Muž vs. žena « Vlastimil Marek

Muž vs. žena

1.1.2009

Jakékoliv násilí je především obrana toho, kdo se cítí (nejen tělesně, ale také slovně a emočně) napadený. Obrana niterné nejistoty, která může být způsobena geneticky, porodnicky, špatnou, často agresivní výchovou (pramenící z… nejistoty), a častěji než si připouštíme, také ironickou poznámkou či provokujícím, i když nevědomým chováním ženy, se podobá prskání a napadání psa (či člověka) krysou, zahnanou do kouta.

V knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách (vyšla už před osmi lety a já se moc divím, jak to, že se neprobírá už ve školách) je to nejen napsáno, ale i nakresleno ve formě kreslených vtipů. Už osm let ale na seminářích vídám, jak ženy čtou jen to, co muže „kritizuje“, a nikdy ne to, co vypovídá o nich samých. Takže pro ty, které to „neumí“anebo nechtějí číst, budu dále v textu občas citovat:

 

Pro muže je naslouchání ženským problémům tvrdou prací. Muž má totiž pocit, že musí vyřešit každý problém, o kterém se žena zmíní.

V jistém smyslu jsme všichni, až na výjimky přirozeně porozených dětí v poslední době, deprivanti. Tedy „poškození“ tvorové, kteří pak hledají a trénují jakékoliv formy vnější obrany vnitřní nejistoty. Právě tak trénují vztah k něžnému pohlaví (nepoučení, a tedy raději nevědomky provokující) chlapci: používají to, co umí a co jim je přirozené. Nějakou formu klukovské agrese. Vypadá to jako pokus o podražení nohou, vypadá to jako pokus o namočení copu do inkoustu (v dobách, kdy se psalo perem a dívky nosily copy), vypadá to jako humpolácký bodyček, ale ve skutečnosti to je pokus o navázání dialogu.

Poprvé v historii lidstva už ale začínáme vědět, proč se kluci a holky v pubertě chovají, jak se odjakživa chovali, a proč je (ze strany mužů) nemožné „pochopit“ ženu. Vrátím se k již použité metafoře: když kočka potká psa, lekne se jak jeho případné velikosti, tak především jeho vodorovně se pohybujícího ocasu. Kočka totiž netuší, že v psí řeči to znamená pozdrav a ochotu se skamarádit. A začne prskat, naježí se a čeká útok. A pes zmaten tímto chováním, které naprosto nechápe, instinktivně zareaguje předstíraným útokem.

 

Dámy, dosaďte si místo slov kočka a pes slova žena a muž. Když si navíc uvědomíte, že muž bere všechno, co řeknete, jako instrukci (zatímco vy, když mluvíte, odpočíváte, a nemyslíte to tak, jak to mužům vyzní), se vším emočním dopadem, který k tomu v mužském mozku patří. Když muži, který přinese velký meloun, rozkrojí ho, a ukáže se, že je krupičkový a rozplizlý, nebo když zrovna v tuhle chvíli nedokáže opravit kapající kohoutek, vynadáte do budižkničemů a nešiků, budižkničemu a nešiku v něm začnete vytvářet (vy na to za pár hodin zapomenete, ale muž nikdy).

Cítí-li se žena zraněná a nemilovaná, zmlkne. Muž se domnívá, že potřebuje klid a čas pro sebe, a tak se sebere a odejde za kamarády do hospody nebo čistit karburátor.

Když tedy žena vytkne v hádce muži, že je k ničemu a ať táhne, k jejímu překvapení muž poslechne a odejde (z počátku do azylu hospody, později nadobro). Přitom ona si chtěla vlastně jen popovídat.

Dámy, muži (tak jako dobře vychovaní pejsci) vás na slovo poslouchají! Ne ve smyslu naslouchat, slyšet, ale ve smyslu být poslušný: vykonat, co si jeho paní žádá.

Když je neustále kritizujete, když je celé dny a měsíce či roky nepochválíte, máte pak, na čem jste se samy podílely: obavami (co zase vyvedl) staženého a následně nejistého kluka. Když svým mužům neuváženými instrukcemi dáváte nesplnitelné úkoly, oni neustále jakoby selhávají a nakonec se předem bojí čehokoli z vašich úst (protože to pro ně je vždy ponížení a trest zároveň – nebyli schopni splnit vaše zadání).

