Jeden bloger mi v reakci na článek na téma kostel napsal: „Máte tam vibrace, rytmus, zpěv, různé fiktivní energie a magická místa. Vy jste čaroděj, ale je psáno: „Můj dům bude zván domem modlitby“. Něco se Vám z toho kostela jaksi vytratilo – v článku není jedinkrát zmíněn Bůh. Kostel nebyl postaven jako koncertní síň, turistická atrakce ani kulturák. Byl postaven jako místo pro modlitbu a setkávání s Bohem.“ Nepochopil a zaměnil prostředek za cíl. Tak trochu mu odpověděl i za mne letos oskarový herec David Day-Lewis, který o americkém filmu Až na krev řekl: „Je to souboj mezi dvěma lidmi, prospektorem a kazatelem. Prospektor nemá nic proti víře, spíš proti falši – a v kazateli vidí duchovního podvodníka. Ale stejně ho mohl zničit za jakékoliv jiné pokrytectví.“
Podobně v jednom letitém černošském vtipu sedí zbožný žebrák, který se celé týdny marně snažil vstoupit do kostela, aby se pomodlil k Bohu, opět před vchodem, a prosí kostelníka, aby ho pustil. Ten je ale neoblomný, a na otázku žebráka, kdo mu tedy pomůže, mu žertem poradí, aby šel přímo za Bohem. Za týden pak vidí žebráka znovu sedět před branou a opět „žertem“ se ptá: „Tak mluvil´s s Bohem? Poradil ti, jak se dostat do kostela?“ „Mluvil, ale neporadil mi,“ říká žebrák. „Jak to,“ diví se kostelník. „On se taky nemůže dostat dovnitř.“
Ani modlitby, tak jak jsem je vídal a zažil celé roky v kostele sv. Jakuba koncem 60. let , a na počátku 90. let min. stol. v malostranských a jiných kostelech zvláště v období Vánoc a Velikonoc, nebyly a zcela jistě zatím nejsou skutečnou funkční modlitbou, ale jen povrchní omílanou básničkou. Jsou to jen slova, slova, slova (tedy levá mozková hemisféra). Skutečnou kostelní rezonanci víry v Boha (ať už Bohu říkáme jakkoliv a myslíme tím cokoliv, co nás, jak říkají vědci, přesahuje) jsem zažil jen v malém uličním kostele ve čtvrti Georgetown ve Washingtonu v roce 1999, kde to věřící pravidelně (zpěvem!) rozbalovali právě tak, jak jsme to viděli ve filmu Sestra v akci. Modlitba dneška se, co se týká skutečného účinku na lidské tělo a mysl, daleko více podobá rituálu mladých bubeníků a didžeridistů někde na kopci při východu slunce.
Kostely se totiž u nás oněmi turistickými atrakcemi a koncertními síněmi (především v Praze) dávno staly. Už dávno do nich Boha a zážitek Boha nikdo nepouští (nepleťme si Boha s řečmi o Bohu). Psal jsem o možnosti vrátit do kostelů onu atmosféru, kdy člověk cítí, že ho něco přesahuje, kdy zažívá extatické stavy něčeho „božského“, které může zažít právě jen v kostele.
Před lety jsme několikrát zpívali v kostele sv. Salvátora v Praze alikvoty (viz foto) a pak jen samohlásku ááá. Z počátku lidé nevěřili tomu, co jsem jim naznačil (že totiž zpěv jim otevře tělo a duši), ale vytrvali a zpívali. Padesát minut nepřetržitého ááá (samozřejmě, že se lidé, když jim došel dech, nadechli, a prostě pokračovali). Pro stovky z nich to byl jedinečný a naprosto nečekaný zážitek, a mnozí z nich začali do různých kostelů, ale i jeskyní, chodit pravidelně. Kvůli zpěvu.
Už roky mluvím a píši o tom, že v okamžiku, kdy se v kostelech přestalo zpívat, jak se zpívávalo, a když tam začali zpívat spíše školení profesionálové, než neškolení mniši nebo věřící (když bylo i do církevní hudby a do varhan násilně vtlačeno racionální vypočtení intervalů v tzv. temperovaném ladění, a když byly v hlasech lidí potlačeny a dodnes zakázány alikvoty), lidé ztratili „Boha“: kostely přestaly fungovat. Kostely, kde se nehraje a nezpívá (rozuměj: kde je zpívat a hrát téměř zakázáno, viz můj starší článek), nefungují, a většina současných kněží by Boha nepoznala, ani kdy jim podával vizitku.
Takže pokud by si onen bloger zkusil zazpívat s přáteli třeba jen ááá (ale aspoň půlhodinky), kdyby zažil koncert na znějící mísy v dokonalém akustickém prostoru rekonstrukcí a současnými architekty nepokaženého kostela, věděl by, o čem že zde píši, a také o tom, že to rozhodně není nic, co by i jeho Bohu bylo vzdálené. Naopak, že by to i jeho Boha znovu do kostelů a duší mnoha současníků pozvalo. A možná by pochopil, proč se Bohu zatím do našich kostelů nechce, a třeba i to, proč se Boha (třeba i ve formě extatických zážitků při koncertu nebo zpěvu alikvotů nebo tance) čeští a moravští kostelníci, kněží a kardinálové bojí. A že, jak příznačné, právě to, čeho se tak bojí, by mohlo Boha do našich kostelů vrátit.
On jim stav, kdy jsou kostely bez Boha, asi vyhovuje. Ale co na to my ostatní? A nepodobají se odmítavé reakce na článek o kostelu, ve které se píše o vibracích, rytmech, zpěvu, a ve kterém jsem nepoužil slovo Bůh (bylo jich v tomto článku dostatek? A co se častějším používáním toho slova změnilo?) reakcím kostelníků a kněží, kteří do svých kostelů nepouští ani hudbu – a už vůbec ne tanec?
Narážím na článek anglikánského kněze Matthew Foxe o Hildegardě z Bingenu. Desátým příspěvkem Hildegardy naší době je podle něho její kritika způsobů našich rituálů a uctívání.
Slavná středověká mystička a abatyše radí: „Ve svém oslavování Boha nebuďte laxní. Ve službě Bohu nebuďte líní. Naopak, buďte naplněni nadšením.“ Myslím, že naše moderní doba je k oslavě zázraků života velmi laxní. A to nefunguje. Ne, že by lidé netoužili po rituálu nebo oslavě zázraků života. Vždyť mladí dokáží strávit celé noci v tanci a transu, což býval velmi účinný rituál uctívání Boha. Na mše ale mladí nechodí. Proč? Protože v moderní formě mší se nikdy „neztratíte“. Moderní mše je založena na čtení textu, ne na mystické zkušenosti. Forma mše se musí změnit. Sezení a pasivní poslouchání čteného textu se musí transformovat do formy postmoderního tance. Hodně afrických jazyků má jedno slovo pro tanec a duši. Hebrejské slovo pro dech (ruah)ú je zároveň slovem pro duši.
Jak opět přivést do mše dech i duši? Tancem. Návratem k tomu prastarému v každém z nás. Už v děloze tančíme. Rúmí říká, že když člověk tančí, tančí celý vesmír. Hildegarda by řekla, že nastal čas, abychom se zvedli z lavic a začali tančit.
Už si začínáme rozumět?
Vlastimil Marek, pátek 28. březen 2008
