V roce 1991 jsem ukazoval Prahu jednomu zajímavému v Anglii žijícímu Indovi. Byl tu jen na skok, a protože si s ním nikdo nevěděl rady (neustále hovořil o józe a duchovnu), někdo na Hradě si vzpomněl na mne. Zatelefonovali mi, jestli bych neprovedl jistého Satiše Kumara. Samozřejmě, souhlasil jsem, protože jsem o něm četl a již delší dobu vyprávěl jednu příhodu z jedné jeho knihy. Jak jsme pak o měsíc později již spolu povídali a chodili po ulicích, chtěl něco vědět o mně. Byl překvapen mými znalostmi o indické hudbě a buddhismu, a přímo nadskočil, když jsem mu říkal, že jsem v roce 1984 vydal knížečku překladů a v ní materiál o Rupertu Sheldrakeovi a jeho teorii morfických rezonancí.
„Chceš na jeho kurz?“ zeptal se rovnou. Já se vyděsil – jak na kurz? „No, já jsem ředitel ekologicky a duchovně zaměřené Schumacher college v Anglii, která nabízí různé kurzy vedené světovými experty a odborníky. A za měsíc pořádáme šestitýdenní kurz Ruperta Sheldrakea.“ „Ale na to nemám peníze, a je to moc rychle,“ zděsil jsem se, „to nedokážu zařídit.“ „Ber nebo nech,“ odpověděl. „Můžeš přece požádat o stipendium.“ A tak jsem řekl – beru. Požádal jsem (faxem z pošty), stipendium dostal a za měsíc už jsem byl poblíž v městečka Totnes v jihozápadní Anglii.
Pobyt na Schumacher college byl jako jeden dlouhý sen. Jednak neuvěřitelně krásná, lidmi opečovávaná, ale přitom jaksi původní příroda (chodil jsem třikrát týdně do městečka Totnes tak půlhodinky přes rozkvetlé louky, podél potoka a neuvěřitelně starých stromů, jindy oklikou přes nádherný pečlivě udržovaný park), jednak obrovská knihovna plná nejnovějších i klasických knih z ekologie a duchovna, a také neuvěřitelně bohaté snídaně a večeře, a třicet kolegů z USA, Anglie, ale i Indie, Německa či Austrálie a Nového Zélandu. Někdy o tom třeba ještě něco napíšu.
Dnes ale mám, v návaznosti na „výzvu žen“ a „stojící ženy“, na srdci něco jiného: příběh o tom, že modlitba (tedy tiché soustředění na nějaký, jakkoli zdánlivě nesmyslný úkol), či nějaká utkvělá představa funguje.
Rupert Sheldrake nám jednou večer vyprávěl o tom, že v polovině 80. let procházelo britské mírové hnutí dosti hlubokou krizí. Obvyklé způsoby protestu např. proti raketovým základnám (demonstranti se připoutali řetězy k bráně, aby zamezili pravidelným výjezdům nákladních aut vozících rakety s jadernými náložemi tam a zpátky, byli policií odvazováni a trestáni dvoudenním vězením) přestaly fungovat. Nikoho to už nezajímalo. A tak se sešlo několik slavných osobností (včetně např. filosofa Bertranda Rusella) a společně přemýšleli, jak a co dělat. Když už byli po mnoha hodinách planých diskusí vyčerpaní, ale stále nemohli vymyslet něco smysluplného, někdo prohlásil – co kdybychom se všichni pět minut denně modlili, nebo meditovali na představu, že v Evropě už nebudou vojenské základny, kde jsou umístěny rakety s jadernými hlavicemi? To je absolutní nesmysl, říkali jedni, a i kdybychom se modlili, nemůžeme přece čekat, že takto, jen modlitbou, něco změníme. Ale protože nic lepšího v tu chvíli nikdo neměl, tak sepsali seznam všech základen na území západní Evropy, a k tomu seznam všech známých raketových základen na území států na východ od železné opony. Každý si pak vylosoval jednu základu z NATO a jednu z Varšavské smlouvy, a slíbil, že se každý den večer pomodlí a bude si představovat, že obě základny budou bez jaderných hlavic.
Rupert Sheldrake vyprávěl, že si tehdy vylosoval Cornwall ve Skotsku a Milovice v Československu. V tom jakoby si najednou vzpomněl, že já jsem z Československa, otočil se ke mně a zeptal se: „Jsou ještě v Milovicích jaderné hlavice?“ A já pyšně odpověděl: „Už nejsou. Právě před několika měsíci odešel poslední ruský voják a základny jsou prázdné.“
A Rupert Sheldrake pozvedl obočí a překvapeně, ale nadšeně prohlásil: „Tak ono to funguje. V Cornwallu už základny s jadernými hlavicemi taky nejsou.“
A dlouho do noci jsme pak diskutovali na téma síly úmyslu, modlitby, umění režie nějakého geniálního a inteligentního vesmírného designéra, a zázraku života a všedních dnů.
Vlastimil Marek, pátek 18. květen 2007
