Sedmá kapitola knihy Marilyn Fergusonové Aquarian Conspiracy z roku 1980 (Spiknutí Vodnářů) je o politice v nejširším slova smyslu. Píše se v ní o tom, jak se vynořuje nový druh vůdců, o nové definici moci, o dynamické moci, kterou uvádějí v praxi sítě, o rychlém narůstání voličstva, které se může úplně lišit od toho, které známe.
„Změna v myslích statisíců lidí dnes rozbijí staré pravdy i o vládě a politice v mnoha směrech, jemně i dramaticky,“ psala již tehdy Marilyn Fergusonová. „Změní to tok osobní moci: mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, doktory a pacienty, učiteli a studenty, zaměstnanci a zaměstnavateli, experty a amatéry,“ doufala. Předběhla dobu nejen v USA. Do češtiny přeložena nebyla (což potvrzuje nejen mé rozhořčení nad velmi smutnou a korupční situací na našem knižním trhu, kdy vychází tisíce nedůležitých titulů, ale to, co je skutečně důležité, se ke čtenářům nedostane).
PRAVÁ MOC
Na vesmírné lodi Zemi neexistuje žádný pasažér. Všichni jsme posádka.
Marshal Mc Luhan
Budu jednat, jakoby to, co činím, bylo důležité.
William James
"Nová politologie je pro nový svět nezbytná," řekl Tocqueville. Stále více lidí předpokládá, že se změna uskuteční. New Age – nová perspektiva reality – je pro novou politiku nezbytná. Huxley to nazval "obrat v mysli." I pouhý pocit skutečnosti musí být transformován, řekl Theodor Roszak. Říká se tomu různě, "nová metafyzika", "politika vědomí", "politika Nového věku", "politika transformace".V duchu Osminásobné Cesty Buddhovy, s jejím důrazem na Pravou mluvu (Pravá víra, Pravý úmysl, Pravá řeč, Pravý čin, Pravé živobytí, Pravé snažení, Pravá dbalost, Pravé soustředění) bychom mohli také uvažovat o Pravé moci – moci užité ne jako kladiva, nebo k oslavě ega, ale na pomoc životu.
Vhodné moci.
Moc je ústřední otázka ve společenské i osobní transformaci. To, z čeho pramení naše moc a to, jak ji užíváme, vytváří naše hranice, formuje naše vztahy, dokonce i určuje, do jaké míry se uvolníme a vyjádříme své názory. Sebevláda určuje naši politiku více, než stranická příslušnost, více než naše smysluplná filosofie či ideologie."Novou společnost vytváří nová osoba," řekl politolog Melvin Gurtov, "a nová společnost vytváří novou politiku." Měnící se paradigma politiky chápe, že nelze oddělit člověka od společnosti, ani "politiku" od lidí, kteří jsou s ní svázáni. Člověk a společnost jsou spojeni jako tělo a mysl. Uvažovat o tom, co je důležitější, je jako debatovat o tom, zda je pro vodu důležitější kyslík nebo vodík. Ale tato debata zuří už po staletí. Já a společnost jsou neoddělitelné. Neboli, kdokoli se začne zajímat o transformaci jednotlivce, musí se zabývat i společenskými důsledky. "Když se pokusíme růst sami, systém nás zadusí," řekl Gurtov, "když porosteme spolu, systém sám se musí změnit."Politická krize a transformaceNové politické paradigma vyrůstá a stále více odpovídá tomu, co popsal kanadský společenský analytik Ruben Nelson jako "literární výpověď o krizi a transformaci." Ačkoliv tato literatura situaci vyjadřuje v různých metaforách s různými stupni zoufalství, její základ je následující:
Krize: Naše instituce – především vládní – jsou mechanistické, rigidní, fragmentované. Svět nefunguje.
Recept: Musíme se postavit a čelit svým bolestem a konfliktům.
Dokud budeme setrvávat ve svých zmatcích a v odcizení, dokud budeme popírat své neúspěchy a zakrývat nepříjemnosti, nemůžeme učinit další a nutné kroky.Politický systém si žádá transformaci a reformu. Potřebujeme něco jiného, ne jen něco víc. Ekonom Robert Theobald řekl: "Mají-li transformační myšlenky pravdu, jsme zapojeni do procesu, který v historii lidstva nemá obdoby – snažíme se změnit celou kulturu vědomým procesem. Je nemožné změnit jeden element kultury, aniž bychom změnili všechny."Mnohem rychleji, než můžeme stihnout, jsme vyzýváni, abychom radili, objevovali a zdokonalovali nové alternativy. Naše názory na lidské potřeby a schopnosti se změnily rychleji, než naše společenské struktury. Kdybychom se setkali s mimozemšťany, vůbec nepochybujeme, že bychom je uctívali, nemáme obavu, jak s nimi komunikovat a co od nás chtějí. Taková je i představa o nové lidské bytosti, která je cizí. Teprve když vidíme modely a možnosti, které jsme dříve neviděli, zneklidníme.
Soběstačnost – sebevláda
Budeme-li chtít přeorganizovat společnost starými praktikami (organizováním, propagandou, politickým tlakem, převychováním), bude se to zdát beznadějně velkým úkolem, jako obrácení chodu planet. Nicméně osobní vývoj může změnit instituce. Jedinci jsou nakonec členy těchto institucí. Vláda, politika, medicína a školství nejsou skutečné věci, ale neustálá činnost lidí – tvorba zákonů, organizování úřadu, volby, nátlak, hledání a poskytování lékařské terapie, plánování učiva, atd.
Soběstačnost je vládnutí sobě samým. Myšlenka, že společenská harmonie pramení především z charakteru lidí, se objevuje v celé historii. Podle Konfuciánských textů moudří lidé, kteří toužili po dobré vládě, kterou spatřovali uvnitř sebe, hledali vhodná slova k vyjádření svých dosud nevyslovených tužeb, "tónů vycházejících ze srdce." Kdysi označovali inteligenci srdce jako sebedisciplínu. Řád uvnitř vede nejprve k harmonii vlastní domácnosti, pak státu a nakonec světa.Objevy možností transformace člověka neviditelně mění i naše vnímání moci. Objev svobody například neznamená, že nemusím něco dělat, je to svoboda pro něco, ne svoboda od něčeho. Jak se vytrácí strach, méně se obáváme Siamského dvojčete moci, odpovědnosti. Je méně jisté, co je správné pro jiné. Nový pocit spjatosti s jinými podporuje společnou věc. Laskavější způsob vidění světa způsobuje, že se ostatní zdají méně hroziví, nepřátelství zmizí. Převládá odevzdání se procesu, spíše než programům. To velmi ovlivňuje způsob dosahování cílů. Můžeme tak vložit záměr do činnosti, vizi do skutečnosti, aniž bychom používali intrik a manipulací. Moc pramení z jakéhosi vnitřního centra, mnohem jistějšího, než peníze, jméno nebo úspěch. Jsme udiveni, když objevíme, jak ochotně, dokonce aniž jsme si to uvědomili, jsme ustoupili tomu, co se děje. A naopak, jak často jsme porušovali nezávislost jiných. Moc nad svým životem je samozřejmost, ne přepych. A budeme se divit, jak jsme mohli kdy uvažovat jinak.
Politika strachu a popírání
Stejně jako se rukojmí zamilují do svých únosců, stáváme se svázáni s tím, co nás vězní: s našimi zvyky, obyčeji, předpoklady o jiných, normami, řádem, postavením. Proč opouštíme svou moc, nebo ji nikdy nedosahujeme? Snad proto, že se můžeme vyhnout rozhodování a zodpovědnosti. Svádí nás to vyhýbat se bolesti, konfliktům. Naše přirozená schopnost rozvoje je po staletí oslabována parazity: strachem, pověrami, pohledem na realitu, který redukuje zázrak života na vrzající mašinérii. Někdy osobní pocit neschopnosti omlouváme: jistě existují vzdorovité začarované kruhy deprivace a nedostatku příležitostí, které je pro někoho obtížné přetnout. Ale většina z nás je pasívní, protože je naše uvědomování utlačované. Energie našeho vědomí je trvale odváděna , aby nás odvrátila od všeho, co se zdá příliš hrozivé. Tak se podvolujeme, přizpůsobujeme se."Máme volbu," řekl Ruben Nelson v Iluzi měšťáka, "mezi bolestivým, ale jistým postupujícím procesem poznávání kdo a kde jsme… a nesmírně působivou, ale nakonec prázdnou alternativou setrvávání v omylu, kdy děláme, jako že víme, ale hora důkazů i naše nejvnitřnější obavy ukazují, že nevíme… Ve vládě, jako i v jiných vztazích, máme mnoho možností, jak se klamat, lpět na realitách, kterými žijeme, takže se soustřeďujeme spíše na své pohodlí, než na skutečnost…."Vlády samy jsou děsivou strategií, jak obcházet bolest a konflikty. Za značnou cenu nás zbavují odpovědnosti, nutí nás k činům, které by pro většinu z nás byly nechutné. Vláda může jako náš agent kárat a zabíjet. Jako náš agent nás zbavuje odpovědnosti, kterou na ni házíme: péči o mladé, o válečné invalidy, staré, handicapované. Zvětšuje to náš neosobní postoj k potřebám světa, zbavuje nás svědomí a nepříjemných zpráv z první ruky. Bere nám naši moc, naši odpovědnost, naše vědomí.
