Dal jsem Fredu Alanovi Wolfovi, dnes legendárnímu fyzikovi a spisovateli, v poslední době proslavenému vystupováním v napůl dokumentárním filmu Co my jen víme (What the Bleep Do We Know), první číslo Baraky (1996), ve kterém je hned v prvním článku zmíněna historka, kterou jsem o něm slyšel na konferenci v Kalifornii v roce 1995. Když jsme mu příběh o hledání šamana přeložili, smál se a zeptal, jestli chci vědět, jak to tehdy skutečně bylo. Samozřejmě že jsem chtěl.
Chvíli jsme povídali o známém fenoménu, jak někdo slyšel nějakou historku, povídal ji dalšímu a ten ji, náležitě zkresleně, pověděl dalšímu (u nás tomu říkáme „tichá pošta“).
A protože i způsob, jakým se zjevil u mne v Hudlicích, je téměř šamanský, nabídl jsem mu minerálku, křeslo, a prostor pro vyprávění. Doktor Kvantum, jak se mu dnes říká, který měl už za sebou první besedu po promítnutí výše zmíněného filmu (kterou ukončila rozčilená šatnářka, spěchající domů), a čekalo ho několik rozhovorů pro český tisk, a pak celodenní seminář na téma Přeměna myšlenky ve hmotu: nová alchymie vědy a ducha, začal vzpomínat:
Tehdy jsem se právě vrátil z Evropy a měl plán napsat knihu, ačkoliv jsem nevěděl, co vůbec budu psát. Mělo to být něco o propojení šamanismu a fyziky. A tehdy jsme taky se ženou uvažovali, kam se přestěhovat, a rozhodli jsme se pro stát Nové Mexiko. V novinách jsem našel inzerát na dům, který stál v lesích nad Santa Fé, a který byl k pronajmutí, ale jen vždy na měsíc. Protože majitel chtěl dům prodat. Jenže něco uvnitř mne mi říkalo, že v tom domě budu bydlet právě tak dlouho, jak budu potřebovat. Zatímco žena váhala, já koukal na ten velký dům a protože jsem vlastnil hodně knih, napadlo mne, že bych je všechny mohl dát přestěhovat ze San Diega v Kalifornii, kde jsme bydleli předtím, právě do tohoto domu.
Jenže když jsem viděl ta kvanta knih, z nichž mnohé už nebudu potřebovat, tak jsem hledal ve Zlatých stránkách, uviděl inzerát Blue Moon Books, zavolal jim, jestli nechtějí koupit nějaké knihy, oni řekli že ano, zeptali se jaký druh knih, já řekl ať se přijedou podívat, majitelka přijela, koukla na knihy a řekla: Vy jste ale zajímavý člověk. Co tím myslíte, zeptal jsem se. No, máte tu knihy o hudbě, o magii, o kvantové fyzice, o indických rágách, o duchovnosti – co vy vlastně děláte? Tak jsem řek, že jsem fyzik, ale teď že pracuji na projektu o šamanismu. Opravdu, podivila se, a zeptala: Víte, že je právě ve městě jeden šaman? Je z Peru a bydlí u mé přítelkyně. Podivil jsem se a hned požádal, jestli bych s ním mohl mluvit. Zavolal jsem tam, představil se, řekl co chci, ale ona řekla, že už nikoho nepřijímají, přednáška už je vyprodána a rozhovory šaman neposkytuje. Nedal jsem se, řekl jsem že si s ním chci jen hodinku popovídat, protože píšu knihu o šamanismu, třeba někdy odpoledne, ona řekla, že se tedy zeptá, a šaman řekl: Ať přijde.
