Jsme to, co jíme. V rámci duchovní očisty člověk již po několika meditacích zjistí, že s plným břichem vepřového nebo hovězího to moc nejde. Po nějaké době mu dojdou i meditační a energetické důsledky rozčilení. A pak třeba zjistí, že se vyplatí lidi a život milovat.
Další prvenství Čechů svědčí o umíněném konzervatismu a neochotě se změnit za každou cenu. I za cenu života. Když sem tam nějaký odborník prohodí, že „česká kuchyně je sebevražedná“, zní to jako bonmot a nezavazuje nikoho k ničemu. Když ale neúprosná statistika vyjeví, že Česká republika je na první místě v Evropě co se týče aterosklerózy, tedy úmrtí kvůli tepnám a cévám ucpaným tukem, snad přituhuje. Zatímco u nás je to 10% ze všech mrtvých ročně, ve druhém Polsku 8,4%, v třetím Maďarsku 5,7%, ve Velké Británii na 21. a v Řecku na 22. místě jen 0,2 % a ve Francii na posledním 23. místě jen 0.1% (Platíme daň na českou kuchyni? MF Dnes 4. 10. 2006).
Dnes se ale chci zamyslet na poněkud skrytějším aspektem toho, co a jak jíme. S překvapením jsem totiž zjistil, že pokud se týká jídla, většina mladých lidí alespoň kolem mne netuší, jak moc záleží na stavu mysli kuchaře. Jak to, že člověk dneška se vším mladickou energií nestuduje, právě pro záplavu na první pohled povrchních imitací, především to, co se ho bytostně a životně týká, a neklade si v jeho věku ty odpovídající otázky – třeba jak funguji, proč jsou kluci jiní než holky a naopak, jak zjistím co a kdo jsem, jak se najdu, kam se mám vydat a co mám jíst?
V jisté etapě osobního vývoje totiž člověk přece nemůže nezjistit, že když dá vylouhovat černý čaj méně než tři minuty, musí pak chodit neustále na malou stranu. Nebo že když se přecpe vepřovou s knedlíkem, je unavenější a vzteklejší než jindy.
Jsme to, co jíme. Tohle tvrzení lze vnímat „potravinářsky“, „chemicko-technologicky“, „energeticky“, ale harekrišnovcům, duchovním hledačům a jógínům jde o především o duchovní úroveň. V rámci duchovní očisty člověk již po několika meditacích zjistí, že s plným břichem vepřové nebo hovězího to moc nejde. Po nějaké době mu dojdou i meditační a energetické důsledky rozčilení. A pak třeba zjistí, že se vyplatí lidi a život milovat.
Jak to nejlépe vysvětlit? Příběhem ze života. Vzpomněl jsem si na historku, kterou vyprávěl přítel, jež se jako asi první Čech učil ve Švýcarsku připravovat makrobiotickou stravu (včetně umění dělat tofu atd.). V onom centru se dlouhá léta cvičila jóga, a u příležitosti narozenin pozvali žáci svého indického učitele na návštěvu. Samozřejmě zorganizovali slavnostní setkání a večeři pro všechny cvičitele, cvičence, přátele a dokonce i lidi z tamní vesnice. Když ale všichni začali jíst, Ind se jen usmíval a nic si nevzal.
Organizátoři lehce znervózněli, a ptali se, co se děje, je něco špatně?
Ne, kdepak, usmíval se mistr, jen pokračujte, já jíst nebudu.
Ale jak to, mistře, vždyť to je na vaši počest!
Kdepak, nebudu.
Ale vždyť to je samozřejmě všechno vegetariánské, a navíc organicky vypěstované, a přímo u vás v Indii se to kuchař, Franta, učil připravovat, vždyť vy si musíte vzít, to byste nás urazil.
Mistr tedy požádal o kyblík, vzal si pár soust, decentně pak vše vyblinkal do kbelíku, utřel si ústa a dál se na všechny usmíval.
Slavnost probíhala úspěšně dál, málokdo si toho všiml, ale organizátorům to samozřejmě leželo v hlavě. Když večeře skončila, nádobí bylo umyto a sklizeno, organizátoři to už nemohli vydržet a ptali se svého gurua:
Co se stalo? Proč jste blinkal? Nejste nemocný?
Kdepak, odpověděl usměvavý guru, jen jsem měl kuchaře v žaludku.
Kuchaře? Vždyť to je Franta. Ten tady cvičí už patnáct let, byl u vás v ášramu, to není možné. Co se mohlo stát?
To nevím, krčil rameny guru, zeptejte se ho.
A tak šli za Frantou a po delším naléhání kamarádů z něho vypadlo, že mu den předtím utekla žena.
Vzpomínáte na naštvané kuchařky ve školních či závodních jídelnách v socialismu? O tom je rozdíl mezi slovním spojením „veřejné stravování“ a „domácí kuchyně“. Proč asi nám všem doma od maminky tak chutnalo? Proč je tak zdravé stravovat se u harekrišnovců, jejichž posláním je vařit pro toho, koho uctívají a milují nade vše, a koho jídlem a jeho konzumací oslavují?
Jsme to, co jíme, a to, co jíme, je velmi ovlivněno tím, co si, na co a jak při přípravě jídla a při jeho konzumaci myslíme. Proto je tak vzácné a chvályhodné, když člověk najde místo, kde se vaří dobře, zdravě, a s láskou. Proto o tom píši a mluvím.
Protože ve všem, co je kolem nás, jsou jaksi otištěny i naše myšlenky, pocity, emoce.
To takoví Japonci například odjakživa vědí, že v dobré keramice zůstává otisk výrobce, mistra keramika, a čajové šálky uchovávají po generace. Když hoří, vynášejí z domu ne vkladní knížky, ale hrnečky.
Stále víc kunsthistoriků začíná brát do úvahy, zatím jen jaksi neoficiálně a podvědomě fakt, že v obrazech jsou nějak zakódovány vibrace emocí malířů.
Nepředpojatí současní hudební psychologové už vědí, že v hudbě, kterou posloucháme, jsou ukryty emoce nejen skladatele, ale i interpreta či dokonce dirigenta.
Každý mozek každého z nás vysílá a přijímá zároveň spoustu signálů. Víme již, že více jak 80% našeho vnímání neregistrujeme, protože probíhá na podvědomé úrovni.
Jak tedy nepředpokládat, že v jídle nejsou vibrace nejen pěstitelů zeleniny, ale i kuchařů?
Mimochodem, mění se i to, co jíme, a nedávno byly zveřejněny výsledky třicetileté studie, prokazující, že obsah základních prvků v zeleniny (iontů draslíku, vápníků atd.) se za posledních třicet let v Evropě snížil o 20 až 40%!
Tohle zase až tak okamžitě nemůžeme ovlivnit, co ale můžeme pozitivně změnit, je náš vztah k tomu, co si vaříme a co a jak jíme.
Takže ještě jednou: jsme nejen to, co a jak myslíme, cítíme, dýcháme, zpíváme, ale také to, co a jak pijeme a jíme.
Vlastimil Marek, středa 4. říjen 2006