Warren Bennis, první prezident university v Cincinnati, řekl, že jeden den přišel do své kanceláře, a ta byla zaplněna rozzlobenými studenty. Dva nádherné stromy před vjezdem na nádvoří školy byly poraženy. Pátral po původci: muž, který stromy skácel, pracoval pro jednoho místního podnikatele, kterého najal jeden architekt, aby uskutečnil návrh exteriéru školy. Architekt pracoval pro ředitele plánování, jehož nadřízený byl šéfem přes stromy a zeleň, na něj dohlížel viceprezident pro řízení a finance, odpovědný za společnost, která se zabývá výstavbou universit, tento podával zprávy vládě. „Když jsem je všechny svolal, bylo jich dvanáct a žádný nebyl vinen. Všichni jsme takoví. Byrokracie je nádherný mechanismus pro vyhýbání se odpovědnosti a vině.“ Bennis označil podobné vytáčky za "pornografii každodenního života." Stejně jako pornografie nahrazuje láskyplný sex, tak je byrokratické oddělené rozhodování odtrženo od reality. Naše vůdce slyšíme, jako by "mluvili přes skleněnou stěnu."Chyby jiných společenských institucí pak nakládají hromadu odpovědnosti na vládu, onu nejširší instituci. Zříkáme se více a více samostatnosti a nakládáme na stát starosti, o kterých se dříve předpokládalo, že je bude plnit společnost, rodiny, věřící, prostě lidé. Mnoho společenských úkolů odvádí vládu od jiných úkolů a výsledkem je paralýza – neschopnost fungovat. Už Tocqueville označil kapitulaci odpovědnosti v demokracii za nebezpečnou. "Extrémní centralizace moci nakonec oslabuje společnost," řekl před 150 lety. Pravá výhoda demokracie, její svobody, může vést k určitému rozdělení zájmů. Členové demokracie vedou tak rušné, divoké životy, tak plné tužeb a práce, že stěží bude někdo věnovat jen trochu energie veřejnému životu."Tato nebezpečná tendence je nevede jen k tomu, že se vyhýbají účasti na správě, ale také ke strachu z jakéhokoliv vyrušení z klidu. Demokratická vláda bude zvětšovat svoji moc jednoduše jen tím, že je stálá, předvídal Tocqueville. Čas je na její straně. Každá událost jí pomáhá… Čím starší demokratická vláda je, tím je centralizovanější. Demokracie vytvoří svou vlastní něžnou tyranii, varoval, tyranii, která předtím ve světě ještě neexistovala.“ Nad obyvatelstvem se vznáší nesmírná, jemná otcovská moc, která ho udržuje v trvalém dětství. Velkého Bratra předpověděl Tocqueville 100 let před Orwellem: „Je to jediný agent štěstí. Obstarává bezpečí, předvídá a zařizuje potřeby, lehkost, radosti, řídí nejdůležitější věci, řídí odbornost, reguluje převody majetku a dělí pozůstalosti – ale ušetří jakéhokoliv přemýšlení a trampot života?“ Společnosti jsou předkládány bezvýznamné komplikované zákony, čas, program a uniformita, kterou nemohou zvládnout ani ty nejoriginálnější mozky… Vůle člověka není ničena, ale je změkčována, ohýbána, řízena. Taková moc sice není tyranie, ale stlačuje, vysiluje, umlčuje a otupuje lidi. Lid není nic lepšího, než hromada plachých a pilných zvířat, pro které je vláda pastýřem. Tocqueville předpovídal otcovskou roli vlády a dalších velkých institucí (korporací, církví, nemocnic, škol, odborů). Pouhou svou strukturou tyto instituce plodí fragmentaci, konformitu, nemorálnost. Rozšiřují svou moc, zatímco ztrácejí určení svého původního mandátu. Jako mocná lineární hemisféra, oddělená od pocitů, jsou neschopné vidět celek. Léčí život a důležité věci bez předmětu politiky – člověka. Ať je jakkoliv racionální kapitalismus, socialismus či marxismus, soustředění velké centrální moci ve společnosti je nepřirozené, a není ani dostatečně pružné, ani dost dynamické, aby odpovídalo měnícím se potřebám lidí, zvláště potřebě tvůrčího sdílení. Víme dobře, že všechny národy jsou vzájemně závislé, že sebedostatečnost je falešná představa. Také dobře víme, že korporace vytvářejí poloregulované malé státy, které neodpovídají tomu, co nazýváme "svobodným podnikáním", o kterém tvrdíme, že ho chráníme. Politikové, pracující a vedoucí na jedné straně bojují s ekonomickými skutečnostmi, a na druhé straně je nestoudně popírají.
Politické paradigma se mění
To, že od doby politického paradigmatu 17. stol. až dodnes nedošlo k transformaci, je pohromou pro naše instituce, řekl Lodge, protože budou zákonitě umírat spolu s umírající ideologií. Společenství lidí – společnost – řeší své problémy ve své rozhodovací formaci, vládě. Právě tak, jako zavedené vědecké paradigma podporuje "normální vědu", tak i vláda a převládající společenské zvyky podporují normální řízení společnosti. Politika je tak sebecvičením moci. Stejně jako vědci přehlížejí fakta, která neodpovídají existujícímu paradigmatu, tak i lidé ve společnosti zažívají, ale nemění anomálie a konflikty: nerovné rozdělení moci, krácení svobod, nespravedlivé zákony či praktiky. Jako společenství zavedených vědců, také i společnost tyto zděděné problémy nejdříve ignoruje, nebo popírá. Jak napětí narůstá, zkouší je rozumově smířit s existujícím systémem.Jsou-li tyto konflikty příliš intenzivní, nebo příliš soustředěné, aby mohly být potlačeny, dojde případně k revoluci ve formě společenského hnutí. Starý konsensus je rozbit a svobody se rozšíří. V Americe je to nejlépe vidět na příkladu rozšiřujícího se volebního paradigmatu. Nejdříve směli volit bílí majetní muži, pak všichni bílí muži, pak muži všech ras, nakonec obě pohlaví od 21 let, nyní od 18 let.O změně politického paradigmatu bychom mohli říci, že nastane, až převládající společnost přijme nové hodnoty. Tyto hodnoty se pak stanou společenským dogmatem členů nové generace, kteří budou žasnout, že někdo kdy mohl věřit něčemu jinému. Ocitnou se mezi novými problémy a myšlenkami, které se objeví, a které budou popírat, ignorovat, dokonce potlačovat, a tak stále dokola. Iracionální model lidského chování se opakuje znovu a znovu, individuálně i kolektivně. I když staré formy upadají, dokonce i když nedokáží řešit problémy dne, jsou stále vášnivě obhajovány. Generace za generací lidstvo bojuje o udržení statu quo, pokračujíc v taktice „lepší čert, kterého známe, než ten, kterého neznáme“. Nechceme vidět, že růst závisí na schopnosti transformace. Proti chodu přirozeného světa lpíme na známém a bráníme se transformaci. „Tváří v tvář nutnosti změnit naše pohledy, či ověřit, že neexistuje nic, co by mohlo být jinak,“ řekl John Kenneth Galbraith, „většina z nás na důkazy nereaguje.“ Když se máme zbavit tohoto přístupu, když se máme osvobodit od kolektivní i osobní historie, musíme se naučit ji poznat – vidět cestičky objevů a inovací, překonat své znepokojení a svůj odpor vůči novému, a uvědomit si, jakou odměnu za spolupráci se změnou dostáváme.
Thomas Kuhn nebyl v žádném smyslu první, kdo na tuto věc poukázal. Hovořil o ní velmi určitě o století dříve anglický politický filosof John Stuart Mill. „Každá doba,“ řekl, „si udržuje názory, které bude příští generace považovat nejen za mylné, ale za absurdní.“ Upozorňoval své současníky na to, že mnoho myšlenek, které převládají, může být v budoucnosti odvrženo. Proto by měli vítat pochybnosti o všech myšlenkách, dokonce i o těch, které se zdají být nejvíce pravdivé a samozřejmé, jako například Newtonova filosofie! Nejlepší ochrana myšlenek je "stálé vyzývání celého světa, aby dokázal, že jsou neodůvodněné."Má-li celé lidstvo nějaký názor, řekl, a jediný člověk má jiný, nemají ostatní větší právo ho umlčovat, než on je. Mill zdůrazňoval, že jeho důvod není morální, ale praktický. Když společnost potlačuje nové myšlenky, ztrácí sama. "Nesmíme zanedbat nic, co by nám mohlo, byť i jen nepatrně, slibovat obohacení." Přel se s těmi, kteří tvrdili, že není nic zlého na tom, potlačovat novoty, protože – jsou-li pravé – nic jejich pravost nemůže zatemnit. Mill dokazoval, že se v historii mnohokráte objevovaly mnohé důležité myšlenky, a jejich prosazovatelé byli persekuováni, dokud s nimi opět někdo nepřišel v tolerantnější době. Ačkoliv Evropa pokročila v historii jen tehdy, když rozbila pouta starých idejí, většina lidí se stále chová, jakoby "mohly být nové pravdy někdy žádoucí, ale teď už jich bylo docela dost." Tyto nové pravdy spíše doutnají mezi několika lidmi, řekl Mill, než by zářily v celé kultuře. Strach z kacířství je nebezpečnější, než kacířství, proto okrádá lidi, kteří jsou "svobodní a mají odvahu uvažovat o tom, co by posílilo a rozšířilo obzory."
O tomto problému obecného odporu k novým a cizím myšlenkách přemýšlejí mnozí političtí filosofové. Termínem "tyranie většiny" označují tendence společností, dokonce i těch nejliberálnějších, potlačovat svobodné myšlení. Je to paradox svobody: kdokoliv se snaží získat svobodu, musí ji poskytovat jiným, a jediná norma, která ho může omezit, je přijetí práva na sebeurčení celé společnosti.Revoluční myslitelé nevěří v jednoduché revoluce. Vidí změnu jako způsob života. Jefferson, Mill, Tocqueville a mnoho dalších chtělo vytvořit prostředí vhodné pro změnu v relativně stálém politickém systému. Chtěli vlády, ve kterých by zdravý neklid tvořil neustálé obnovování, ve kterých by se neustále rozrůstala a rozšiřovala svoboda. Thoreau například hledal jinou formu vlády, než je současná demokracie, vládu, kde by stát respektoval svědomí jedinců jako "vyšší a odlišnou sílu", kontext autority.Společnost zavírá své svobodné duchy do vězení, řekl, zatímco by si měla "vážit své moudré menšiny". Ale existuje východisko: kdokoliv, kdo objeví pravdu, stane se silou kvalitativně odlišnou od nevěřící většiny. Když ho věznili za to, že nechtěl platit daně, protože nesouhlasil s válkou proti Mexiku, pozoroval Thoreau, že byl dokonce i za kamennými zdmi vězení svobodnější, než ti, co ho věznili. "Nenarodil jsem se, abych byl přemožen. Budu se chovat podle svého názoru. Jen ten mě může přesvědčit, kdo naslouchá vyššímu zákonu, než já. " Kdyby všichni, kdo nesouhlasí s otrokářstvím či válkou, neplatili daně, řekl ve své známé stati o občanské neposlušnosti, stát – tváří v tvář přeplněným vězením a oslabení státní pokladny – by musel povolit. Znamenalo by to nenásilnou revoluci. "Zrušte své poslance, ne jen škrtnutím z listiny, ale celým svým vlivem. Menšina je slabá, dokud se přizpůsobuje většině… ale je nezdolatelná, když tlačí celou svou váhou… nechť je vaše duše třením, které zastaví soukolí."
