Kdo by nechtěl vědět o cvičení, jehož prostřednictvím se může člověk naučit pružnosti, nebýt ovládán zvyky a obvyklými starostmi, dosáhnout vyrovnanosti, jednat obratněji a volit pozitivní odpovědi na vše, co ho v běžném životě potká? To vše totiž nabízí umění snít.
Umění snít ale, jako ostatně vše, co je v životě člověka skutečně důležité, za prachy nekoupíš a v novinách, časopisech, běžných knihách nebo dokonce v televizi nenajdeš.
Když se uspěchaný český hledač senzací a dalších vzrušení rozhodne přečíst si knihu o snech anebo dokonce ze snů sestavenou, většinou tak rovnou podléhá obvyklému „západnímu“ omylu, a z iluzí, které mu vyrábí jeho mysl, se neprobudí. Jako můj někdejší přítel, který se kdysi den ze dne přestal přejídat masem, a začal se přejídat obilím – nepřestal konzumovat.
Dnes konzumujeme už také i knihy a příručky kritizující konzum a dokonce i kurzy nejrůznějších druhů esoteriky a duchovnosti. Jenže, jak píše Tenzin Wangyal ve své knize Tibetská jóga snu a spánku (DharmaGaia 2002), „tím, že si přečteme další knížku o duchovnu, se v našem životě nic nezmění.“
Nedávno jsem se pokoušel naznačit, že kniha jedné české jungiánky Cesta na sever, sestavená z jejích snů, je jen další z dlouhé řady knih, které člověka „neprobudí“ (buddha = probuzený). Tenzin Wangyal o tom (a snad i pro ni) píše: „Dopustíme-li se omylu a uvěříme, že sansárické sny nám poskytují správné vedení, pak se nám neustálá snaha o změny v životě a pokusy řídit se znameními z těchto snů může stát zaměstnáním na plný úvazek. Je to také způsob, jak ustrnout ve svém osobním dramatu a věřit, že všechny sny jsou poselstvím shůry, z nějakého duchovnějšího zdroje. Tak tomu však není.“
Zvídavějším čtenářům tak práci zkušeného tibetského učitele vřele doporučuji a nabízím i pokračování úvah o umění snít (pro pokročilejší), založené na jakési volné recenzi výše zmíněné knihy. Pro lepší ilustraci opět použiji svůj sen (tentokrát z konce 70. let, kdy jsem se již naučil sny ovládat).
Jdu po ulici Budapešti a obchody jsou stále menší a výlohy méně zaplněné. I domy se zmenšují a nakonec vypadají jako někde na jižní Moravě. Nakonec vyjdu do polí a cítím, že má cesta má nějaký daný směr. Jako bych byl něčím nebo někým přitahován. Donutilo mě to zabočit na polní cestu. Kousek ode mne se rozzářil vzduch velmi jasným, ale příjemným a neoslňujícím světlem. Jak jsem se tak blížil, začal jsem rozeznávat, že zdrojem té záře je Panenka Marie (jak jí říkávala babička). Byla přesně taková, jak jsem Ji jako kluk vídával na pouťových svatých obrázcích. Ač zenový buddhista, bylo mi jasné, že duchovnost je Jedna, ač její formy bývají přepestré, a tak jsem kráčel dál, vstříc tentokrát doslova osvícení. Jako ve sci-fi jsem vstoupil do té záře a jako bych se rozplynul v požehnání, neuvěřitelné rozkoši těla a ducha, a v dokonalosti poznání, v tomto případě přesahujícího vše, o čem mne moje kultura informovala. V prostoru mimo čas jsem si to chvíli užil a pak opět vystoupil do pole a aniž jsem se ohlédl, protože jsem věděl, že Panenka Marie ví, že já vím, že ona ví, že já vím, se vrátil na silnici.
Probudil jsem se. Přestože mi tělo ještě půl hodinky žhnulo orgasmicky duchovním žárem, věděl jsem tehdy, že to byl důkaz, že už jsem sice na cestě očisty těla a duše dost daleko, ale zároveň také, že to byl jen sen. A že musím ještě nějaký ten den či týden v zazenu odsedět, než dosáhnu skutečného osvícení.
Víme to už i my na Západě – sny se dají zapamatovat, ovládnout, a využít pro další učení. Zápaďan na internetu najde termín lucidní sen a už může začít. Jenže moudřejší hledač „osvobození“ přece ví, že místo ke kováříčkovi je lepší jít ke kováři. Právě kniha tibetského učitele dzogčhenu (nauky velké dokonalosti) je totiž jakousi praktickou „příručkou či průvodcem tibetskými jógami bönisticko-buddhistické tradice, které využívají snů k dosažení osvobození ze zasněnosti každodenního života a spánku jako prostředku k probuzení z nevědomosti.“
Hned na počátku je zdůrazněno, že nejprve je třeba najít si učitele, poté cvičit meditaci zklidnění mysli, a teprve pak začít se základními cvičeními na zvládnutí snů. „Není kam spěchat“, nabádá autor, který již léta žije na Západě a ví tedy, s kým má tu čest. A pak zdůrazní to, co se sám marně snažím nabídnout českým zájemcům o duchovní Cestu již celé roky, a co Západ stále nechápe, nebo (za pět minut dvanáct před globální katastrofou) neblaze nedoceňuje: „Sny mají největší hodnotu v kontextu duchovní cesty a co více, mohou se dokonce stát duchovní cestou samotnou.“
Samozřejmě, kniha je plna pro běžného českého čtenáře nesrozumitelných tibetských termínů, ale i v tibetské či buddhistické symbolice nepoučený, avšak pozorný a neuspěchaný čtenář, se může pomocí ní vydat a pak i prakticky zvládnout svou Cestu (kamkoliv do nitra své podstaty, nikoliv jen na sever). Najde v ní totiž i počítačovou terminologii (čakry jako různé soubory – files), řadu rozborů snů tibetského lamy, a spoustu cenných a staletími ověřených informací. Např.: „Je pravda, že nás formuje společnost v níž žijeme, ale zárodky toho formování si nosíme všude sebou. Ve skutečnosti je vše, co nás trápí, v naší mysli… Situace, v nichž se ocitáme, jsou pouze druhotnou příčinou našeho utrpení. Prvotní příčinou je vrozená nevědomost a z ní plynoucí touha, aby vše bylo jinak, než je.“
Jenže teprve až se typický Zápaďan nebo Čech pracně a neochotně rozhodne, že by na tom mohlo být něco pravdy, a až mu třeba dojde, že je v tomto ohledu (tak jako i v jiných věcech lidských) naprosto nevědomý (tedy dokonalý ignorant), a až přestane lpět na tom, co mu řekli ve škole, protože sice zvládl vysokou školu, ale „v jistém smyslu je vysokoškolský diplom oceněním za to, že jsme rozvinuli ještě rafinovanější nevědomost“, teprve pak se snad i on začne zaobírat těmi knihami, které ho nasměrují: naučí se je i hledat a nacházet.
Tahle je jedna z mála, které (pokud se chcete nejen pobavit zkonzumováním další dávky emocí, ale něco i pochopit, a případně se vydat na Cestu poznání sebe sama) skutečně stojí za prostudování. Naučí vás snít. Ale úplně jinak, než jste snili doposud a než vám doporučují západní psychologické knihy o snech..
Tak (po letech) znovu: Lidé, sněte!
Vlastimil Marek, neděle 12. listopad 2006
