Naposledy se pokusím naznačit možné důvody, proč jsou někteří internetoví diskutující tak útoční, proč je takový typický nenapravitelný pisatel anonymů a neúprosný kritik všech kromě sebe samotného spíše obětí určitých mechanismů a zvyků mozkové činnosti, a jak je delší setrvání v tomto stavu jak jemu, tak společnosti nebezpečné. Navazuji tak na starší fejeton Kdo s čím zachází…
K pochopení je třeba popsat některé skutečnosti a pak se pokusit je propojit do snad srozumitelného výsledného tvaru.
Zaprvé, dnes už víme, že „aktivita jediného neuronu spotřebuje tolik energie, že v každém okamžiku může být v mozkové kůře aktivních méně než jedno procento neuronů. S takto omezeným energetickým rozpočtem mozek prostě veškeré informace nedokáže zpracovat. Tento nedostatek ale zvládá elegantně: vybírá jen to, co má význam“ (cituji z knihy Carla Zimmera: Jak se duše stala tělem, Galén 2006, ze které jsou i všechny další uvozovkami uvedené citace).
Zadruhé, a to je velmi důležité, „většinu doby mozek proměňuje zacílení své pozornosti, aniž bychom si toho byli vědomi.“
Zatřetí, ukázalo se také, že mozek rád šetří energií i v oblasti učení a zvládání nových návyků a dovedností. Jakmile tu kterou činnost již umí, není potřeba tolik pozornosti a většina procesů probíhá automaticky (jakmile se naučíme chodit, pak už na chůzi nemusíme myslet: jde to, z pohledu chodce, jaksi samo).
Začtvrté, „jakmile se mozek setká s nečekanou odměnou (ať už je to potrava, voda, nebo sexuální partner), uvolní dopamin. Mnoho částí mozku se pak zaměří na odměnu a na způsob, jak ji znovu získat. Po opakování podnětů ale začne spojovat s odměnou jen některé podněty, a netrvá dlouho a uvolňování dopaminu je spouštěno jen podnětem, nikoli odměnou…“
Zapáté, jak zjistili vědci z kalifornské univerzity, k politice (k volbám, nebo, jako v tomto případě, k psaní jedovatých diskusních přípěvků) nepřistupuje člověk racionálně, ale protože se mu (nevědomě) některý kandidát či autor blogů (ne)líbí – ať už se podobá někomu z dětství pisatele, nebo je tento stav (ne)libosti vyvolán nějakým cizím slovem, nebo příliš překvapivým tvrzením: jeho zjev, nebo v případě řady osočovatelů na tomto blogu jeho článek aktivuje přední část mozku spojovanou s kognitivními funkcemi a emocionálními konflikty.
Pisatel rozhořčené reakce na článek je pak skutečně a opravdově rozhořčen a své emoce velmi prožívá (mozku je jedno, jestli něco „vidí“ nebo zažívá zvnějšku, nebo jen uvnitř mysli: prožívá to stejně). A (opakuji: nevědomě) spustí proces, na jehož konci je stav, ve kterém se někteří diskutéři nacházejí vždy, když objeví další takový „spouštěcí“ článek: příznačně jsou to vůbec první čtenáři, rozhořčeně a vždy negativně na něj reagující hned pár minut poté, co byl zveřejněn. Jeden takový zkritizoval můj rozhlasový pořad (respektive mé ego) 5 dnů předtím, než byl premiérově odvysílán.
Mozek takového pisatele si zvykne a čím víc článků a poté jeho rozhořčených reakcí v diskusi, tím dříve pak nastane stav, kdy i „případné nechtěné sympatie k protistraně kontroluje“. Tedy i když by se mu některý článek vlastně líbil, zakáže si to a kritizuje a kritizuje.
Výsledkem takovéhoto „tréninku“ je pak stav, kdy výše popsané kvazi podněty a následné mozkové procesy tomuto trénovanému kritikovi-za-každou cenu (díky výše naznačené produkci dopaminu) „dodávají pocit rozjařenosti a štěstí.“
Shrnuto a podtrženo, kdo neustále jen kritizuje, není za nějakou dobu vůbec schopen rozpoznat, zda článek, nebo ten, koho kritizuje, skutečně je či není původcem všeho zla, nebo největší pitomec na světě. A už to ani není důležité. Naopak, již nedokáže rozpoznat (jednak si toho, jak naznačeno výše, není vůbec vědom, a pak, přiznat si to nemůže, protože by byl sám proti sobě), že to jsou „jen“ okruhy v jeho takto natrénovaném mozku, které mu „vyrábí“ nepřítele. A tím i pocit rozjařenosti a štěstí. Takový člověk je pak neprůstřelný, splachovací – a „nemocný“ a jakoby zdrogovaný: internetového nepřítele potřebuje ke štěstí. A jako u alkoholiků nebo drogově závislých, dokud mu nedojde, v jaké pasti je, nemůže z ní. Kdo s čím zachází…
Vlastimil Marek, čtvrtek 14. prosinec 2006