Satjagraha
Gándhí ukázal revoluční princip, který řeší paradox svobody. Nazval to satjagraha, "duchovní, ryzí síla". Západ satjagrahu ve skutečnosti nepochopil, protože ji popisuje jako "pasívní odpor", tedy termín, který Gándhí neuznával, protože vyvolává představu slabosti, či "nenásilí", které je jen jednou z částí. Jak řekl pedagog Timothy Flinders, nazvat satjagrahu pasívním odporem je jako označit světlo za nepřítomnost tmy. Nepopisuje to pozitivní energii principu. Satjagraha odvozuje svou sílu od dvou zdánlivě protichůdných předpokladů: Vášnivé nezávislosti a totálního soucítění. V důsledku to znamená: "Nebudu tě nutit. Ani kdybys nutil ty mne. Jestliže se chováš nespravedlivě, nebudu ti odporovat tělesnou silou, ale silou pravdy – integrity svých domněnek. Moje integrita je jasná z mé ochoty trpět, ohrozit sebe samého, jít do vězení, dokonce i umřít, je-li to nutné. Ale nebudu spolupracovat s nespravedlností. Když vidíš můj úmysl, cítíš můj soucit a otevřenost k tvým potřebám, budeš reagovat takovým způsobem, jakého bych se nikdy nesnažil dosáhnout hrozbou, smlouváním, prosbou nebo fyzickou silou. Problém můžeme řešit společně. Problém je náš protivník, ne my jeden druhému."Satjagraha je strategií těch, kteří odmítnou řešení, které jakýmkoliv způsobem omezuje jejich svobodu a integritu. Gándhí vždy říkával, že je to mocná zbraň, protože vyžaduje hrdinské sebeovládání a odvahu odpouštět. Gándhí převrátil celou představu síly naruby. Když navštívil indické vojáky a viděl jejich pušky, řekl: "Vy musíte být velmi vystrašení."
Satjagraha, ať už ji nazveme jakkoliv, je postoj, který posouvá politiku ze staré polohy konfrontace, obchodování, pokušení a hráčství, do nové polohy otevřenosti, sdílené lidskosti, snahy pochopit. Transformuje konflikt v jeho počátku, v srdcích účastníků. Je to prostředí souhlasu, ve kterém se lidé mohou změnit, aniž by se cítili poraženi. Ti, kteří ji užívají, musí být bdělí a pružní, musí pátrat po pravdě, i když jsou v pozici protivníka. Satjagraha požaduje otevřenost pravdám, ať se objeví v jakékoliv podobě. Brožura Aliance za přežití poznamenává, že "pravda a pocit spravedlnosti jsou v každém člověku. Nejsme vtělením dobra, zatímco úředníci Pacific Gas and Electric Company jsou vtělením ďábla. Stejně jako my v sobě máme nespravedlnost, také oni v sobě mají spravedlnost." Všechny akce musí být oproštěné od pokusů ponížit, urazit nebo zotročit, varuje leták. "Takové akce vedou jen k utvrzení a oprávnění pozice našeho protivníka. Proto na sebe nenásilní berou utrpení a obtíže. Takovýmto konáním otevíráme srdce našich protivníků a hýbeme svědomím lhostejných." Cíl musí být víc než vítězství v boji proti jaderným zbraním. "Náš cíl musí být důsledná kulturní revoluce. Musíme být opatrní, abychom neobětovali, výměnou za zastavení jaderného zbrojení, to, co považujeme za správné."Myšlenka nenásilí se musí odrážet v letácích, rozhovorech, způsobu a obsahu publikací, vztazích s vhodnými úředníky, na setkáních, v meziosobních vztazích. "Všechny druhy výzev k boji a pohrdání brání našemu cíli. Jsou skutečně hrozba pěstí, neslušné nebo přímo oplzlé řeči proti vládě, něco víc, než známky naší vlastní frustrace a neschopnosti? Pevní nepotřebují nic víc než lásku." Satjagraha funguje klidně a zdánlivě pomalu, řekl Gándhí, "ale ve skutečnosti neexistuje žádná jiná síla tak přímá či tak rychlá." Je to myšlenka tak stará, jako lidstvo, řekl.
Vůdcovství a transformace
James MacGregor Burns, politolog a nositel Pulitzerovy ceny za historii, užil Gándhího jako příkladu "transformovaného vůdcovství", vůdcovství jako procesu stálé změny a růstu. Pravý vůdce, jak ho Burns charakterizoval, není pouhý "mocný vládce", toužící dosáhnout osobních cílů. Pravý vůdce cítí a transformuje potřeby stoupenců. Schopný vůdce ve svých stoupencích mobilizuje nové "vyšší" potřeby. Opravdu velcí, nebo tvořiví vůdci, dělají ještě něco víc – vyvolávají ve svých stoupencích nové, aktivnější tendence. Vzbuzují v nich naděje a touhy a očekávání… A konečně vznášejí požadavky, které jsou snadno politizovatelné a dokonce se mohou obrátit proti samotným vůdcům.V tomto spojení se stoupenci se vůdci sami také transformují. Mohou si s nimi vyměnit role, jako když se učitelé učí od studentů. Podle Burnsovy definice nemohou být diktátoři pravými vůdci, protože když potlačují zpětnou vazbu od stoupenců, ruší dynamiku vztahu. Protože není transformován měnícími se potřebami, nemůže diktátor umožňovat další růst. Vztah vůdce – stoupenec v sobě zahrnuje vztah rodič – dítě, trenér – atlet, učitel – student atd. Mnoho trenérů, rodičů, učitelů není pravými vůdci, ale jen mocnými vládci. Transformace vůdcovství nemůže být jen jednosměrná silnice.V průběhu dějin někdy vůdci překvapivě inspirovali. Jako příklad Burns uvádí shromáždění, které v 80. letech 18. stol. ratifikovalo Ústavu Spojených států. Navzdory mizerně vzdělané populaci a slabým znalostem se shromáždění soustředilo na takové cíle, jako byla potřeba bankovních práv, otázky rozdělení moci, zastupitelství. "Byl to nádherný příklad schopnosti vůdců a stoupenců povznést se nad nízké věci k hodnotám mysli, nebo snad i ducha," řekl Burns. Mnoho revolucí uspělo, i přes malou počáteční podporu proto, že "vůdcové tak silně zapůsobili na své stoupence, že transformovali jejich postoje a vyburcovali jejich vědomí." Pravé vůdcovství nepomáhá jen uspokojit naše současné potřeby… Probouzí nás k hlubším schopnostem a touhám. Pak si možná "uvědomíte" co je pravda. Propaganda naproti tomu může lhát. Rozdíl mezi spolehlivým vůdcem, který vyjadřuje naše nevyřčené potřeby a konflikty, a mezi mocným vládcem, je jako rozdíl mezi průvodcem a velmi drahým "oznamovatelem".
Pravý vůdce pomáhá změně paradigmatu v těch, kteří jsou připraveni. Ale skutečně transformovaní vůdci vědí, že nemohou "učit" nebo "pomáhat" jiným k vyššímu vědomí stejným způsobem, jakým se učí vyplňovat daňové formuláře. Můžete své lidi vést k přímým zkušenostem, můžete vyjádřit svobodu a naplnění jako příklad, ale nemůžete nikoho přesvědčit ke změně. Žádný vůdce vás ke změně lépe nepřesvědčí, než ten, který vám pomůže vyjádřit své potřeby. Jak řekl Lao C´ , vůdce je nejlepší tehdy, když lidé říkají: "Dělali jsme to sami od sebe."Jakmile je moc centralizovaná, jakmile se pozornost soustřeďuje na jedince, souzvuk a energie hnutí se snižuje. Zjistit, kdy vůdcovství přijmout, a kdy od něj upustit, není snadné. Je to jako když se učíme řídit kolo a musíme několikrát ztratit rovnováhu, než se ji naučíme udržet. Ale lidé se mohou slučovat do skupinek, které se samy organizují, aby dosáhli lepších výsledků. A objeví způsob, jak tyto skupinky řídit, aniž by určovali vůdce, nebo stanovili jasný plán. Takovéto skupiny jsou také produktem Spiknutí vodnářů. Dokonce i lidé, kteří jsou navyklí na chod velkých institucí, se do takovýchto skupin dokáží jednoduše včlenit.Například shromáždění ve venkovském útulku v jednom jižním státě USA na počátku prosince roku 1978: sešlo se zde 14 mužů a 6 žen – kongresman, vedoucí různých ústavů ve Washingtonu, New Yorku, Kalifornii, přední prezidentův mluvčí, děkan koleje Ivy League, kanadský politik, trenér prvoligového baseballového družstva, ředitel s asistentem ze známého vědeckého centra, bývalý děkan lékařské fakulty, umělec, redaktor a tři federální politikové. Většina z nich se vzájemně neznala. Přijeli na písemné pozvání, ve kterém se říkalo, že přes rozdílné profese mají něco společného: Chceme vám sdělit přesvědčení, že tento národ, a hlavně industrializovaná společnost, zažívá hlubokou transformaci. Domníváme se, že příští desetiletí by mohlo být nebezpečné, pokud nepochopíme podstatu a nemyslitelné možnosti transformace. Vycházíme z toho, že základem této transformace je změna v základním společenském paradigmatu, včetně základních domněnek a hodnot, které tvoří základ současné podoby rozvinuté ekonomiky. Na našich místech, ve vládě, obchodu, školství a ostatních profesích cítíme hlubokou potřebu společnosti najít své duchovní kotviště, svůj pocit určení, správného směru.Hledáme podporu a přátelství dalších, kteří mají stejný názor, kteří věří, že když se spojí mozky se společným cílem, úmyslem, účinek se zesílí. Uvědomujeme si, že naši zemi v prvních desetiletích vedli takoví lidé, kteří se spojili a šli za společným cílem. Je v souladu s naším společným přesvědčením, že shromáždění bude zcela nestrukturované. Nebude tu žádná vedoucí osoba. Žádný plán. Žádní přednášející. Jednoduše přijeďte připraveni na sdílení Vašich nejhlubších nadějí a zájmů. Od tohoto setkání neočekáváme nic určitého.
