O poměrech v našem (a „západním“) školství jsem zde psal již několikrát (viz seznam na konci blogu). Rozhovor s Američanem Johnem Ravenem, který se podílel na vývoji nejznámějšího testu IQ (jenž měří „schopnost nalézat ve věcech jejich smysl“), ale přinesl celou řadu myšlenek, které jsou na současné (a především naše) poměry značně odvážné a tedy hodné zaznamenání a zapamatování. Okamžitě jsem si také vzpomněl na výrok jiného nespokojeného amerického pedagoga: „Školy jsou místa, kde se leští škeble a smirkují diamanty.“ Raven totiž dochází ke krutě realistickému závěru: „Dnes žijeme v nejinteligentnější společnosti, jaká tu kdy byla, ale kolektivně jsme nejhloupější v dějinách.“
Americký psycholog totiž ví to, co je z praxe jasné snad každému (mimo politiky, pedagogy a školní psychology): „Známky ve škole nemají vůbec žádnou hodnotu pro předvídání úspěchu mimo školu… Jen asi deset procent schopností v práci a ve škole je ovlivněno obecnou inteligencí, ostatních 90 nikoliv. Co se s nimi stalo? Psychologové je zkouší měřit různými nástroji, ale většinou úplně špatně.“ Připomíná také, že „samotné slovo vzdělání, educatio, znamená původně vytáhnout z lidí to, v čem jsou dobří“. Cituje: „Každý běžný muž, každá žena a každé dítě jsou geniální,“ a dodává: „Problémem je zjistit v čem.“
Na otázku, jestli lze vůbec pedagogy naučit, aby u dětí rozvíjeli inteligenci, odpovídá: „Ano, ale je to opravdu náročné. Někteří učitelé to dělají sami od sebe. Ale je jich jen asi pět procent. A tento poměr se ve školství nezměnil za posledních asi 120 let.“ Páni učitelé a ministři, kteří neustále vymýšlíte „jednotné maturity“, zkuste si zapamatovat: „Školy jsou nejméně prospěšným místem pro rozvíjení inteligence.“ Víme to všichni, a John Raven navíc připomíná to, co by měl mít zapsáno za ušima každý, kdo učí: „Úspěšní rodiče neučí každé dítě stejné věci, ale přijmou jeho odlišnost a podporují jeho specifické vlohy, výhody a sebevědomí.“
Inteligence se podle Johna Ravena nedá trénovat: „Nikdo to nechce slyšet, ale nedá. Lze ji zlepšovat, například když děti mohou samy rozhodovat o morálních problémech. Nejlépe se tedy rozvíjí v rodině, kde mají morální vzor a kde se jim stále neříká, co by měly dělat. A to samé lze pozorovat ve firmách a institucích, kde zaměstnanci řeší samostatně komplexní problémy.“ Jak z tohoto úhlu pohledu obstojí neustálé snahy státu, potažmo i politiků, poslanců a senátorů „řídit“ nás od narození až do smrti, vidíme kolem sebe.
„Existoval program pro zlepšování inteligence, kde rodiče podporovali samostatnost dětí, a jejich výsledky se mírně zlepšovaly. Nefungoval ale ve školách, protože autoři nebyli schopni vysvětlit učitelům, co vlastně mají dělat…“ říká Raven. Jeho názor na stávající systém výuky je tedy jasný: „Většina toho, co se děje ve škole, není poskytování vzdělání, ale proces rozdělování privilegií.“
Právě na to jsem si vzpomněl, když jsem v televizních novinách viděl záběry středoškoláků, protestujících proti zavedení celostátních maturit (a četl nedávné články o aroganci lékařů). Mimochodem, snadnost, s jakou se původní tisícovka středoškoláků jako mávnutím proutku proměnila v neovladatelný dav desítek tisíc mladých lidí, kteří hravě cele zaplnili Karlův most, a zcela jistě vystrašili ministryni školství, by měl alarmovat všechny (ne)zodpovědné.