Naopak, kdybyste ve svých mužích (a synech) neustále „viděly“ dokonalé ochránce rodinného krbu, chlapy, na které je spolehnutí, empatické a nádherně jiné tvory, oni by se jimi skutečně stali.

 

Muž má na okamžiky ponížení paměť jako pes nebo slon: nikdy na ně nezapomene. V databázi negativních emocí na hard disku jeho mozku je to nesmazatelně nahráno. Nelze defragmentovat, nelze resetovat. A vždy, když se pak octne v situaci, která se jen trochu podobá okamžiku, kdy ho otec jako kluka kdysi zbil páskem (třeba protože maminka žalovala, že si neuklidil hračky), pak v desetinách vteřiny budou jeho tělo a mysl zaplaveny adrenalinem a on se vnitřně stáhne v očekávání „výprasku“.

Pokud si muž sám neřekne o radu, nikdy mu ji nedávejte – řekněte, že máte důvěru v jeho schopnosti.

Klukům a mužům jakýkoli trest nefunguje, jak si maminky, učitelky a manželky (které to přece myslí a dělají pro jejich dobro) představují. Kluka (ale i holčičku, ale ta si to přebere, má alternativní možnosti, protože její mozek je mezi hemisférami o 30% víc propojen) nelze vychovat k pořádku tresty. Výprask je selhání autority, a kluk se kromě ponížení a bezmoci spíše naučí, podvědomě, jen zmatek a výbuch emocí z mysli trestajícího.

Na kluky (a muže) platí jediné: chválit, chválit, chválit. A takto a jedině takto, ustalováním a posilováním toho, co jim jde, je možno (do sedmi let věku) vybudovat pevný a neochvějný emoční základ muže na celý další život.

Když žena muže, který se (jsa vycepován mužskou výchovou party k tomu, aby nikdy nebrečel, před holkami se neponižoval, a evolučně naučen věci zkoumat, a pak jít dál ve stylu Proč znovu?) „poníží“ a přinese jí kytku, zadupe symbolicky do země tím, že ucedí poznámku ve stylu „Takový pometlo? Ty nevíš, že karafiáty nemám ráda?“, docílí tím jen toho, že už jí nikdy v životě žádnou kytku nepřinese.

 

Řekne li žena „Zeptáme se na cestu“, muž slyší „Jsi neschopný, nedokážeš se zorientovat.“ Řekne-li „Kohoutek v kuchyni kape, zavoláme opraváře,“ muž slyší „Jsi k ničemu, musím zavolat jiného muže.“ Ze stejného důvodu muži neradi říkají „promiň“. Mají pocit, že tím přiznávají svůj omyl a mýlit se znamená selhat.

Tak ještě jednou: dámy, muži opravdu berou vše, co řeknete, doslova (a vy byste možná měly, tak jako než dostanete řidičský průkaz, povinně a ve vlastním zájmu absolvovat nějakou chlapoškolu, abyste se naučily jak pravidla bezpečnosti jednání s muži, tak používat „brzdy“ nebo umět vyjet ze „smyku“).

Muži jsou, když to s nimi umíte, poslušní. Když jim ale neustálou kritikou a výčitkami a remcáním „nařídíte“, aby byli k ničemu, budou k ničemu. Když je pak zaženete (a je jedno, jestli nevědomě, nebo vědomě) do kouta bezmoci, zaútočí. Tohle jsem měl na mysli větou „Není náhodou domácí násilí ze strany mužů spíše ženami vyprovokované?“

Viktimologie nelže, právě tak jako zkušenosti naprosté bezbrannosti muže vůči umění ženě ho rozčílit tak, až se přestane ovládat… některé ženy by měly mít na své ironické poznámky (které chlap bere vždy vážně), zvláště před kamarády nebo v posteli, zbrojní pas.

Domácí agrese (nejen fyzická, ale především psychická) je navíc, bohu, mužům ale i ženám žel, stále častěji vedena ze strany žen vůči mužům.

Odvěký souboj muži versus ženy je tedy dnes již možno chápat, ve světle rostoucího počtu zjištění o totální rozdílnosti ženy a muže, poprvé v historii lidstva, jen jako sémantické (překladatelské) nedorozumění, které lze následně (jakmile jeden o druhém vzájemně nastudujeme co jsme vlastně zač, a pak natrénujeme umění milovat právě ony rozdílnosti, kterými se tak dokonale doplňujeme) snadno překonat.

 

Vlastimil Marek, pondělí 14. červenec 2008