Po úvodní večeři se účastníci jeden po druhém představili. To, co se zdálo jako pouhá formalita, se stalo náplní celé noci a části následujícího rána. Téměř jako domorodí vypravěči okolo ohně vyprávěli své příběhy o síle a transformaci. Nebojácně hovořili o svých úspěších i obavách, o svém zoufalství a rozčarování, o způsobech, kterými jim poryvy jejich života prokazovaly často požehnání, kterými je život přivedl na cestu, která je lépe uspokojuje. Vypočítávali způsoby, kterými je ti nejziskuchtivější zklamali. Ze stejného důvodu pak každý zažil hluboký posun ve vnímání, často v době osobního traumatu. Každý objevil hlubší, silnější potřeby. Jejich život se pak stal duchovním pátráním, radostným, tajemným hledáním smyslu, ve většině případů označovaném jako zvýšení výskytu časových shod, událostí, které se zdály být ve svém čase důležité – synchronicit. Po další tři dny hovořili o spolupráci, ale znovu a opět je rozhovor vedl k nějakému "mistrovskému plánu". Věděli, že by mohli uskutečnit změny ve společnosti – činnost byla jejich silná stránka – ale znepokojovala je určitá vnucující se vize: obávali se, že by mohli být svedeni k "hraní si na Boha", navzdory svým nejlepším úmyslům. Byl tu otevřený konflikt, sebezkoumání, odhodlání. Mnoho hodin strávili hledáním dalších možností toho nejobtížnějšího zdroje síly, vřelých lidských vztahů. Nahodile všichni spojovali na 10 až 15 minut ruce a potichu "poslouchali". Někdy, když po naléhavé debatě nebo konfrontaci následovalo takovéto tiché sezení, měli někteří slzy v očích, zažívajíce uvolnění napětí, a často byli otřeseni nějakým zjištěním o sobě, nebo náhledem na někoho jiného. Tu a tam se, bez vědomého plánu, uskutečnily společné cíle. Vytvořila se pouta: přátelství, plány na setkání, společné projekty, představování svých přátel. Čtyři účastníci se později setkali na akci Východní a Západní Pobřeží, aby založili novou mezinárodní nadaci za mír. Brzy se účastnili malých seminářů o novém vědomí pro generály. Během měsíce se někteří z této skupiny spojili, aby se úspěšně postavili za akademické svobody děkana, když president university považoval jeho výzkum za příliš kontroversní. Ti, kteří žili v sousedství, se dále stýkali a rozšířili své sítě. Kongresmana podpořili v úsilí o prosazení zákona a příspěvků pro výzkum změněných stavů vědomí. "Lidé sami o sobě," poznamenal jednou Theobald, "jsou organizujícím principem."
Experimenty se společenskou transformací
Společenská transformace se pro jakoukoliv skupinu, která se k ní odhodlá, na první pohled zdá být šíleně odvážnou a dokonce i nebezpečnou. Existuje nutný a rozhodující řetězec událostí. Nejprve je to hluboká změna v jedincích, kteří se společenskou transformací zabývají, kteří se navzájem objevují, a kteří se seznámili s psychologií změny: kteří odhalili náš společný strach. Pak musí najít způsob, jak přivést ke změně paradigmatu jiné lidi. Musí znepokojovat, probouzet a získávat stoupence. Tato menšina, která ví, že jen hnutí mysli, a ne samotné rozumové argumenty, ovlivňují lidi, musí najít způsoby vztahů k ostatním na nejlidštější a bezprostřední úrovni. Nechtějí-li upadnout do starých pastí (her moci, zoufalých kompromisů, přílišného sebevědomí), noví vůdci musí podle svých zásad skutečně žít. Musí objevit nové strategie, nové účinné zdroje síly. Tato soudržná, zásadová, tvořivá menšina musí být také nepotlačitelná. Musí vytvářet záchvěvy dostatečně velké, aby vedly k přeměně celého systému. Obtížné? Nemožné? Podívejte se na to jinak, proces sám nemůže selhat, protože je sám také cílem. To je to, proč nový kolektiv již znamená novou politiku. Jakmile začneme pracovat pro nový svět, svět se pro nás změní. Sítě Spiknutí vodnářů – formy, které se samy řídí a umožňují i nezávislost, i lidské vztahy – jsou zároveň nástrojem společenské změny i modelem nové společnosti. Každé kolektivní úsilí o společenskou transformaci se stává experimentem společenské transformace. Cíl ustupuje do pozadí. Ať už se mění nebo nemění celá společnost, a ať bude proces trvat jakkoliv dlouho, lidé objevují ve svém vzájemném úsilí radost, jednotu a účel. Spojuje je smysluplná a tedy dobrodružná práce. Ví, že cynici musí mít také svůj hrozný svět. Jak řekl Thoreau, menšina nemusí čekat na většinu. A vize, jak uvidíme, se propaguje sama.Transformativní účinek společenských hnutí na účastníky i na společnost můžeme vidět v účincích protestů 60. let. Alternativní kultura je živá, dýchající teorie, uvažující o následující fázi společnosti. V nejhorším světle se může zdát nezákonná a cizí – experimentem, který boří mosty mezi novým a starým. V nejlepším světle je to transformované vůdcovství, prohloubené uvědomování si dominantní kultury. První američtí osadníci, kteří odporovali britským zákonům, byli také protikulturou. Tato hra ve hře, transformace alternativních směrů a protestních hnutí, je poučná – kyvadlová změna, která přešla ve změnu paradigmatickou. Tito lidé zkouší, stejně jako generace před nimi, nejdříve změnit politické zvyky. Jerry Rubin, jeden člen Chicagské Osmy, který v 60. letech jako společenský aktivista psal úvodníky do novin, později řekl: "To, co je opravdu revoluční, je duchovní hnutí. Bez sebeuvědomění je politický aktivismus jen stále se opakující cyklus hněvu… Nemohu nikoho změnit, dokud se nezměním sám." Laurela Robertsonová vzpomíná na svá studentská léta v Berkeley: „Skutečně jsem chtěla pomoci lidem, aby se věci změnily k lepšímu. Jedno léto jsem se účastnila velmi tvořivého nenásilného výchovného programu o válce ve Vietnamu. Žádný z nás, kdo se ho účastnil, k tomu neměl nejmenší důvody, ale na konci toho léta se celá věc rozpadla, protože jsme si šli vzájemně na nervy. Musela jsem si uvědomit, že nemůžeme učinit svět nenásilným a milujícím, dokud neučiníme nenásilné a milující sami sebe.“ Filosoficky, spíše než prakticky, upozornila hnutí 60. let na nový druh síly, spíše osobní, než kolektivní. Po chybách i částečných neúspěších se mnoho vůdčích aktivistů vydalo směrem, který velmi vadil jejich společníkům z konvenční levice. Došlo u nich k transformativnímu procesu. Tento obrat v událostech vedl média i mnohé sociology k domněnce, že revoluce neúspěšně skončila. Lou Krupnik řekl: „Stále jsme demonstrovali na ulicích uprostřed slzného plynu a dlouhých obušků, než nám moudří lidé našeptali do dychtivých uší sanskrtské mantry. Pak jsme několik let pátrali v sobě, zkoušeli jsme vytvořit alternativu ke chtivosti.“
V Poznámkách k taoismu společenské politiky připomenul Michael Rossman: "Když jsem teď prohlédl přes politické čočky, vidím, že všechno, co jsem dělal, byla, politicky řečeno, čirá zkouška svatosti." Demokracie, jak řekl jeden z radikálů, není politický stát, ale duchovní podmínka: "Jsme částmi celku." Snažíme se hledat a pěstovat svatost, abychom byli léčiteli společnosti, kteří dávají starým věcem novou duši. Dřívější nejvýbojnější jedinci se teď úspěšně ucházejí o místa v úřadech, a také přijímají přední politické funkce. Zpočátku zkoušeli aktivisté 60. let, podobně jako generace politických reformátorů před nimi, nátlak a přesvědčování. Psali, demonstrovali, řečnili, kárali, ovlivňovali poslance, získávali stoupence, argumentovali. Ale začali si uvědomovat pravdivost Thoreauova nařízení: „Žij podle své víry a potom můžeš svět strhnout s sebou.“Důraz na vytváření společenství a na akcích v malých skupinkách znamená hlavní posun v radikálním politickém myšlení. Jiný přední společenský aktivista, Noel McInnis, řekl: "Jsem přesvědčen, že se společnost změní jen na základě událostí, ne nařízení. K smysluplné změně může dojít jen na úrovni osoby, blízkého okolí, malých skupin." James MacGregor Burns řekl, že velikost vůdcovství pramení pravděpodobně z "tvořivých lokálních okolností." Předpokládal, že vůdcové budoucnosti pravděpodobně vzejdou z těch, kteří se účastnili konfliktů 60. let – vedení sil v ústraní, lidí, kteří teď mají 30 až 40 let, a kteří by teď mohli vpadnout na politickou scénu. A protože vůdcovství budoucnosti vzejde z organizací blízkých lidem, říkal Burns, tak společenští kritikové, kteří se opírají jen o centrální média, zmeškají jeho vznik. Vyjádření neklidu je více viditelné ve statisících malých publikací a v prohlášeních malých skupin.
Byla-li 60. léta dobou našeho zrození a průzkumu, budou 80. a 90. léta dobou maximálního účinku a splátek. 60. léta vytvořila to, co můžeme nazvat vůdcovstvím budoucnosti… novou generaci politicky zasvěcených lidí. V čase našich otců byla demokracie ohrožena ze zahraničí, naše vlastní zákony byly téměř spolehlivé, většině se zdálo, že je prosperita zaručena, Amerika byla Číslo 1. Nyní se díváme na svět jinak. Demokracie je ohrožena "řemeslníky", kteří Ameriku řídí z Bílého domu, naše zákony jsou zmatené, prosperita je stěží zaručená, a i když jsme Číslo 1 v tvorbě bomb, neznamená to, že jsme Číslo 1 v kvalitě života. Někteří nás nepochopí, někteří si budou myslet, že jsme se příliš "uklidnili". Nebudeme protestující bystřinou, protože včerejší bystřina je dnes silným tokem. Nebudeme protestovat, ale předkládat řešení: energetický program, který upřednostňuje obnovitelné zdroje… demokratickou restrukturalizaci velkých společností… techniku umožňující decentralizaci rozhodování a tvorbu informací…Nové paradigma moci a politikyV objevujícím se paradigmatu se samozřejmě objevují mnohé kacířské myšlenky. Popírá, že jsou naši vůdci těmi nejlepšími z nás, že peníze mohou řešit mnoho problémů, že jich mohou řešit ještě více a lépe, že se oddanost neslučuje s vnitřní autoritou. Nové paradigma se vyhýbá násilné konfrontaci, politickým pólům. Smiřuje, inovuje, decentralizuje, a ví, že vše se nemusí zdařit.
