Nevzdělaností míní stovka osobností české inteligence třeba také neschopnost vidět co se děje i v jiném než v tom „mém“ oboru. A když už takový vzdělaný člověk narazí na něco, čemu nerozumí, okamžitě si začne hledat patřičné informace. Nevzdělaný vnímá to, co nezná, rovnou jako útok proti sobě, a s (podvědomě a tedy neovladatelně) vzbouřenými emocemi pak nevidí, neslyší, neumí číst, zasekne se na slovíčku (a jeden z mnoha podvědomých a škodlivých programů v jeho mysli pak tepe a tepe). Ke škodě všech, ale nejvíce sebe sama.
Zmínkou v článku o „vzdělanosti“ se někteří blogeři nechali nachytat na švestkách, když smysl mého zamyšlení zkratovitě shrnuli do pohrdlivé poznámky „indické bubínky se daly (od Marka) čekat“. A tak se, protože nevědí, o čem píší a co ztrácejí, jim i ostatním pokusím naznačit (jako jakési poodhalení skrytých důvodů), že matkou výpadu bývá také právě ona nevzdělanost, o kterou šlo mezi řádky ve zmiňované Výzvě. A že opačná taktika, tedy zvědavost a správná otázka namísto zkratu a výpadu, je nakonec vždy lepší, levnější a dlouhodobě výhodnější.
Indické bubínky tabla jsou dokonalým a u nás prakticky neznámým rytmickým nástrojem. Na rozdíl od našich bubnů jsou laděné (dají se pomocí zvláštních popruhů údery kladívek do dřevěných špalíčků přesně vyladit do příslušné tóniny příslušné rágy). Jinými slovy, v naší hudbě je jedno, v jaké tónině jsou bubny vzhledem k ostatním nástrojům (nemám na mysli koncertní tympány), a ani by to, vzhledem k tomu, že prakticky každá písnička je v jiném „akordu“, nebylo možné. V indické hudbě, která používá jen melodii a rytmus (člověk je podle Indů tvor ještě nevyvinutý, a harmonii, tedy princip vesmíru, si ještě nezaslouží) je ale vzájemné vyladění hlavního nástroje, třeba sítáru, nebo i hlasu zpěváka či zpěvačky, s nástrojem doprovodným, tedy bubny, tím nejdůležitějším vůbec (hned po dialogu).
„Troufám si říci,“ napsal i náš nejlepší hráč na tabla Tomáš Reindl ve svém článku pro Muzikus, „že indický rytmický systém je nejpropracovanějším a nejkomplexnějším rytmickým systémem na Zemi (alespoň co se týče lineárního rytmu, v polyrytmice samozřejmě vede Afrika a latinská Amerika). Jsou zde prakticky všechny možnosti různě dlouhých (lichých, sudých) "taktů", k dokonalosti dotažená technika off-beatů (různě dlouhé rytmické fráze hrané "přes doby"), všechny možnosti rozdělení dob (kvintoly, septoly, nonoly), virtuozní technika hry na bicí nástroje a v neposlední řadě i jejich zajímavý a neuvěřitelně harmonický zvuk.“
Na tabla se v Indii zájemci učí, tak jako na jiné hudební nástroje, desítky hodin denně celý život. Hráči pak dosahují mistrovství, které my Evropané vůbec nedokážeme pochopit a docenit (však také užaslý a uznalý potlesk po sólech i na obyčejnou malou tamburínku na koncertu Remember Shakti téměř nekončil). Ale výuka neprobíhá v notách: i děti se učí onomatopoické slabiky, které dohromady tvoří „tablovou“ řeč. Nejobvyklejší, šestnáctidobý rytmus, tíntál, zní třeba takto: Dha ghe te re Dha ghe te re Ta ke tere tu na kat ta.
Mimochodem, glissandové zvuky vytvářené tlakem levé ruky na blánu většího kovového bayanu jsou dalším vynálezem Indů, a teprve v poslední době začínají západní muzikologové odhalovat tajemství a léčebný vliv glissand (kytaristé to od sítáristů okoukali vytahováním strun).
Indické rytmy vytváří velmi propracovaný systém jakýchsi algorytmů (a musí je znát i zpěváci a zpěvačky a hráči na jiné nástroje, které jsou tably nebo i jinými bubny doprovázeny). Indové měli odjakživa smysl pro matematiku, a zajisté není náhoda, že dnes je centrem počítačového světa (nových softwarů a softwarových služeb po internetu) město Bangalore ve státě Karnataka – které je zároveň sídlem tradiční a velmi známé School of percussions (jakési vysoké školy bubeníků).
