Mami, tys mě (ne)rodila doma? « Vlastimil Marek

Mami, tys mě (ne)rodila doma?

1.1.2009

Jak má po padesáti letech praxe porodníka ověřeno i Michel Odent, porod by měl být posvátně intimní soukromá záležitost. I podle něho je ideální porod doma, a jako porodník chodí právě k takovým domácím porodům v Londýně. Jen se svou dulou, která má už čtyři děti, a umí prý neobyčejně dlouho mlčet. A plete. Porodní asistentky a duly, které při čekání na stahy a porod klientky pletou (jejichž psychika je tedy vyrovnaná a hladina adrenalinu velmi nízká), jakoby byly zárukou rychlých a bezpečných porodů. Rolí porodníka (u porodu doma v Británii ze zákona musí být „studovaná“ osoba) je většinou jen uklidňovat manžela.

“Přes třicet procent žen v Nizozemsku stále rodí doma,“ řekl o národu v zemi s nejnižší průměrnou nadmořskou výškou v Evropě Jan Nijhuis, profesor porodnictví z Maastrichtské univerzitní nemocnice. „Jsem pyšný, že Nizozemsko má stále tak vysoký počet porodů přímo doma. Jsme jediný západní stát, kde je toto číslo tak vysoké. Jsme unikát,“ doplnil.

Třetina nizozemských žen si vybere tradiční formu porodu na domácím lůžku, místo aby odjela do porodnice, jak je jinde zvykem. Ptáte se, jak je to vůbec možné? V naší době? “Je vidět, že ženy v Nizozemsku stále věří v sílu vlastního těla,“ řekla nizozemskému rozhlasu porodní asistentka Beatrijs Smuldersová, zakladatelka Amsterodamského porodního centra, která přednášela v roce 2001 na konferenci Přivádíme děti na svět i pražským a českým zájemkyním, a potvrdila to, co čeští „odborníci“ stále odmítají akceptovat: „Těhotenství a porod jsou normální lidské věci, ne zdravotní zákrok.“

Odborníci doplnili, že domácím porodům prospívá fakt, že většina městeček má dobře zařízenou nemocnici, kam mohou ženu v případě komplikací zavézt, a mnoho žen se cítí doma natolik dobře a uvolněně, že intimní věc, jakou je porod, chtějí prožít v intimitě známého prostředí, ne mezi nemocničními stěnami. V zemi jsou taky tisíce vysoce školených asistentek, které se ženám věnují i v době těhotenství. Pomáhají jim. „Trend je samozřejmě sestupný, ale ne tak prudce jako jinde,“ říká Nijhuis. 

Na pražské přednášce Michela Odenta se ke mně přitočila mladá žena a začala mi děkovat za knihu Nová doba porodní (Eminent 2002). Její první dítě, tříapůl letá dcerka, byla sice, přes všechny porodní plány a snahy, ještě porozena v porodnici, ale další dítě, syn, se před dvěma lety narodil, se vší parádou a pozitivními zážitky rodičky, doma. Pyšná maminka mi pak začala vyprávět, jak před čtrnácti dny její dcera chtěla vědět, jak se narodila. Po popisu porodu v nemocnici se zeptala: „A to jako bylo špatně? Tak proč´s to dělala?“ A chtěla pak vidět i místo, kde se narodila. Když uviděla porodnici, řekla: „Jsem krajně nespokojená!“ a dodala: „A příště to zařiď tak, jako s bráškou“. 

„Bude asi ještě dlouho trvat, než objevíme skutečný význam soukromí pro bezpečný přirozený porod,“ řekl Michel Odent na zmíněné přednášce, a zopakoval, co myslí slovem soukromí:  „Například necítit se pozorováni. Když se cítíme být pozorováni, stimuluje se náš neokortex, a porod se zpomalí nebo zastaví. Musíme být tedy opatrní, abychom do prostředí matky nezačlenili žádné zařízení, které by maminka vnímala jako pozorovací, například kameru. Přitom kamery jsou běžně přijímány bez jakéhokoli zvážení jejich dopadu na psychiku rodičky. Podobně tak i různá lékařská zařízení, například elektronický fetální monitoring. Existuje velký počet studií dokládajících, že používání tohoto monitoru má za následek nárůst počtu císařských řezů. Lékaři z toho bohužel toho dosud neudělali žádný závěr. Nebyli schopni tomu uvěřit.“

„Pokud bych měl shrnout, co jsem se za ta léta naučil,“ dodal Michel Odent, a nastavil tak zrcadlo masovému českému porodnictví, „tak musím říci, že nejsnadnější a nejbezpečnější porod nastává ve chvílích, kdy u porodu není nikdo, kromě tiché porodní asistentky nebo duly. Jinými slovy, počet komplikací roste s počtem zúčastněných osob.“

Doufám, že za pár let se budou jen některé děti svých maminek udiveně ptát „Mami, tys mě nerodila doma?“. A budou to považovat, právě tak jako ona zmíněná holčička, za handicap.

On to totiž handicap je.

    

Vlastimil Marek, úterý 3. duben 2007