Sítě – nástroj transformace
Samozřejmě, revoluce znamená, že moc mění směr, ale neznamená nutně otevřený boj, ránu, vítěze a poražené. Moc se může rozptýlit politickou strukturou. Zatímco většina našich společenských institucí klopýtá, objevuje se moderní verze starého kmene či rodu: síť, nástroj pro další krok v lidském vývoji. Posílená elektronickými sdělovacími prostředky, osvobozená od starých překážek rodiny a kultury, síť je protijedem odcizení. Vytváří sílu dost velkou, aby přetvořila společnost. Nabízí emocionální, intelektuální, duchovní a ekonomickou podporu. Je neviditelným domovem, mocným prostředkem, který mění styl institucí, zvláště vlády.Kdokoliv, kdo pozná bohatost sítí a pochopí jejich sílu, pozná možnou hybnou sílu celosvětové transformace. Síť je institucí naší doby: Otevřeným systémem, rozptýlenou strukturou tak protkanou, že je v neustálém pohybu, stále se nově přeskupuje a je tak schopná nekonečného transformování. Tento organický způsob společenské organizace je biologicky více přizpůsobivý, účinnější a "vědomější", než hierarchické struktury moderní civilizace. Síť je plastická, pružná. Každý člen je prakticky středem sítě. Sítě jsou kooperativní, ne soupeřící. Samy se tvoří, organizují, někdy se dokonce rozpouštějí. Reprezentují děj, cestu, ne strnulou strukturu. Zajímavé je, že H.G.Wells v roce 1928 předpověděl, že Otevřené spiknutí nebude mít žádné "obyčejné" stoupence, žádné zástavy, žádné střelivo. Způsob spiknutí nebude žádná centralizovaná organizace, ale spíše malé skupinky přátel a koalice takových skupinek.Jak se výhody řetězců a kooperace stávají stále zřejmější, sítě se z různých důvodů spojují. Některé se soustřeďují na osobní průzkum, duchovní hledání, léčení členů, jiné řeší společenské otázky. (Některé se silně zajímají o některé společenské skupiny a uplatňují politický tlak poctivými konvenčními způsoby. Tyto jsou nejlépe schopny proměnit konvenční společenské organizace). Ať jsou jejich cíle jakékoliv, většina těchto sítí funguje jako zdroj vzájemné podpory a obohacení. Posilují jedince a spolupracují na uskutečnění změny. Většina z nich usiluje o lidštější, pohostinnější svět. Bohatstvím příležitostí pro vzájemnou pomoc a podporu sítě připomínají "rodový" systém. Je to "rodina" vytvořená spíše na základě společných hodnot a sdílených domněnek, než pokrevnosti.Síť je vhodnou formou pro osobní bádání a skupinovou činnost, nezávislost a vztahy. Síť je paradoxně intimní i rozpínavá. Na rozdíl od vertikálních organizací mohou sítě podporovat své osobní či lokální kvality. Nemusíte si vybrat mezi měřítky společenství nebo celé společnosti, můžete si vybrat obojí. Sítě jsou strategií, pomocí které mohou malé skupinky transformovat celou společnost. I Gándhí užil jakési sítě, aby dovedl Indii k nezávislosti. Nazval to "seskupením jednotek", a řekl, že to byl základ úspěchu. "Seskupení jednotek pak roste, dokud se nerozšíří po celém světě." Proroctví Edwarda Carpentera o obratu v tomto století hovoří o řetězení a překrývání sítí, které vytvoří "hotovou, svobodnou společnost."
Neformálně, s pomocí počítačů a telefonních záznamníků, sítě spojují lidi s podobnými zájmy, cíli a řemesly. Sítě pomáhají spojit své členy s dalšími lidmi a sítěmi. Historik umění Jose Arguelles přirovnával takové sítě k biologickému významu syntropie – tendenci energie tvořit vždy lepší asociaci, komunikaci, spolupráci, uvědomování. Síť je jako kolektivní tělo-mysl, tvrdil, jako levá a pravá mozková hemisféra, intelekt a intuice. "Síť je ohromně svobodná. Jedinec je ve středu…" Přirovnání sítě k lidskému nervovému systému je více než dobrá metafora. Mozek i síť pracují velmi podobně. Mozek je svou strukturou spíše koaliční, než hierarchický. Úmysl je v mozku generován dynamickými modely, koalicemi skupin neuronů a interakcemi mezi těmito skupinami. Moc je v mozku decentralizovaná. V nejrozšířenějších a nejkoherentnějších stavech vědomí, jak jsme se mohli dočíst, je energie nejlépe organizovaná. Mozek je plně bdělý. Stejně tak je i síť bdělá, má podobnou formu organizace. Informace se přesunuje nelineárním způsobem, celá najednou. A smysluplně. Tak jako tvořivá osoba vytváří nová spojení, staví vedle sebe nepravděpodobné elementy, aby vymyslela něco nového, tak i síť spojuje lidi a zájmy překvapivým způsobem. Tyto kombinace posilují novátorství, tvořivost. Sítě, které byly vytvořeny, aby zajistily psychologicky zdravější prostředí pro děti, dnes spolupracují s humanisticky orientovanou organizací pro staré lidi. Staří lidé, kteří se jinak cítí osamělí a zbyteční, pomáhají láskou a péčí dětem a batolatům v centrech denní péče.
Objeví se i synergie, energie navíc, která vyplývá ze spolupráce v přírodních systémech. Jakmile ji začneme objevovat ve vztahu k jiným v naší malé skupině, objasní se nám její významný přínos společnosti. Jak podotkl lékař John Platt: „Kdykoliv se odevzdají dokonce jen dva lidi jeden druhému a pracují jeden pro druhého, okamžitě se objeví tyto kvality – větší vzájemný zisk, větší snadnost, větší objevování se. Objeví se, jakmile začne pracovat společně pár, nebo rodina, nebo sousedé, nebo národ.“ Demonstrují to velké tvořivé týmy amerických vědců. Ukazuje to Evropské hospodářské společenství.Tím, že se vzájemně odevzdáme těm kolem nás, začneme vytvářet určité lokální Utopie, kde jsou výhody zřejmé. Jakmile jste jednou viděli sílu ukrytou v lidském seskupení, nemůžete o budoucnosti uvažovat jiným způsobem. Exploze rozšíření sítí v minulých pěti letech se podobalo požáru v továrně na hořlaviny. Toto rostoucí spojování – jedinců mezi sebou, skupin se skupinami – se podobá hnutí odporu, skrytém v okupované zemi v předvečer svobody. Sítě jsou zdravou odpovědí na odtažitost moderních institucí. Mají silný a oživující vliv na politiku… Jsou spontánním společenským odporem proti silným byrokratickým trendům. Sítě vzájemné pomoci odrážejí posun v jednání i vědomí velkého množství lidí. Důsledky bychom neměli podceňovat. Jerry Brown nazval sebedůvěru a vzájemnou pomoc v soukromém sektoru prvními novými myšlenkami, které se za posledních 20 let v politice objevily. Myšlenka sousedské spolupráce pro vytvoření otevřené, rovné společnosti je "i lidská i idealistická." Spiknutí vodnářů je, dá se říci, síť z mnoha sítí, které se snaží o společenskou transformaci. Spiknutí vodnářů je skutečně volné, segmentované, vhodné, evoluční. Jeho centrum je všude. Ačkoliv vidíme, že je mnoho společenských hnutí a skupin vzájemné pomoci dobře propojených, jejich život nezávisí na žádných aliancích. Nemohou zaniknout, protože reprezentují změnu v lidech.Co sítě chtějí? Mnoho věcí, samozřejmě. Nejen že neexistují dvě stejné sítě: každá síť se časem mění, protože kolísají a mění se potřeby a zájmy jejich členů. Ale základním záměrem je přerozdělování moci. Skupiny zelených například chtějí, aby lidstvo "žilo na zemi osvíceně", spíše jako správci přírody, než její dobyvatelé a vládci. Duchovně a psychologicky orientované sítě hledají sílu, která vychází z vnitřní integrace, hledají autoritu v niterných částech svého já. Pedagogické sítě se snaží pomocí určitých metod dosáhnout lepšího využití schopností studentů. Lékařské sítě se snaží posunout rovnováhu mezi institucionalizovanou medicínou a osobní odpovědností. Jiné skupiny rozdělují ekonomickou moc pomocí bojkotů, vzájemné výměny, spolupráce při koupích, obchodních praktik.Od nejjednodušších sítí sousedů či úředníků (společná péče o děti, spolupráce při výrobě jídla, společné garáže) směřují lidé k pomíjivější, abstraktnější účasti, k odborným či informačním sítím. Sítě vzájemné pomoci a svépomoci jsou intimnější a tedy i silnější transformativní silou. Podle jedné banky, která se spojila s Městskou universitou v New Yorku, vytvořilo 15 milionů Američanů sítě, ve kterých si lidé pomáhají navzájem s takovými problémy, jako je důchod, ovdovění, nadváha, rozvod, zneužívání dětí, zneužívání léků, hazard, citové potíže, postižení, politické dění, životní prostředí, smrt dítěte. Takové skupinky se silně brání tomu, aby se "zprofesionalizovaly", protože se obávají, že by se tak opět vytvořila hierarchie autority a vše by se pokazilo. Základem je totiž vzájemnost. Je to pomoc jiným, kteří pomáhají dalším.Jedna britská rozhlasová společnost vysílala seriál "Hrozny: ukázka svépomoci", aby lidem pomohla nalézt vhodné sítě. Pro svépomocné sítě existují prostory, asociace těchto skupin a nyní i poutě, které se pořádají v Bostonu. Mezi skupinami, které zaujal časopis Svépomocné zprávy, byly sítě pro nezaměstnané starší 40 let, rodiče dospívajících, rodiny a přátelé pohřešovaných a ti, kteří přežili pokus o sebevraždu.
