Muzice jsem se začal věnovat už někdy počátkem 70. let. Nejdřív jsem zkoušel malovat, když jsem ale zjistil, že bych při své nadprodukci obrazů brzy zamořil plátny „celý svět“, rozhodl jsem se raději pro umělecký žánr, po kterém nezbude vůbec nic kromě zvukových vibrací. S kamarádem z Karlova mostu (hrávali jsme jeho písničky a vybírali do klobouku) Jardou Neduhou jsem začal hrát v mnohem později kultovní kapele alternativního rocku Extempore, vystupoval jsem s různými folkovými hráči, pořádal přednášky, hrával s Chadimovým MCH Bandem atd. Od big beatu jsem se postupně dostal k hraní na akustické bubínky (indická tabla) a také na gong. Když se měl v srpnu 1986 konat Mezinárodní mírový den, napadlo mne, že bych se mohl pokusit rozvibrovat mírovými údery gongů a zvonů celou planetu. A protože se blíží „výročí“, a proběhla podobná globálně hudební akce (Live Earth), které jsem se aktivně (i když tiše) zúčastnil, zavzpomínal jsem.
Záplavu mé zahraniční korespondence, kterou jsem tehdy hodlal uvést gigantickou zvukovou štafetu do pohybu, samozřejmě zachytila Státní bezpečnost. Zatkli mne ráno toho dne, kdy se měly gongy po celém světě, a taky v Praze na Letné, rozeznít (a ve vězení jsem pak „oslavil“ své čtyřicáté narozeniny). Báli se, že se někde sejde dvacet lidí a uhodí do gongu? Vadily jim spíše stovky přednášek o buddhismu, o józe a o hnutí New Age, které jsem tehdy po Čechách pořádal? Nebo jen potřebovali exemplární případ, protože se právě chystali rozjet proces s Jazzovou sekcí, které jsem byl aktivním členem? Po letech jsem se dostal ke svému horoskopu, který udělal kolega v době, kdy jsem byl ve vazbě. Psalo se tam, černé na bílém, že v tomto období „potřebujete odejít někam do ústraní a pracovat na sobě. Někam do nějaké cely (nemocniční, klášterní, vězeňské).“
Při domovní prohlídce mi zabavili předměty trestné činnosti, tedy gramofon, zesilovač, desítky kazet, fotoaparát a stovky kopií mých dopisů v angličtině (musel jsem si dělat kopie, abych se vyznal v tom, co jsem postupně svým asi čtyřiceti americkým a deseti japonským přátelům psal). Celý měsíc jsem netušil, za co jsem ve vazbě, a u výslechů mi vyhrožovali, že mi lehce dokáží, že jsem špion a že půjdu sedět na doživotí.
Po dvouměsíční vyšetřovací vazbě mne o rok později odsoudili ke čtyřem měsícům s podmínkou na dva roky za to, že jsem prý „šířil nepravdivé údaje, a tím jsem poškozoval zájmy republiky v cizině“. Důkaz? Kafkovsky absurdní. Estébáky účelově špatně přeložená věta z dopisu japonskému příteli, který otiskl jeden anglicky psaný časopis v Kjótu: psal jsem, že rocková hudba u nás není povolována (is not allowed), ale překlad zněl „je zakázána“. A protože Olympic hrát může, říkali mi vyšetřovatelé, šířil jsem nepravdivé údaje…
Rok poté jsem se v Rudém právu dočetl, že tajemník ÚV KSČ Josef Havlín zahájil mírovou manifestaci úderem do gongu.
Přesně v době konání soudu mi ovšem vykradli byt. Bez vnějších známek vloupání. Zmizel fotoaparát, nějaké peníze atd. A já si vzpomněl, že moje klíče ležely dva měsíce v „úschově“ ve věznici v Ruzyni. Po roce mi na VB řekli, že se vyšetřovací spis a protokol o oznámení vloupání ztratily.
V průběhu vazby jsem zhubl od patnáct kilogramů a první dny, kdy jsem nemohl močit, mne nechali trpět. Dlouho jsem s tím pak měl potíže. A tak jsem začal cvičit, pořádal jsem každovečerní soutěže ve vyprávění vtipů, učil spoluvězně jógu. Když za mnou potom mohl po měsíci docházet můj obhájce, občas mi donesl nějaký ten pribináček a dva rohlíky, prý od mé ženy. Byl jsem moc vděčný, i to byla mana nebeská ve srovnání s tím, co jsme dostávali k jídlu. Když jsem se vrátil (v dokonalé fyzické a psychické formě) domů, žena mi říkala, že mi po advokátovi posílala řízky.
(Veškeré údaje o mém případě jsou k nalezení ve zprávách VONSu a jinde. Více o mém pobytu ve vězení v jedné kapitole mé knihy Český zen.)
Ode dne vzetí do vazby jsem si připadal jako v Kafkově románu. Absurdita stíhala absurditu. V jednom z dopisů pak narazili na můj metaforický popis tehdejšího Čecha jako nešťastníka oscilujícího mezi dvěma extrémy: dobrým vojákem Švejkem a Kafkovým panem K. Ve vyšetřovacím spise se v českém překladu, protože tehdejší překladatelské spolupracovnice Stb asi moc bystré nebyly, navždy skví: dobrý voják Švejk a Kafkův pank (překladatelka viděla v dopise Kafka´s Mr. K, přeložila to Kafkův pan K a nějaký bodrý vyšetřovatel to opravil na Kafkův pank).
Kafka by měl radost. S velkou pravděpodobností jsem byl jediný člověk na světě, který byl vězněn a souzen za pořádání tichého mírového koncertu (nedávné a současné pronásledování členů meditačního hnutí Falun kung v Číně je podobně nesmyslný akt zideologizovaných byrokratů bojících se o své posty).
Další absurdita na mne totiž čekala o osm let později: můj vyšetřovatel, major Peřt, se v roce 1994 chtěl stát soudcem a kdyby to můj přítel právník nezjistil a nezasáhl, asi by se tím soudcem (měl přece „právní“ vzdělání) stal.
O tom, že svému řemeslu vyšetřovatele StB rozuměl, svědčí i jeho vychloubání, že každý, koho vyšetřoval, se rozvedl. Za rok po vazbě se se mnou žena rozvedla.
O to víc jsem si nedávno vychutnal možnost být (po jednadvaceti letech) u podobně globální akce (Live Earth), a opět úplně jinak než ti ostatní. Zatímco všude na světě se hrálo velmi hlasitě (chtělo by se nazvat punkově hlasitě), pro iniciaci diskuse o globálním oteplování planety (a opět se našla řada vehementně leč absurdně protestujících, jakoby tato zima i toto léto byly normální, že Franzi Kafko), já hrál velmi tiše. Svět je místo plné absurdit, které křičí.
Zkrátka Kafkův pank.
Vlastimil Marek, sobota 18. srpen 2007
