Když jsem byl kluk, o některých domácnostech se na našem malém sídlišťátku říkalo, že tam „nosí kalhoty“ žena. Kalhoty tehdy i v řeči symbolizovaly (mužskou) dominanci. Článek Kláry Smolové v příloze MF Dnes Diagnóza: svobodná, bezdětná (9. 5. 09) je uveden velkou fotografií tří bezdětných svobodných a profesně spěšných protagonistek: všechny mají na sobě, příznačně, ne sukně, ale kalhoty. A menší fotografie ukazuje čtvrtou zpovídanou, svobodnou bezdětnou a úspěšnou ženu – v pánském klobouku.
„Kdy už se konečně vdáš? Když to nepřijde, pojedu dál. Práce jako lék.“…i mezititulky jasně vypovídají o problémech těchto emancipovaných žen. Článek končí posteskem té nejstarší:
„Měly bychom si uvědomit, že být s někým je obrovská hodnota, o niž stojí za to bojovat“ (všimli jste si mužského slovesa bojovat?), a zdánlivě ironickou (ale z hlediska feministek a bojovnic za práva žen až tragickou) poznámkou té nejmladší:
„Měly bychom se na emancipaci vykašlat a nechat chlapy, ať nás zase živí. Přiznejme se, že jim se to líbí a nám taky.“
Vzpomínáte na mé dnes stále častěji uplatňované heslo Nevadí že je zkratka delší, zato je méně pohodlná?
Že by to některým ženám, které nosí kalhoty, začalo (konečně!) přece jen všeobecněji docházet? Jedna má čtenářka mne v reakci na mé dlouhodobé úvahy, a zvláště na články Naježené a Potrefené, potěšila upřímnou reflexí:
„Já jsem se "emancipovala", ať se mi to líbilo nebo ne, už za komunistů. Moje matka byla taktéž komunisticky emancipovaná učitelka, což, jak víte, znamenalo honičku doma a v zaměstnání, Nikdy jsem o téhle emancipaci moc nepřemýšlela, pozorovala jsem začínající feministické hnutí s podivem, přišlo mi to dost nezralé. Ale moje dcera vidí dále, a ta mne přivedla k přehodnoceni "mé emancipace", a zastává přesně vaše názory, které jistě pobuřují spousty žen, hlavně těch starších.
Opravdu, nedošly jsme moc dále než ty bojovné anglické sufražetky. I naším ideálem bylo vyrovnat se mužům. Já jen doufám, že to byl takový předstupeň, ale problém je, kam, na čem a na kom se orientovat? Chybí dobré myslitelky a inovátorky.“
S tím posledním nesouhlasím. Dobré myslitelky a dobří myslitelé, jejichž názor nerezonuje s dobovými generovými tanečky, tu jsou, jen je začít hledat, najít a podpořit. Stačí si začít klást jiné než vnuceně mužské otázky.
Anebo nebojovat, nesoutěžit, nereagovat naježeně na cokoliv, co nesouzní se zatímním (a jak vidno, falešným a prázdným) názorem.
Ženy přece vždy uměly a snad ještě umějí přiznat chybu.
Anebo dát prostor mladým mladším, převládající „ideologií“ a konzumem nepostiženým ženám.
Situaci s emancipací žen v jakési pozdní a přece sebereflexi okomentovala jedna ze zpovídaných: „Staly jsme se obětí vlastního výmyslu. Najednou zjišťujeme, že to vlastně takhle úplně nechceme.“
Autorka článku pak připomíná: „Ženská emancipace dosáhla ve vyspělých zemích toho, že dnes ženy mohou všechno, na co si jen vzpomenou. Muže ke svému životu zdánlivě nepotřebují. Jejich svoboda je ale vykoupena osamoceností a problémy s hledáním toho pravého.“
Mé pozorné čtenářky jistě vědí, že následné doporučení je myšleno symbolicky (takové hezky vypasované džíny, zdůrazňující ženské křivky, jsou naopak navýsost ženské): chce to prostě nestát se (ani v myšlení, ani v podnikání) mužem. Přiznat chybu, a přestat nosit (doma, i ve společnosti) ony symbolické (mužsky dominantní) kalhoty.
Vlastimil Marek, úterý 12. květen 2009