Právě tak si zoufám, když v poslední době čtu jak příspěvky studentů (v MF Dnes), tak další a další předem k zániku odsouzené články o reformě našeho školství shora. Jak napsala již před více jak pětadvaceti lety Marilyn Fergusonová, „nelze reformovat pedagogiku dekretem. Učitelé musí niterně pochopit nové myšlenky, které z ní vyplývají. Učitelé, kteří špatně pracovali se starými nástroji budou s novými nástroji pravděpodobně pracovat ještě hůře. Někteří učitelé jsou zabíječi snů, jejichž nedostatky mohou ovlivnit celé životy a osudy. Stejně jako lékařské fakulty vybírají raději akademicky přísné, výborně memorující, než ty, kteří jsou nejlépe schopni o lidi pečovat, tak pedagogické fakulty staví překážky v podobě hantýrky a práce tak hloupé, že zastraší všechny tvořivé mimo těch nejtvrdohlavějších kandidátů. Když jiskřivý, obrazotvorný student přežije celý fakultní maratón, dostane se do ztuhlého systému, který se není schopen změnit.“
Znám to z vlastní zkušenosti: když přednáším posledním ročníkům gymnázia nebo prvním ročníkům vysokých škol, studenti jsou bystří, zvědaví, zdravě drzí. V druhých ročnících se ale již na nic neptají, jsou „sestříháni“ systémem (viz foto).
Před deseti lety jsem v editorialu Baraky č. 3, věnované právě učení a alternativnímu školství, napsal: Vážení, téměř 25% dotázaných lidí ve věku mezi 15 až 29 lety v rámci jedné ankety prohlásilo, že neměli rádi školu kvůli šikaně ze strany učitelů. Každý čtvrtý český školák trpí stresem ze školy. „Učíme děti stále jako za Marie Terezie!“, kroutí hlavou někteří informovanější učitelé. „Dosavadní metody vyučování nevyužívají nových znalostí o tom, jak se dítě učí a co se děje v jeho mozku,“ říkají někteří psychologové. Čeští žáci jsou ve srovnání s žáky evropských zemí spíše průměrní v humanitních předmětech a nejvíce ze všech školu nenávidí. „Na škole se musí změnit všechno, školní řád i vztahy mezi žáky a učiteli,“ vysvětluje učitel jedné školy a dodává: „Učitelé by neměli známkovat a žáci by většinu výuky měli absolvovat v tzv. projektech.“
„Nejde o to nakrmit žáka informacemi a odzkoušet je, musíme ho naučit jak hledat správné informace a dát mu příklad jak s nimi tvořivě zacházet. Tady máme šanci, kterou nesmíme zkazit,“ řekl tehdejší ministr školství Gruša.
Šance byla promrhána…
„Nejdůležitější je (podle Johna Ravena) ona schopnost nalézat ve věcech jejich smysl,“ všiml si i redaktor Josef Matyáš v komentáři k citovanému rozhovoru, a nemohl nedodat: „Tuto skutečnost bychom si měli připomínat pokaždé, když například čteme výroky některých politiků.“
Závěr je jednoznačný: Páni politici, ministři a ministryně a pedagogové, přestaňte už konečně leštit škeble. Ale protože líní kapři si rybník nevypustí, měli by se téhle radikální změny systému školství chopit jak sami rodiče, tak i asi 5% oněch skutečných pedagogů, ale také ti mladí, kteří nechtějí být školou poškozeni tak, jako byly všechny předešlé generace. Třeba tím, že po maturitě prostě odejdou studovat do ciziny. A vrátí se vyzbrojeni zkušenostmi z takových škol, které fungují. Protože až na ty výjimečné, kteří dosáhli určitého vzdělání spíše navzdory systému našich škol, než jeho zásluhou, jsme většinou jen vyleštěné škeble.
http://marek.blog.respekt.cz/c/2707/Je-to-neprijatelne.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/2123/Zaci-nenavidi-matematiku.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1933/Marilyn-Fergusonova-Nove-zpusoby-uceni.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1477/Skola-jako-zrada-dospelych-na-detech.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/970/Drezura-ve-skolach.html
http://www.baraka.cz/
Vlastimil Marek, středa 9. květen 2007