Byli to Indové, kteří také objevili geniální způsob, jak upevnit blánu na bubny, a také jak zajistit její stabilní a znělý tón tím, že ji uprostřed zpevnili za tepla nalepeným malým kruhem ze zvláštní přírodní hmoty. Západ začal tuhle fintu používat na blanách na bicí soupravy teprve v polovině 70. let, za období rozmachu jazz rocku a v době kariéry neuvěřitelně rychlých bubeníků (jako byl např. Billy Cobham). Prstová technika pak umožňuje nepředstavitelně rychlé kulometné řady dokonalých úderů. Kdo neslyšel, neuvěří.
Koherentní zvuk vyladěného menšího bubínku je navíc charakteristicky pronikavě leč příjemně a teple (jsou to údery na kozlí kůži na dřevě) vysoký, takže se na koncem 20. století začal objevovat jak v řadě skladeb nejrůznějších autorů celého hudebního světa, tak v přednatočených „samplech“ rytmických zvuků v syntezátorech (a zvuky dalších „indických bubínků“ začaly dobývat londýnskou a posléze i světovou scénu… pamětníci si snad vzpomenou i na pražská vystoupení skupiny Natachi Atlas Transglobal undergroud, nebo různých skupin hrajících bhangru, nebo její verze, a využívajících služeb a talentu indických bubeníků).
Hráči se nejprve učí nazpaměť i ty nejsložitější rytmy, a v pomalém tempu je celé měsíce cvičí k dokonalosti. Pak je učitel jednou požádá, aby tentýž rytmus zahráli dvakrát, nebo dokonce čtyřikrát rychleji. A ukáže se, že zatímco Evropané a začátečníci obvykle chtějí umět co nejrychleji hrát co nejrychleji, a jsou celý život v jakési (ego) křeči, v Indii se hráči učí tak dlouho tak pomalu, až se jim (aniž to vlastně tuší) uvolní ruce a prsty (a až znají rytmy, i ty nejsložitější a nejdelší kombinace některých lichých rytmů) tak, že najednou zahrají i ten nejrychlejší rytmus neuvěřitelně rychle. Indové také tvrdí, že dobrý hudebník se pozná podle toho, že umí hrát pomalu.
Mluvil jsem osobně s několika indickými virtuózy i o jejich mládí a zdánlivě nekonečném a nikdy nekončícím cvičení. Začíná se v pěti šesti letech, a teprve po patnácti letech pilného cvičení může takový hráč začít doprovázet nějakého indického hudebního mistra (na sítár nebo jiný severoindický nástroj). Improvizovat nebo sólovat se prý může až po dvaceti a více letech cvičení.
Právě neuvěřitelná pokora a oddanost životnímu poslání (výuka se stane meditací, tablová řeč mantrou a disciplína pomáhá objevit a ocenit svobodu¨improvizace) a zároveň dokonalá úderová technika (uvolněných prstů a rukou, a tedy uvolněné mysli) dělá z těch nejlepších hráčů na tabla stejné duchovní mistry, jako jsou koncertními, skladatelskými a duchovními mistry ti ve hře na vínu, sítár, sarod a další duchovní hudební nástroje kultury, jejíž hudba stále léčí a povznáší.
Takže pohrdlivá zmínka o „indických bubíncích“ svědčí nejen o nevzdělanosti, ale i jisté primitivní naivitě a humpolácké spokojenosti těch, kteří nevědí, ale místo, aby byli rádi, že jim někdo zprostředkuje nové, pro ně zatím neznámé informace, raději pohrdlivě komentují nebo rovnou odsuzují. Proto „nepovoluji“ pod svými články diskusi (prostě nezaškrtávám příslušné okénko).
A i o tom je ona výzva, kterou probírá tisk a o které jsem psal.
Právě tak (ti běžní, neinformovaní, tedy „nevzdělaní“) lidé ovšem zatím netuší, co skutečně je přirozený porod, výchova dítěte, co jsou oni sami a jak fungují, jak léčivý by mohl být jejich vlastní zpěv a co to jsou mantry (přestože se narodili, mají a vychovávají děti a občas si dokonce i zazpívají a tak nějak žijí). Mimochodem, v sobotní příloze LN vyšel hezký článek Já nic, to můj mozek filosofky Lenky Doležalové, také domýšlející některé aspekty naší nevědomosti a nevzdělanosti, co se týká našeho mozku.
A kdybych nevěděl, že čím nevzdělanější, tím namyšlenější a tím méně ochotný přiznat chybu, už bych se začal těšit, že mi některý z těch donedávna pohrdlivě komentujících začne posílat omluvy. J
http://www.udu.tumi.cz/obchod_tabla.htm
http://www.onelove.cz/view.php?nazevclanku=tabla-zajimavy-hudebni-nastroj&cisloclanku=2005062401
http://www.noise.cz/summasummarum/music/tabla.html
Vlastimil Marek, středa 10. říjen 2007
