O tom, že nám „hudba“, tak jak ji známe, tedy ta „vážná“, symfonická, a běžná, populární (z rozhlasů a dnes empétrojek), spíše škodí, než prospívá, přednáším a píši skoro třicet let. Nejen já tvrdím, že je příliš složitá, příliš (temperovaně) „rozladěná“, negativní, ale i hlasitá. A je jí, tedy té hudby všeobecně, příliš mnoho. Přestala, tedy ta hudba, která nás dnes a denně obklopuje, fungovat, naopak, začala škodit.
Dlouho byla hudba odborníky považována „jen“ za jakousi variantu řeči. Teprve nedávno se ukázalo, že náš mozek má pro hudbu vyvinuté specializované „moduly“. Hudbu vnímáme kůrou pravé mozkové polokoule, zatímco řeč zpracováváme přednostně levou polovinou mozku.
Hudba přitom hraje v našem organismu na struny těch nejzákladnějších instinktů. Když nám při vrcholném hudebním zážitku „běhá mráz po zádech“, aktivují se v mozku centra, která zprostředkovávají uspokojení z mnohem přízemnějších činností – z jídla a sexu.Vida, po staletí až zbožštěné „klasické“ hudby a idolizace hudebníků (interpretů) konečně začínají společnosti padat slupky z očí. Směrnice Evropské unie o hluku obsahuje ustanovení, které od začátku příštího roku omezí „hluk“, který vyluzují orchestry, píše agentura AP. Ačkoli nové opatření není namířeno například proti hudbě Beethovena, někteří hudebníci mají těžkou hlavu z toho, že příliš horlivé uplatňování normy v praxi by rozjařenou Ódu na radost tohoto německé skladatele právě o radost připravilo.
„V symfonických orchestrech to prostě nemůže fungovat,“ říká šéfdirigent Českého národního symfonického orchestru Libor Pešek. „Jak to chcete uplatňovat na Mahlera nebo na Richarda Strausse?“ ptá se Pešek.
Existují důkazy o tom, že "klasika" je pro ty, kdo hudbu zrovna nemilují, nepříjemný hluk. Operní pěvci, kteří v 90. letech nacvičovali v kodaňském parku, svým zpěvem způsobili, že se v nedaleké zoo zhroutilo vzácné africké zvíře okapi a zemřelo v důsledku stresu. Nedávno na sebe naše přední operní diva prozradila, že když ve svém venkovském domě nacvičuje, sousedé zapínají traktory. Podstata evropské protihlukové směrnice není samozřejmě namířena proti orchestrům. Jejím záměrem je snížit „hlučnost na pracovištích“, a tak obsahuje všeobecná nařízení, která se uplatňují na místech, jako jsou staveniště, továrny či jiná místa, kde hluk lidem ztrpčuje život. „Pracoviště, na nichž jsou lidé vystaveni hluku, mají být označena odpovídajícími symboly,“ uvádí se kupříkladu ve směrnici. „Dotyčná místa mají být ohraničena a vstup na ně omezen.“
Směrnice pro většinu pracovišť vstoupila v platnost před pěti lety, ale pro „hudební a zábavní odvětví“ byla odložena k 15. únoru 2008. Muzikanti tak měli mít dostatek času na to, aby sami sobě na míru ušili „praktické pokyny“. I tak se nepodařilo rozptýlit obavy, že stanovený limit 85 decibelů v průměrném pracovním dni může omezit svobodu hudebního projevu, když jím neprojdou části tvorby Beethovena, Stravinského nebo Brücknera.
Odbornice na hluk Alison Reidová Wrightová spolupracuje s britskými orchestry na omezení přílišné hlasitosti. Říká, že hudební tělesa přemýšlejí o tom, jak upravit svůj repertoár tak, aby vyhovoval novým předpisům. „Neuvedou rozsáhlou, hlasitou skladbu v malé koncertní síni,“ uvádí. Jiné orchestry mohou následovat příkladu australské opery, kde se již několik let o přestávce střídají dvě skupiny hudebníků, aby se tak ušetřily jejich uši. „Pak jsou hudebníci, kteří jsou hluku vystaveni více než ostatní. Typickým příkladem jsou smyčce, které sedí před žestěmi,“ říká Josef Kerschhagel z rakouského ministerstva práce, které bude mít zavedení směrnice do praxe na starosti. Jeho rezort prý bude kontrolovat orchestry vždy po celý týden, aby se podařilo zjistit průměrné hodnoty. Ujišťuje, že se inspektoři budou chovat diskrétně.
Že hluk škodí zdraví se všeobecně ví. Už hladina pětaosmdesáti decibelů (např. vyzvánění mobilu) je přitom při dlouhodobém poslechu škodlivá a zabíjí sluchové buňky. Jejich porušení se přitom nedá vyléčit. Začíná to bzučením a šuměním v uších a brzy následuje snížení schopnosti sluchu až téměř k nule. Většinou se jedná o ohluchnutí na jedné straně, částečné či úplné. Pokud si pouštíme hudbu ze sluchátek na 100% hlasitosti, stačí pouhých 5 minut a už hrozí hluchota. I umírněné pouštění přehrávače přímo do ucha déle než 90 minut denně může poškodit sluch. „Tři mladí lidé ze sta mají poruchy sluchu. Dnes tak rozšířený hlasitý poslech oblíbené hudby do sluchátek přehrávačů mp3 v městské dopravě nebo v autu či vlaku se postará, aby byly hluché i další generace. Třicátníci dnes slyší jako šedesátiletí důchodci. Máme zde generaci nahluchlých,“ tvrdí odborníci. Já již roky píši o tom, že každý máme v uchu 30 000 vláskových buněk, ale používáme jen jejich spodní třetinu (rozumějte: donedávna jsme všichni slyšeli jako rysové, teď jsme jako tetřevi při toku).
Jsme stále více hluší. Že se nedomluví současná generace politiků na celém světě, vidíme všude kolem (neumějí si naslouchat). Jak ale můžeme doufat, že se domluví následná generace politiků, když bude také nahluchlá? O tom, že si nevymýšlím a nemaluji hluchého čerta na zeď, svědčí i závěrečná věta citovaného článku o hlukové směrnici EU: „Pro veterány jako je Libor Pešek směrnice přichází pozdě. ´Stejně jsme všichni už hluší,´ konstatuje.“
P.S.: O tom, že to jde, svědčí zpráva z tisku o sobotním koncertu skupiny Elán v New Yorku: „Ještě jedna věc ovlivnila výběr a aranžmá jednotlivých písní – v Carnegie Hall musí totiž každý dodržet přísné předpisy, jenž mimo jiné stanovují také maximální hladinu hluku. Pokud ji někdo z účinkujících nedodrží, vystavuje se vysokým finančním sankcím. „Pokud bychom to rozbalili jako v Praze na Letné, tak se nedoplatíme,“ popsal současnou změnu stylu klávesista Vašo Patejdl. Nutno podotknout, že nové pojetí bylo zážitkem. (MF Dnes 24. 9. 2007)
Vlastimil Marek, sobota 29. září 2007