A tak jsme se ženou přišli ve čtyři odpoledne do toho domu, sedli jsme si, a povídali s Jorge Gonzales Ramirezem. Ukázalo se, že je skutečný šaman z Peru, a navíc je to profesor pedagogiky. A tak jsem se ho ptal na jiné šamany, na léčení, např. jak pozná že je člověk nemocný, a on mi povídá: Cítím to. Myslíte že nahmatáte puls? To taky. Co myslíte tím to taky? A on povídá: musíte přijít večer na přednášku a obřad. Takže nejen že jsme se dostali na jeho přednášku, i když byly vyprodaná, ale posadil si mne na židli hned vedle té jeho. Ukázalo se, že se bude jednat o ayahuascový obřad, a tedy že budu muset vypít ten velmi hustý hnědý nápoj, něco jako směs švestkového džusu a hoven. Vypadlo to hrozně a právě tak to chutnalo.
Chvíli po to, co jsem ten nápoj vypil, se všichni začali měnit. Především jsem zjistil, že už nejsem v Novém Mexiku. Šaman začal zpívat a já najednou uslyšel velmi hlasité cvrčky. Cvrčci v poušti Nového Mexika? divil jsem se. Mnohem později, když jsem navštívil džungli, jste právě tyhle hlasité zvuky cvrčků uslyšel.
Šaman začal obřad. Učil mne. O vibracích, obřadech. A taky se začal měnit. Nejprve to byl malý Indián, pak začal mluvit dokonalou angličtinou, a najednou byl skoro dva metry vysoký. Nechápal jsem, co se děje, měl jsem vygumovaný mozek, a jen sledoval co se děje.
Po skončení obřadu mne šaman pozval na další obřad, a pak se mne zeptal, jestli bych za ním nechtěl přijet do Peru, že mne seznámí s jeho šamanem. Ten je prý desetkrát silnější než on. A tak jsem se pak dostal do Peru a mohl napsat knihu o šamanismu, kterou jsem tehdy plánoval napsat, i když jsem tedy v Novém Mexiku netušil, jak a o čem.
Měl jsem ale sny. Nevěděl jsem co znamenají, ale zdálo se mi o Indiánech, obřadech – a když jsem pak byl v Peru, zjistil jsem, že ty tehdejší sny byly právě o téhle krajině a těchto ayahuascových obřadech. Například obřad intirami, vítání léta. Obětuje se lama, a šaman zkoumá vnitřnosti, jestli bude následovat dobrý nebo špatný rok. Ukázalo se, že ten rok nebude dobrý. Obřad pokračoval, indiáni tančili právě tak, jak jsem je viděl před lety ve svých snech… tak takhle to všechno začalo. A nezačalo by to, kdybych se nerozhodl přestěhovat do Nového Mexika a přestěhovat tam i svoje knihy…
A jak to bylo dál?
Dokončil svou knihu a potom jsem nějaký čas žil v malé chatce ve státě Washington. Mimochodem, moje žena se z toho domu v Novém Mexiku odstěhovala asi šest týdnů předtím, než byl ten dům prodán. Byl to „můj“ dům, ona se tam moc dobře asi necítila.
Já vás ale viděl v Kalifornii na jedné konferenci s mladou novou ženou, jak k tomu došlo?
To netuším. Potkal jsem tolik lidí ve svém životě, ale neumím vysvětlit, proč a jak se lidé potkávají. Já ji potkal v letadle do Egypta a byli jsme tam v době, kdy teroristé zabili ty německé turisty, takže tam nebyl prakticky žádný jiný cizinec. Měli jsme pro sebe sami celou loď, takže to byla taková předčasná svatební cesta. Jsme oba velmi staré duše a potkali jsme se.
No, musím se přiznat, že ona legenda, kterou jsem i já pomáhal šířit, je jaksi hezčí a košatější.
Ale tak to bylo. Kde jste přišel k té vaší verzi?
No na té konferenci v roce 1995. Nějaká Američanka mi o vás vyprávěla. A tam jsem vás také viděl s vaší o generaci mladší ženou… což její verzi potvrzovalo.
Já jsem ženatý potřetí. Tak to musela být moje současná žena. Sonya. Vzali jsme se rok předtím.
*
Konec první části.
Vlastimil Marek, středa 4. červen 2008
