Přesně tak se jmenuje článek, popisující pokus amerického neurologa Roberto Cabeza z Duke University v Durhamu, který spolu s korejským kolegou Hongkeunem Kimem přišel na to, že při vybavení nejjednodušších falešných vzpomínek pracují jiná mozková centra, než když člověk vzpomíná na reálné události. Poskytli nám, lidem tak spoléhajícím na svou racionalitu, další důkaz o tom, že oni ti staří Indové (a další) měli pravdu, když již před tisíci let tvrdili, že svět (jak jej vidíme) je iluze.
Díky metodám zobrazujícím detaily funkcí mozku dokázali vědci odlišit skutečné vzpomínky od falešných. Potvrdili, co tušíme, že totiž na vzpomínky není spolehnutí. Paměť nám často nabízí i informace, které jsou jen výplodem naší fantazie. Potkáme na ulici člověka, o kterém jsme přesvědčeni, že jsme ho už někde viděli. Jen netušíme kdy a kde. Ve skutečnosti jsme se nikdy nepotkali. To jen mozek nás ošálil.
Jinými slovy, tak jako dnes už víme, že mozek, ve svých devíti desetinách toho, o čem moc nevíme, a co nás vlastně řídí (mám na mysli podvědomí a nevědomí), vždy ví daleko lépe, jaké je řešení toho kterého aktuálního problému – jen kdybychom se s tímhle moudrým rádcem v každém z nás uměli nějak propojit, a tak jako víme, že je lepší nelhat, nekrást a nepodvádět (protože mozek nikdy nezapomíná a každá lež, krádež a každý podvod pak celý další život narušuje klid a pohodu zloděje, lháře či podvodníka, ať se on sám tváří jakkoli suverénně), tak si budeme muset zvyknout na to, že v dnešní době nejistoty si nesmíme být „jisti“ ani vlastním mozkem. Nebo jinak, kdo často lže a vymýšlí si, už ani neví, co je pravda a lež a opravdu uvěří tomu, co si myslí, že je pravda.
Mimochodem, ale příznačně, v rozhlase jsem zaslechl krátkou zprávu o vítězi každoroční (někde v anglicky hovořícím světě pořádané) soutěže O největšího lháře. Letos zvítězil nějaký autor se svou knihou o tom, jak statečný anglický agent se za 2. světové války vydal přímo do německé ponorky ukrást digitální dekodér špionážních šifer.
A pak přišlo to, co mne pobavilo a ilustrovalo výše zmíněný objev: „Soutěže se může zúčastnit každý“, pokračovala zpráva, „kromě politiků a právníků. Ti mají lhaní v krvi.“
I neurolog Cabeza už ví a potvrdil, že to, že si náš mozek vymýšlí, nepoznáme. Takovou „vylepšenou“ falešnou vzpomínku by neodhalilo ani vyšetření mozku magnetickou rezonancí. Pro fiktivní detaily k obohacení falešné vzpomínky sahá mozek do hipocampu a plně jej přitom aktivuje. Vypadá to, jako kdybychom si vybavovali skutečnou událost. Pravidelným lhaním „natrénovaný“ mozek lháře (notorického svůdníka, reklamního agenta, politika a právníka, další profese si doplňte sami), který sám sobě poskytuje další stimuly, pak svého nositele dovede až do blázince (oni ti Napoleonové a Marie Stuartovny skutečně doopravdy věří, že jimi jsou: jejich mozky vytváří realitu „virtuální“, nerozeznatelnou od reality skutečné).
Odpusťme tedy všem „zabejčeným“, kteří tvrdohlavě tvrdí něco, co už všichni vědí, že není pravda: oni za to nemohou, oni těm svým pravdám do posledního detailu věří (a jiné funkce mozku, také nedávno objevené, jim to, co se nehodí do krámu, zamlčují) – ale dejme si na ně pozor (a proboha nevolme je do funkcí, ze kterých je nebudeme moci snadno odvolat). Jejich dlouho trénovaný mozek je prostě šálí. A dejme si pozor, aby nás samotné mozek šálil co nejméně, a když už k tomu dojde, abychom to poznali.
Prevence je jednoduchá a věděl o ní už i Masaryk: nebát se, nelhat a nekrást.
Vlastimil Marek, pondělí 26. listopad 2007