„To, že se tyto skupiny vytvářejí,“ řekl antropolog Leonard Borman, ředitel Svépomocného Institutu v Evanstonu, „znamená, že lidé touží po kontaktu s těmi, kteří tváří v tvář podobným problémům přijali odpovědnost za své vlastní tělo, mysl a chování – a mohou k témuž pomoci jiným.“ Jeden průzkum ukázal, že svépomocné sítě vznikají spíše samy od sebe, než že by reagovaly na nějakou výzvu. Nemají žádné profesionální vedení, jsou lokální, novátorské, neideologické. Zdůrazňují lepší sebeuvědomování a plnější, svobodnější citový život. Takové organizace ukáží sílu i těch nejzranitelnějších členů společnosti, jak je tomu v pozoruhodném úspěchu dřívějších bezdomovců společnosti z Delancy Street v San Francisku, kteří teď pomáhají "uzdravit" jiné.Jedna síť, Linkage, kterou založil Robert Theobald, je mezinárodní, a spojení se většinou děje pomocí dopisů. Její členové o sobě uvádějí údaje o práci a zájmech. Tyto údaje sbírá Theobaldův servis a za nepatrnou cenu rozesílá zpět všem ostatním z Wickenburgu v Arizoně. V této síti potkáte analytika vojenských zpráv, dva politology, pečovatelku, dva doktory, historika, presbyteriánského kněze, pedagoga, jaderného fyzika, technika. Jejich zájmy zahrnují změnu paradigmatu, radikální společenskou transformaci, osobní mystické zážitky, vhodnou technologii, decentralizaci, spojení Východ – Západ, smysluplná společenství, dobrovolnou prostotu, organizační modely založené na důvěře a sdělování, "tvořivé způsoby, jakými můžeme jeden druhému pomoci", "techniky vědomí", "sílu a svobodu ve vztazích", "důležité činnosti". V létě roku 1979 se pronikavě zvýšil počet dopisů Linkage. Členové cítili vzrůstající potřebu sdělovat transformativní vize mimo síť. Theobald napsal, že "se ženeme do doby, kdy můžeme být katalyzátory dalšího dění." Dost velký počet členů žádá "další zřetězení", jména jiných lidí ze své geografické oblasti, se kterými by mohli pracovat na specifických projektech. Tato potřeba spolupracovat v malých skupinách je charakteristická pro Spiknutí vodnářů. Asociace pro Lidskou Psychologii nabízí pomoc při vytvoření sítí. Každý člen může předložit projekt vytvoření sítě – sestavit seznam těch, kteří se o určitou oblast zajímají, vydávat pro tuto skupinu zpravodaj, uspořádat setkání. Skupina lidí ve Fairfieldu v Kalifornii o sobě říká, že je "lidskou telefonní ústřednou, která pomáhá najít jiné se stejnými cíli… Chceme, aby se lidé spolu spojili bezprostředněji. Když máte projekt, můžete zůstat sami? Jste pomocí pro jiné? Jaké budoucnosti se chcete účastnit – a jak ji pomůžete vytvořit? Zapojte se do sítě lidí, kteří chtějí nový svět."Existují nespočetné neformální skupiny, které prorůstají každou institucí a organizací – například skupiny sympatických doktorů a sestřiček v nemocnicích, pedagogů a studentů na universitách. V existujících organizacích se objevují dobře pracující sítě, někdy jako "skupiny určitých zájmů", které kladou důraz na profesní skupiny, ale častěji jen neformální skupiny těch, kteří touží po širším paradigmatu. Humanisticky orientovaní psychologové tvoří Americkou psychologickou asociaci, členové Společnosti budoucího světa se zajímají více o vědomí, než o propracovanou techniku a obhájci společenské transformace v Asociaci pro humanistickou psychologii tvoří účinné neformální vnitřní sítě. Získávají často větší ocenění v časopisech větších organizací, přicházejí se schopnějšími mluvčí programů, ucházejí se o funkce a jinak narušují myšlení starých obránců. Domluva je tak neznatelná, že si toho nikdo nevšimne a mezi úřady a členy sítě neexistuje obyčejně žádný znatelný boj o postavení.
Jiné nové zdroje moci
Někteří politologové se domnívají, že se vytvoří "centristická" strana, která by mohla odrážet humanistické principy i ekonomickou svobodu. Protože politické strany jsou právě jen určitou společenskou strukturou, která nefunguje zdravě, zdá se nepravděpodobné, že se nějaká vytvoří ze Spiknutí vodnářů nebo z nějakého jiného společenského hnutí, které teď existuje. Energie spotřebovaná na založení nové strany a objevení kandidátů proti zavedeným stranám by narušila energii, kterou je možné užít lépe.Stále mluvíme o síle člověka, která je vlastní transformativnímu procesu – o zjištění, že kdokoliv z nás je "ve světě jedinečný". Mluvíme o síle sítě, formaci, která katalyzuje a mobilizuje lidi na celém světě. Síla soustředěné pozornosti, objevování toho, co je účinné, překonávání a transformování konfliktů – to nám dává jednu velkou výhodu: i uprostřed společnosti zaměřené na zabíjení společných bolestí rozptýlením, popíráním a cynismem, nalézt řešení. Osvobozující transformace stresu je v historii novým faktorem.
Stejná je i síla sebepoznání. Dokud nás technika neosvobodila od boje o přežití, málo lidí mělo čas či příležitost zkoumat svoji duši. Sebepoznání vede k hluboké změně v definici síly člověka. Když se ego scvrkne, jaká potřeba bude hlavní, jaká zvítězí? Neúčast na hrách o moc se stává jakousi přirozenou silou. Je to uvolnění energie, kterou jsme dříve věnovali dychtivému soupeření: Síla plynutí s proudem.Síla pružnosti umožňuje možnému oponentovi, aby se účastnil na řešení problému, podobně jako ten, kdo cvičí aikido, když užívá energii protivníka. To je pomáhá změnit, aniž bychom přímým útokem upevnili jejich přesvědčení. Ve své knize Krok k člověku z roku 1967 nabízel John Platt užití přirozených strategií pro uskutečnění společenské transformace. Použijte zrnka síly, řekl. Najděte centrum síly. Napadněte místo nejmenšího opevnění. Buďte katalyzátory. Hlasité menšiny rozšíří velmi často svoji energii na své přátele nebo i protivníky, spíše než na ty které klidně přesvědčují. "Hlavní věcí osvícené menšiny není bojovat s většinou, ale ukazovat jí, co dělat." Jakákoliv menšina, která chápe sílu zárodku krystalu, posilující myšlenky, může rychle ovlivnit davy. Pracuje v souladu s technikou a podstatou společenských forem, ne proti nim, žádá Platt. Buďte pružní. Křehký systém dovolí silám, aby tvořily stavbu, dokud se některá část struktury náhle nebezpečně nerozlomí.Matt Taylor, zakladatel Projektu obnovy, přirovnává nové uspořádání společnosti k otáčení lodi. V minulosti zkoušeli lidé umístit kormidlo na příď lodi, a když se chopili společenských problémů, používali řízení a tlak na nesprávných místech. "Velkou organizaci můžete ovládat jemnou silou.
"Síla sdělovacích prostředků, stále vzrůstající, umožňuje rychlé rozšíření nových myšlenek, nákazu vizemi, dobré otázky, experimenty, představy. Ekonomka Keneth Bouldingová jednou řekla, že změna, která by kdysi mohla trvat generaci, se může při využití sdělovací techniky udát během několika dní.Síla decentralizace je odvozená od toku nových představ, myšlenek a energie do všech částí politické struktury. Koncentrace moci je tak nepřirozená a smrtící, jako krevní sraženina nebo neuzemněné elektrické zařízení. Aldous Huxley viděl decentralizaci jako alternativu k levici a pravici. Na konci 2.světové války napsal v dopise přátelům: Jak jednou poznamenal H. G. Wells, mysl Universa umí počítat více než do dvou. Dilemata umělců-intelektuálů a politologů mají více než dvě strany. Mezi čistotou obránců na jedné straně a přímou politickou akcí na straně druhé leží různé mezistupně. A mezi totalitářským fašismem na jedné straně a totalitárním socialismem na straně druhé jsou různé alternativy decentralizace a kooperativního podnikání – ekonomicko-politický systém daleko přirozenější duši člověka. Většina intelektuálů si v současnosti uvědomuje jen dvě alternativy a volí jednu nebo druhou…Tento pohled je paralelou transformace v přírodních systémech, náhlé změny rozptýlené struktury. Skok na nový stupeň organizace je náhlý, všechno nebo nic. Dokonce i na nejprostší úrovni si můžeme uvědomit, že všechny aspekty společenské změny mají transformativní účinky. Člověk, který se naučil být zodpovědný za své zdraví, se bude pravděpodobně více zajímat o politické aspekty medicíny, prostředí, role učení ve zdraví a nemoci, výhodné a nevýhodné aspekty vztahů a práce atd. To je síla nového paradigmatu, perspektiva, která politizuje dokonce i ty, kteří se o konvenční politiku nezajímali.
Síla procesu potvrzuje, že spravedlivý čin znovuzískání nezávislosti je transformativní. Každý krok, který učiníme na cestě svobody a odpovědnosti činí další kroky jednoduššími. Cíle, programy a časové plány jsou méně důležité, než schůzka se sebou samým. Jak uvedl Gándhí: "Cíl vždy vychází z nás… Spása je v úsilí, nikoliv v dosažení. Plné úsilí je plným vítězstvím."Síla nejistoty ulehčuje novátorství, experiment, risk. Jak řekl Theobald: "Na cestě do budoucnosti neexistuje nic bez nebezpečí. Musíme si vybrat, jak velkými riziky si přejeme projít." Jay Ogilvy, který píše do časopisů o sítích, vymyslel termín "parapolitický", aby popsal politiku jako koníčka, což se v nové vizi objevuje: „Přejeme-li si rozbít okovy totálně administrativní společnosti, pak musí být naše představy dost svobodné, aby se mohly i mýlit. Chceme-li hrát, musíme některé hry prohrát. Ale sázky nejsou o nic méně, než mihotavý život lidského ducha, takže někteří z nás budou raději riskovat ztrátu, než by přestali hrát. Méně nás překvapí, když se přihodí překvapivé věci. Nakonec, v tvůrčím Universu mohou i zřejmá neštěstí dokázat, že jsou jen "smutným tancem". Z druhé strany je tento úhel pohledu útěšný. Předpokládá to, že většina sporných bodů je lstivá a nenašeptává nikdy řešení a je v neustálém pohybu. Politik nebo občan, ochotný uznat nejistotu, je přístupný učení, chybování, adaptaci, novátorství, a k neúspěšnému řešení se vrací znovu a znovu.Síla celku užívá všech sil, ztracených fragmentací a ignorancí. Rozšiřuje naše kolektivní možnosti tím, že užíváme vlohy a myšlenky těch, které v minulosti neuznávali, nebo jim nenaslouchali. Společnost, která odměňuje rozmanitost a nadání všech svých obyvatel, sklízí bohatší úrodu, než konformistická společnost.
