S hrůzou zjišťuji, že rostoucí počet mladých žen a dívek stojí, hýbe se, chodí a sedí nakřivo. Když vidím sedmnáctileté studentky, které jsou v té nejženštější oblasti (pánevní) celé ztuhlé, předem je lituji: koledují si o budoucí potíže se sexem a orgasmem, početím, těhotenstvím, porodem, s partnerem a životem.
Když vidím sedmnáctileté výrostky, jak se neuvěřitelně hrbí, jak sedí a chodí zkrouceně, nakřivo, předem lituji jak je, tak jejich budoucí lékaře. A při pohledu na lidi, kteří přede mnou kráčejí po ulicích města, pozoruji, že roste i počet žen, které také chodí nakřivo: jedno rameno (obvykle to pravé, na kterém nosí tašku) je výš. Koledují si o (a pěstují) budoucí potíže s páteří (a migrénami a dalšími nepříjemnými chronickými potížemi, na které má alopatická medicína jen utišovadla, ne léky).
Přitom stačí se třeba právě na kurzu břišních tanců včas uvolnit: rozhýbat onu typicky a unikátně ženskou část svých těl, související jak s pohlavím, tak s ženskou psychikou (a tím, čemu se říká sebevědomí).
Podobné je to i opačně, ve vztahu těla s duší. Když má člověk neustále sklopenou hlavu, naznačuje to, že takto„nakřivo“, sklopeně, se chová i co se týče vztahů (jak pracovních, tak partnerských). Tvrdím, že z těch desítek tisíců západních adeptů zenu většina nedosáhla osvícení právě proto, že seděla „nakřivo“ (viz i obrázek ženy, která sedí na patách: nakřivo).
Július Pataky, reflexní terapeut, právě vydal se svou ženou Beatou knihu Reflexní terapie jako životní styl (Eminent 2007). Jednoduchým jazykem (s řadou obrázků) se snaží propagovat jednoduché způsoby péče o vlastní zdraví. Uvádí celou řadu případů lidí, kteří podlehli strašení alopatických lékařů, přestali důvěřovat svým tělům a (z dlouholeté zkušenosti terapeuta) tvrdí:
Současná medicína dělá z lidí totální blbce… a v ovzduší strachu ho přemlouvá k vyšetřením, která jsou většinou zdraví škodlivá, ale mají velkou bodovou hodnotu. V prostředí, kde vládne strach a nevědomost a v němž si lidé nevěří, se daří distribuci drog…Typičtí zákonem legalizovaní drogové dealeři jsou gynekologové (omluvu přijměte vy, kteří tak nečiníte a snažíte se ženám pomáhat), když ženám vnucují hormonální léčbu na kdejakou banalitu. Dívky jsou „léčeny“ antikoncepcí, starším dámám se automaticky předepisuje hormonální substituční léčba. Hormonální léky ale vytvářejí u žen závislost na jejich užívání, což zabezpečuje obrovské zisky farmaceutickému průmyslu…Do jednoho roku po tzv. léčbě hormonální se objevují dysfunkce štítné žlázy. Endokrinologové tuto skutečnost nikdy nedávají do souvislosti s užíváním hormonální antikoncepce. I na přímé otázky klientek neustále tvrdí, že zde žádná souvislost neexistuje. Seriózní chronologické posouzení však jasně ukazuje, že komplikace vznikly právě v relaci s nasazením hormonální terapie.“
Jak z bryndy ven? Právě tak jednoduše, jak Julek vrací zdraví lidem, kteří po rocích utrpení (a marné snaze alopatických lékařů) a několika jeho uvolněních krční páteře odcházejí zdraví a bez bolestí. A právě po zkušenostech s těmi tisíci dnes již zdravých klientů se Julek Pataky může odvážit napsat: „Gynekologové budoucnosti budou muset kromě koukání do dírky hlavně umět uvolnit krční páteř, oblast bederní, křížovou, pokud budou mít zájem ženám skutečně pomáhat. Tam je totiž hlavní příčina gynekologických potíží. Pánevní orgány jsou nejvíce utlačovány napětím vycházejícím z páteře.“
Podobně jednoduše lze ovšem předcházet i komplikovaným porodům. Terence Dowling, britský (v Německu působící) lékař a porodní terapeut tvrdí, že již z chůze těhotné ženy před porodem pozná, bude-li porod hladký nebo komplikovaný. Porodní asistentky obvykle sledují otevření pánevního dna, aby zjistily připravenost ženy na porod, ale to není zase až tak důležité. Daleko důležitější je stav těchto dvou svalů. Stačí si všimnout, jak maminka přichází: pokud klade nohy před sebe rovně bez napětí, lze očekávat jednoduchý porod bez bolestí. Pokud klade nohy rozevřeně, nakřivo, lze očekávat komplikace. Na psoasových svalech totiž navíc sedí nervový pletenec. Když dítě prochází dělohou, otírá se o tento nervový pletenec, a způsobuje tím i větší porodní bolesti. Porodní bolest tedy není způsobena tím, jak dítě tlačí na pánevní dno, ale jak se odírá o nervové pletence. Jak utišit bolesti? Stačí jednoduše předem uvolnit vnitřní kyčelní svaly. A pozná se to podle toho, jak jde rodička „nakřivo“.
Naznačuji, že stojím-li, chodím či sedím nakřivo, jsem „křivý“ nejen tělesně a tedy i zdravotně, ale také psychicky. Že hladina mysli mého mozku je neustále poseta nejen tisíci vlnkami tisíců myšlenek, ale navíc se jakoby houpe ze strany na stranu, a signály z těla jsou celoživotně nerovnoměrné z levé a pravé strany těla (nikdy tak nedosáhnu jistoty a nejen tělesné, ale především duševní rovnováhy). Že si tím koleduji o další a další zdravotní a psychické potíže. Že alopatická medicína se v řadě případů pokouší (za stále rostoucí ceny) léčit stále nákladněji stále komplikovanější následky, přitom by stačilo narovnat se, uvolnit pánev nebo krční páteř (a před porodem psoasové svaly). Že být nakřivo s sebou přináší řadu komplikací.
Přitom by stačilo narovnat. Tělo i duši.
Jak tak pozoruji média, politiku, hypotéční banky, ohlušující a otupující města atd., nemohu se zbavit pocitu, že je celá naše společnost stále více nakřivo (a nezáleží zase až tak na tom, jestli je to kvůli tomu, že jsou lidi tělesně nakřivo, nebo jestli jsou lidi nakřivo z toho, jak vypadá společnost).
Vlastimil Marek, středa 5. září 2007
