioakustika, která klade důraz na spektrální analýzu lidského hlasu, se pokouší navodit zpět tělesnou a emoční rovnováhu. Vznikla v roce 1982 v USA zásluhou Sharry Edwardsové.
Příběh Sharry Edwardsové začal před více jak třiceti lety, když ve škole psala práci na téma „pískání v uších“ (tinitus). Informace, že vysokofrekvenční zvuky, které slyšela, předznamenávají symptomy některých nemocí, ji přivedla k lékaři. Ten jí chtěl otestovat sluch a pouštěl jí do sluchátek různé zvuky, ale nic z toho se nepodobalo tomu zvuku, který Sharry tak dobře znala. A tak ten zvuk lékaři zazpívala. Ten trpěl vysokým krevním tlakem a klesl na kolena. Později uvedl, že už jako student bojových umění chtěl někdy zaslechnout zvuk, o kterém mu řekli, že jím bojovníci snižovali tlak krve protivníka. Další testy prokázaly, že Sharry má výjimečně dobrý sluch, ale také výjimečně kvalitní hlas. Ona sama se tehdy rozhodla dál zkoumat své schopnosti a „snižovat lidem tlak krve“. Později objevila, že dokáže svým hlasem doplňoval chybějící frekvence v hlasech nemocných. Bylo jí stále zřejmější, že dodáním určitých frekvencí lze ovlivnit něco, se se odrazí jak na průběhu mozkových vln, tak přímo v orgánech nemocného člověka. Takto dokázala pomoci pacientům nejen s tinitem, ale i s cukrovkou, rozedmou a očními nemocemi.
Bioakustika, jak se této terapeutické metodě říká, je dnes například v USA stále běžnější. Klient něco namluví do počítače, terapeut pomocí jednoduchého programu rozdělí jeho hlas na jednotlivé frekvence a zvětší si průběh jednotlivých frekvencí na monitoru tak, aby rozeznal v některých určité nepravidelnosti, nehomogenity. Tak určí, které frekvence v klientově těle signalizují ty které příznaky těch kterých nemocí, a ty, ovšem v tom správném provedení, doporučí aplikovat (zpívat, poslouchat). Ukázalo se, že se takto dá mnohý nemocem předcházet, protože jejich symptomy jsou daleko dříve, než se projeví ve fyzické podobě, „slyšet“. Již Pýthagoras věděl, že „nemoc je jen špatná písnička“. Medicína budoucna bude daleko více vibrační povahy.
Základním principem bioakustiky je totiž myšlenka, že naše tělo vyžaduje neustálý přísun harmonických akustických frekvencí. Je-li je nějaká nota mimo, řekli bychom falešná, výsledkem je disonance, rozladěnost celku. Když si uvědomíme, čím vším a v jaké intenzitě jsme neustále a systematicky rozlaďováni (vlastní i nevlastní vinou), pak se přestaneme divit, proč je většinou „falešný“ a „nestabilní“ i náš individuální a společenský život.
Stavaři dobře vědí, že poklepem na jeden nosník lze určit stabilitu celé konstrukce. Keramici tak jednoduše poklepem zkoumají kvalitu vypálené keramiky – chyba sice není vidět, ale je velmi rozeznatelně „slyšet“. Stejně tak lze použít zvuk k testu integrity lidského těla. Každá struktura a každý proces lidského těla má svou kombinaci frekvencí nutnou pro udržení rovnováhy celého těla. Tělo dokáže samo každou rozladěnost diagnostikovat, nedokáže však nahradit chybějící frekvence.
Idea využití zvuku jako katalyzátoru tělesných změn není nikterak nová. Náladotvorné a s emocemi pracující písně a rytmy byly a jsou součástí většiny všech kultur, mnohdy a mnohde však byly zahaleny nánosem mysticismu a tajemství. Teprve počítače umožnily rozeznat pochody a procesy, které panují v těle. Správnou interpretací údajů pak lze chybějící vzorec frekvencí tělu dodat a navrátit mu rovnováhu.
Jak takové bioakustické sezení vypadá? Sestává s úvodního pohovoru, poslechu hlasů a následné produkci hlasových projevů. Proces je standardizován, přesto tu ale existuje nespočet výjimek a individuálních možností. Zvuková terapie je schopna dobrat se skutečné příčiny nemocí a obejít vnější symptomy. Je úspěšná při mnoha druzích zdravotních potíží, pomáhá vyléčit např. sportovní zranění, zmírňuje či odstraňuje chronické bolesti, poruchy výživy, obnovuje a hojí tkáně, pomáhá při alergiích, ale také při otravách jedem, zlomeninách, infarktech. Vzpomínáte na šamany a jejich „léčivé“ písničky? Dochází vám, jak obrovský preventivní materiál býval ukryt v lidových písničkách, a jakou obrovskou škodu jsme nadělali tím, že jsme si přestali zpívat?
Víte, že každá buňka v těle zpívá? Současná nanotechnologie vědcům umožnila učinit udivující objev, který se možná stane jedním z hlavních v tomto století. Zjistili totiž, že buňky vydávají zvuk, který zní buď jako uklidňující šum nebo jako nervy drásající křik. Vlivem alkoholu naopak buňky začínají křičet v těch nejvyšších tónech. Rakovinové buňky pouze šumí. Je možné, že v budoucnosti lékař poslechem buněčného „zpěvu“ bude moci stanovit diagnózu. Průkopníci sonocytologie, jak obor svého objevu nazvali, doufají, že jednou budou výsledky jejich bádání integrovány do medicíny a poslouží k vytvoření nových diagnostických metod dovolujících tak poznat začínající rakovinné bujení v nejranějších stadiích.
Pokusme se shrnout, o co tu běží: tím, že nezpíváme, protože nám někdo v dětství řekl, že bručíme a kazíme to jiných, jsme se zablokovali na mnoha úrovních a „nezníme“. Nedokážeme pomocí hlasivek (a hlasu) dodávat tělu a mysli ty správné vibrace, které buňkám a tkáním umožní denně se (při tolika každodenních stresech a problémech) „doladit“. Jakmile ponecháme malinká „rozladění“ buněk bez povšimnutí delší dobu, nastoupí bolest, jakmile necháme alopatického lékaře, aby potlačil bolest, situace se postupně zhorší až k patologickým změnám a trvalým zdravotním následkům: neumíme naslouchat svému tělu. Přitom by stačilo denně si chvíli ráno (preventivně) a večer (terapeuticky) zpívat.Nemoc je opravdu jen „špatná“, rozuměj, rozladěná písnička. Stačilo by ji zazpívat správně (jakkoliv náhodné, frekvence v lidském neškoleném hlase při zpěvu táhlých a nejlépe pozitivních melodických písniček pak automaticky doladí malinká počáteční rozladění) a budeme opět zdraví.Zpěv je (měl by být) životně důležitou součástí našich životů.
Vlastimil Marek, pátek 20. červenec 2007