Síla alternativy spočívá v tom, že si uvědomíme, že máme více možností, než jsme si mysleli. Tím, že si uvědomíme více možností, můžeme říci ne dusivým, nepřijatelným možnostem, kterým jsme museli v minulosti čelit. A stejně tak osobní změna vychází z toho, že si uvědomíme své myšlenkové procesy, uvidíme, že si můžeme v dané situaci vybrat, jak reagovat, uvědomíme si vlivy svého podmínění, společnost celá může objevit, že "se věci nemusí dít zrovna takto". Kultura si může uvědomit sama sebe, své podmínění. Příliš často si ani neuvědomujeme, že máme volbu. Když Erich Fromm mluvil o tom, co nazval "alternativismem", řekl, že většina lidí je neúspěšná, protože "nebdí a nedívají se, když stojí na cestě na rozcestí, a neví, jak se rozhodnout."
Síla intuice se může od jedince rozšířit na skupinu. Brožura z jedné konference zvala: "Přijďte a vstřebejte to nejlepší z kolektivní intuice." Skupiny Spiknutí vodnářů často naslouchají vnitřnímu hlasu, podobně jako se Quakeři snaží na shromáždění dosáhnout vnitřního světla. Spíše než uvažováním nad svým konáním dosahují určitého konsensu intuicí. Popisují, že celá skupina spíše objevuje, jak má jednat, než že by to vymýšlela. Je to jako když tým archeologů vede vykopávky ne kvůli minulosti, ale pro budoucnost.
Síla povolání je druhem kolektivního vnímání osudu – ne načrtnutého mýtu, ale hledání smyslu, nevyjádřitelné chápání, že lidé a vůdci věří v něco mimo materiální úspěch, mimo nacionalismus, mimo rychlé uspokojení. Jak se do popředí dostávají duchovní a humanistické hodnoty, tak se tento posun snaží postihnout několik politiků.
Síla odmítnutí, ekonomického i psychologického, pramení z poznání, že jsme schopni zbavit moci toho, komu jsme ji věnovali. Teilhard řekl: "Ve velké hře, kterou hrajeme, jsme si uvědomili, že jsme herci i karty i sázky zároveň." Dochází k smysluplným ekonomickým bojkotům. Velké národní organizace se pokoušejí ovlivnit politiku (jako při ratifikaci Dodatku o Lidských Právech) tím, že vyhrožují, že nebudou konat v některých místech pravidelná roční setkání. Ti, kteří se orientují na zdravou výživu, bojkotují produkty firem, které agresivně obchodují s dětskou potravou v rozvojových zemích, kde je díky umělé výživě vysoká dětská úmrtnost. Některé skupiny protestují stále – v určitých oblastech odmítají poskytovat bankám své úvěry – vybírají své úspory, dokud se banky a spořitelny nerozhodnou investovat určitý obnos na rozvoj společnosti.
Síla žen
"Ženy drží polovinu oblohy," říká čínské přísloví. Ženy reprezentují nejvýznamnější volnou sílu pro politickou obnovu civilizace. Stejně jako se lidé obohacují tím, že v sobě rozvíjejí mužskou i ženskou stránku já (nezávislost a výchovu, intelekt a intuici), tak společnost získává ze změny rozdělení moci mezi pohlavími. Moc žen je soudek střelného prachu naší doby. Jak ženy rozšiřují svůj vliv na politiku a vládu, jejich JIN hledisko poráží staré JANG paradigma. Ženy jsou neurologicky pružnější než muži, a měly kulturou dovoleno být intimnější, citlivější, vnímavější. Jejich přirozeností je vnímat komplexnost, změnu, výchovu, přátelství, prchavější pocit času. Lidským záležitostem neprospěje to, že se ženy budou víc a více přizpůsobovat doslova mužem stvořenému světu. Spíše by muži a ženy měli společně vytvořit novou budoucnost. Ženy se teď učí užívat svoji sílu otevřeně, a cvičí to, co Rolla Mayová nazvala integrativní silou, spíše než upejpavé nebo manipulativní způsoby minulosti. Integrativní síla si uvědomuje, že muži i ženy byli oběťmi minulosti a úzce definovaných rolí… Je to pečující moc – moc, která je spojena s láskou. Práce pro společenské právo, za mír, chudé, práce zmírňující odcizení, snaha o vytvoření opravdu lidštější společnosti… není ani není ani možná bez kombinace lásky a moci. Láska sama není bez moci nebo sebeprosazení možná. A moc bez lásky je jednoduše redukovaná na manipulaci a vykořisťování.
Nikoho nemůžeme přinutit, aby řídil svoji budoucnost. Stejně tak k tomu nemůže přinutit nikdo nás. Každý z nás tu je z určitého důvodu, každý život má význam a smysl. Tento smysl – ať je jakýkoliv – nemůžeme uskutečnit, když ustoupíme od své síly… Hodnoty, které označujeme za ženské – soucit, trpělivost, spolupráce – jsou velmi nutně potřebné pro porod a první krůčky nové éry lidské historie.
Lou Haris řekl, že ženy jsou oproti mužům ve snaze o základní lidské kvality daleko vpředu: jsou více pro mír a proti válce, mnohem více se jich dotkne hrubé chování k dětem, hluboce se jich dotkne to, čemu říkáme maska násilí. Ženy jsou zapálenější a jsou novou velkou silou politické scény.Když předefinujeme vůdcovství, můžeme uvažovat o ženách – vůdkyních jinak. James MacGregor Burns dosavadní způsob nazval "mužský směr", což značí vůdcovství jako pouhé nařizování či ovládání, zatímco by mělo jít o vhodný závazek a mobilizaci lidských aspirací. Když si více uvědomíme pravou podstatu vůdcovství, řekl, "budeme si moci ženy lépe představit jako vůdce, a muži změní své vlastní vůdcovské styly." Myšlení samo bude transformované, řekla básnířka Adrienne Richová. Ženy mohou dát společnosti opravdové kvality, nutné pro změnu života, hlouběji přijmout vztah k universu. „Sexualita, politika, inteligence, moc, mateřství, práce, společenství, intimita, to všechno dostane nový smysl.“ Myšlenka, že by ženy měly zachránit upadající společnost, není nová. Už v roce 1890 viděl Havelock Ellis invazi žen do vůdcovství jako zdroj obnovy, srovnatelné s tou, kterou byl vpád barbarů do jalové a degenerované civilizace. Mužské přístupy ke společenské organizaci dosahují hrozného konce, řekl. Ženy, se svojí větší citlivostí pro vztahy a společenské formy, by mohly objevit cesty, jak překonat konflikt a konfrontaci. „To, že se ženy pozvednou a budou se snažit o čistou účast na moci, je jisté,“ řekl Ellis, „zjistil jsem, že je to navíc neklamný zdroj naděje.“
Jedna psycholožka tvrdí, že lidské přežití možná vyžaduje, aby se tajné ctnosti žen dostaly na veřejnost. "Snad je ženské hnutí částí evolučního procesu, který nás udrží na cestě, na rozdíl od dinosaurů a blbounů nejapných." Kdekoliv funguje Spiknutí vodnářů, existuje centrum holistického zdraví, nebo tvořivé vědy či transpersonální psychologie, je v těchto skupinách daleko více žen, než je ve vládě. Muži v takových organizacích nejsou jen spokojení se ženami ve vedoucích rolích, ale otevřeně napodobují takové jin kvality, jako je integrace, empatie, smíření. Vidí na nich větší citlivost na čas a roční dobu, intuici, týkající se pacientova stavu, schopnost čekat. "Má-li satjagraha být módou budoucnosti," řekl jednou Gándhí, "pak budoucnost patří ženám."SebeurčeníJak se dalo předpokládat, politiky transformace se účastní nejvíce lidí právě z Kalifornie, a právě tak se mnoho zákonodárců účastní konferencí o vědomí a o sítích. Zakladatelé této občansky – politické sítě ve svých výzvách k připojení řekli: Sebeurčení má být praktickou a působivou alternativou k cynismu: Má změnit nás i společnost transformováním nejzákladnějších mýtů, podle nichž žijeme – naše předpoklady o naší podstatě a našich možnostech…K takové transformaci už v Americe dochází. Mnozí teď pomáhají pozitivní vizi o sobě a společnosti. Občan, který přijme odpovědnost za své vlastní sebeuvědomění a sebeurčení, se stane vizionářský, rázný a trpělivý… Síť nepůsobí lobbysticky, nesoustředí se na částečné cíle, ale podporuje interakce mezi osobami a institucemi, aby je posílila. Psycholog Carl Rogers poznamenal, že „sebeurčení je důležité, ať se vydaří nebo klopýtne… Rodí se úplně nový typ politické moci, zaměřené na člověka. Nikdo neútočí, žádné velké jméno… Není to honba za mocí.“
Nová moc se objevuje zároveň s tím, jak se objevuje nový druh lidí, druh, jaký dříve nebylo možné vidět, snad až na výjimečné jedince. Je to nový fenomén, řekl Rogers. „Měli jsme několik Thoreaů, ale nikdy stovky tisíců lidí, mladých, ale i starých, kteří by byli ochotni se podrobit některým zákonům a neuposlechnout jiné na základě svého vlastního morálního soudu.“ Tito lidé se odmítají spokojit s řádem, který je samoúčelný. Protestují tiše, bez fanfár, otevřeně, ale bez vzdoru. Protestují v malých nehierarchických skupinách, aby humanizovali mravy zevnitř. Ignorují nesmyslné zákony, nejsou hladoví ani po moci, ani po úspěchu. Pokud usilují o moc, je to pro jiné, než sobecké účely. Nejsou to děsivé, ale vzrušující trendy, řekl. „Přes temnotu současnosti může být naše kultura na počátku velkého evolučně-revolučního skoku.“
Před 200 lety byl hlavní cíl americké veřejnosti osvobození od politického zotročení, od potlačování jednoho národa jiným. O století později byla Občanská Válka bojem proti fyzickému otroctví. "V posledních 15 letech jsme svědky třetího typu revoluce – osvobození těla, mysli a cítění člověka. V literatuře je mnoho pořekadel: Chci být tím, kdo jsem a chci být celý." Dříve mlčící většina dostala lekci od studentů, kteří se v 60. letech bouřili, věří politik Vasconcellos. Skutečný revoluční politický čin má někomu umožnit vidět něco, co dříve vidět nebyl schopen. Objevuje se významné hnutí. Myslím, že je nezastavitelné. Když se přidáte k těmto lidem, kteří se po celé zemi pokouší stát více vědomými a celými, uvědomíte si, že jich existují milióny. Ještě nejsou dostatečně známé teorie či přehledy, které nám pomohou pochopit významnost tohoto dění – které nám pomohou se připojit. Na konferenci o holistickém zdraví požádal Vasconcellos účastníky, aby předstoupili před lid Sacramenta. Když uváděl důkazy stále větší přítomnosti „vědomí“ v Kapitolu, citoval nové pracovníky z ministerstva školství, kteří zdůrazňují unikátnost a schopnosti každého dítěte, důležitost sebeúcty a sebeuvědomování. Stát stál u zrodu výzkumu levé a pravé hemisféry a způsobů, jak podle toho uzpůsobit vzdělávání, projekty na humanizaci pracoviště, možnosti hospiců (humanistických center pro smrtelně nemocné). Vasconcellos přivedl do Sacramenta porodníka Fredericka Leboyera, autora knihy Porod bez násilí, aby se setkal se zákonodárci, a žádal, aby nastudovali možnosti vhodnějších technik při porodu. Požadoval po presidentu kalifornské university, aby na devíti pracovištích university uspořádali série konferencí, aby se věnovali transformaci názorů na zdravotní péči, stárnutí, smrt a umírání, porod a jiné náměty. Když pak president Brown projevil zájem o větší rozšíření holistické medicíny, zorganizoval pro něj Vasconcellos několik setkání, aby s ním probral nové paradigma medicíny. O nových možnostech v kanceláři diskutovalo dvanáct lidí až do brzkého rána.
Později vydal Brown oficiální pozvánky na státní konferenci o nových koncepcích medicíny, kterou pomáhal Vasconcellos organizovat. Pozvání na konferenci: "Zdravotní péče: Kdo je odpovědný?" odráželo potřebu rozptýlit moc: Je potřebné nově a lépe o těchto otázkách veřejně diskutovat, mělo by přibýt interdisciplinárních diskusí, kde se vůdci z vlády, ředitelé základen, reprezentanti profesní zdravotnické organizace, universitní výzkumníci, filosofové, pedagogové, správci, administrativní pracovníci a humanisté mohou domluvit, aby se přes shody a neshody dostali k nové politice zdraví, která by byla více spjatá se současnými změnami společenských hodnot a potřeb. Vasconcellos byl hlavním autorem návrhu zákona z roku 1979, který ustavil Kalifornskou komisi pro kontrolu kriminality a prevenci násilí, jejíž náplní je studovat a analyzovat výzkum, který pojednává o zdrojích mentálního zdraví.Spiknutí ve vláděV administrativě, všude ve vládě, se lidé spojují ke snaze o změny. Jeden člen vlády USA, který napomáhal změně v parlamentu tím, že zajistil podporu dílnám pro lidský rozvoj, řekl: "Když chcete změnit byrokracii, musíte nejdříve změnit byrokraty." V dubnu roku 1979 se setkali reprezentanti ministerstev obchodu, energetiky a vnitra s vůdci Asociace pro humanistickou psychologii, aby diskutovali o důsledcích změn hodnot a názorů na společenskou změnu. O tomto setkání psal Washington Post jako o úsilí byrokratů rozšířit své obzory.Vláda nejsou „oni“. Jsou v ní mnozí lidé s tvořivými programy a novými paradigmaty, kteří čekají na odpovídající administrativu nebo vhodný čas. Jeden zkušený pracovník Národního institutu mentálního zdraví řekl: „Je nás mnoho pevně doufajících.“ Poukázal na volné koalice spiklenců v agenturách a Kongresu. Na ministerstvu zdravotnictví, školství a ekonomiky vytvořili novátoři neformální skupiny, které se slučují, aby do bránícího se systému zasely nové myšlenky a aby se vzájemně morálně podpořily. Koncepce, které by se jinak mohly zdát vzdálené, mohou být jednoduše uzákoněny federálně podporovaným programem. Rozhodovací aparát vlády má na některé oblasti vliv. Tento vliv tu a tam uplatňují spiklenci-zaměstnanci.Vláda představuje nevyčíslitelně velký zdroj energie: lidí, peněz, autority. Politické aikido, moc, která vyplývá z využití silné energie protivníka, může znamenat třeba využití fondů vlády, dokonce i fondů na zbrojení, k humanisticky orientovanému výzkumu a projektům. K získání takových fondů existuje několik strategií. Někdy je navržená alternativa atraktivnější, účinnější. Často je výzkumný úkol doslova pravověrný, ale do výzkumného plánu je včleněn odvážný úkol. Někdy projekt vzniká za účasti sympatizujícího úředníka, který doporučí, jak má být projekt napsaný, a s jakou pravděpodobností bude schválen. Aby agentury takovéto programy sponzorovaly, spiklenci-politici využívají jemného tlaku. Výzkumné projekty na téma meditace, biofeedback, psychické jevy a alternativní přístup k medicíně financuje například ministerstvo obrany. Jeden z příkladů promyšleného využití energie a autority vlády je projekt, se kterým začal Jay Matteson, civilní poradce námořnictva USA. Jeho úmysl už dříve nastínily jiné projekty, ale zdánlivě neuspěly. O několik let dříve totiž navrhl admirál Elmo Cumwalt, později hlava námořnictva USA, program "lidské meze", který se setkal se značným odporem zastánců starých časů. V roce 1975 se objevil podobný program, přejmenovaný na Ředitelský a vůdcovský trénink. Navštěvovali ho admirálové a důstojníci ze Vzdělávání a tréninku námořnictva, a ti schválili myšlenku, že všichni velitelé se budou učit podle instrukcí z oblasti vědy o lidském chování. Problémy v oblasti nevhodného chování nadřízených k vojínům bylo tehdy ještě málo vidět. V duchu smlouvy, týkající se výzkumu lidských metod v řízení, kterou s ním uzavřelo námořnictvo v San Diegu, pomohl Jay Mutteson organizovat vhodné lekce. Matteson věděl, že by nikdy u námořnictva neuspěl s vyučováním meditace. Také věděl, že by pravděpodobně nedostal souhlas k učení technik relaxační reakce, které Herbert Benson z Harwardu přizpůsobil podle Transcendentní meditace. Nakonec, kdo chce relaxované vojsko? Ale byl přesvědčen, že by tato technika byla nejúčinnější k probuzení citlivosti na lidské chování, kterou si armáda od svých velitelů přeje, a uvědomování si svých práv, což si armáda přeje postupně vštípit svým vojínům. Matteson kursy nazval Dynamické metody zdolávání překážek. Načasování bylo perfektní. Jistý konzultant se s ním v těchto kursech spojil, a později spolu zapůsobili na floridského trenéra plavání, který těchto technik užil v tréninku universitního týmu. Meditativní technika, očištěná od vedlejších popisů, triumfovala. Reakce velitelů byla tak příznivá, že byl Matteson a jeho kolegové požádáni, aby napsali příručku. Od té doby příručky přijali k užívání všechny armádní síly. Kvůli popsanému vlivu meditativních technik na prevenci a léčení drogové závislosti musely teď všechny základní tréninkové programy obsahovat zmínku o relaxování a meditaci jako alternativách k užívání drog. Videokazeta, která ukazuje relaxační techniky, je přístupná všem instruktorům. Matteson později řekl, že přijetí meditace pomohl i velký počet vojáků, kteří tuto již techniku znali. Každý voják teď absolvuje 22 hodin tréninku lidských způsobů řízení, včetně těch, které vedou ke zdolávání překážek. Program zahrnuje i svobodné vyjadřování pocitů. Vojáci mohou říci to, co se jim nelíbí. Dostávají lekce z práv a odpovědností, učí se řešit problémy. Námořnictvo tvrdí, že by se toto cvičení mělo ještě více podporovat, aby vojáci vyvíjeli schopnosti, díky kterým by z nich byli, namísto robotů, kriticky uvažující lidé. Jak proces rozvoje dovedností pokračuje, stále více lidem na vyšších místech se tento program začíná líbit. Vojáci si začínají uvědomovat svoji sílu, to, že jejich stížnosti musí nadřízení předávat výš.
Platón kdysi řekl, že lidský druh nebude úplně osvobozen od svých zel, dokud se nestanou filosofové králi a králové filosofy. Snad existuje jiná možnost: když se zvýší počet lidí, kteří se naučí řídit svůj život. Stanou se svým vlastním centrem moci. Jak říká jedno skandinávské přísloví: V každém z nás je král. Mluvte k němu a on se objeví.Je to právě nový světový názor, který dává zrod nové politice. Nové moci, která se váže na jedince, mezi obyvateli a individualitami. Když si uvědomíme, co je reálné, co je poctivé, co je možné, tak se měníme. Je to dlouho očekávaný "obrat v myšlení". „Začněte teď, tady, se sebou,“ řekl Platt v Kroku k člověku. „Začněte teď, na tomto místě v lidské síti. Nemusíte být bohatí nebo vlivní či skvělí, dokonce i rybáři mohou svět otočit vzhůru nohama. Když oni mohou, vy můžete také.“Jedinci i skupiny usměrňují své vnitřní objevy do činů. Nobelova cena míru z roku 1977 byla udělena obyčejným mužům a ženám – Lidem míru ze Severního Irska a Amnesty International. „Náš svět se řítí k pohromě,“ řekl Mairead Corrigan z Lidí míru, „ale není ještě příliš pozdě, abychom ukázali sílu lásky…“ Z Kalifornie přicházejí zprávy o nových, politicky orientovaných skupinách, lidí především z Růstu vědomí, kteří cítí, že je čas spojit síly… aby získali společenský vliv. Členové skupiny ze Sacramenta se popisují jako „úředníci a akademici, kteří chtějí utvořit Kalifornskou transpersonální politickou síť, která má doplnit ústavu státu“. A Nový Věk požaduje decentralizovanou, citlivou vládu.„Jestli existuje nová politika,“ řekl jeden spoluzakladatel sítě preventivního zdravotnictví a léčebného centra pro narušenou mládež, „pak dokonale přesahuje všechna stará označení. Je to duchovně-biologicky-psychologicky-společenská perspektiva s významnými důsledky.“ Politika ducha, těla, mysli, společnosti… Nové politické vědomí má málo co do činění se stranictvím nebo ideologií. Jeho zakladatelé nevystupují v blocích. Moc, které se jedinec nikdy nevzdá, nemůže být prodána.
Staré rčení Moc lidem se tak stává překvapující skutečností. Ne revolucí nebo protestem, ale samosprávou.
(Z původního pracovního překladu M. Prokeše v roce 1994 upravil a doplnil Vl. Marek)
Vlastimil Marek, sobota 24. únor 2007
