Ne, nebudu psát o jídle nebo puberťácích. A o morálce bankéřů si nedělám iluze už hezky dlouho. Přesto mne ale upoutaly dvě související zprávy: o člověku, který loni vydělal nejvíce peněz, a o tom, že byla prokázána souvislost mezi hladinou hormonů makléře (zjednodušeně, tím, kdo vydělává na pohybu peněz a trhu) a jeho úspěchem na burze. Jde mi o stav finančních světových toků na hraně globálního rizika a naší bezmoci.
John Paulson, který loni vydělal téměř čtyři miliardy dolarů, skupoval spekulativně od bank rizikové úvěry (rozuměj: předvídal hypotéční krizi), které následně ztratily většinu své hodnoty, avšak banky je musely odkoupit za původní nasmlouvané ceny. „Není to nelegální, ale je to nechutné,“ prohlásil na konto takovýchto „výdělků“ jiný bankéř.
Ani druhou zprávou nepotěším makroekonomy typu našeho pana prezidenta, přísahající na vědeckost a racionalitu neviditelné ruky trhu. Neurolog John Coates z univerzity v Cambridgi získal souhlas 17 londýnských makléřů a po dobu osmi dnů, vždy v době obchodní špičky, jim odebíral sliny a měřil v nich hladiny steroidních hormonů. „Výsledky naznačují, že úspěšnější obchody znamenají vyšší hladinu testosteronu, hormonu, který ovlivňuje vývoj sekundárních pohlavních znaků (a který m.j. zlepšuje regeneraci svalů po fyzické námaze). Nestabilní trh zase vedl odpoledne k vyšším hladinám kortisolu, hormonu, který lidem pomáhá zvládat stresovou zátěž,“ řekl výzkumník, a poznamenal, že „obchodníci při pádu akcií v roce 2001 (aféra dot.com) vypadali jako na drogách a vykazují známky maniakálního chování“. Ukázalo se také, že hladina kortisolu nesouvisí ani tak s výkonem obchodníka, jako s celkovou situací v obchodování. A že ke zvýšeným hladinám testosteronu ani nemusíme přímo fyzicky namáhat, stačí když virtuálně „jen tak ťukáme do klávesnice“.
Jinými slovy, ze vteřinu na vteřinu se kolem celé zeměkoule přelévají veletoky finančních spekulací, které navíc nezávisí na jakési imaginární rozumné vědě, ale na hormonech v tom kterém spekulantovi… (a politikovi). V USA je dnes 234 000 domácností v nějaké fázi exekuce a jejich počet neustále narůstá. Téměř 9 milionů Američanů splácí hypotéku, která převyšuje cenu jejich nemovitosti. Banky odepisují desetimiliardové ztráty, a spekulanti bohatnou. Je to rozumné? Ne. A je to nechutné. Protože rizikové. Protože, jak víme, v USA existoval jen jeden rok, kdy došlo k tak nerovnoměrné distribuci bohatství. Byl to rok 1928, tedy rok před velkou finanční krizí.
Podobně jako spekulanti v USA si vyplácejí stamiliony „odměny“ i u nás členové správní rady ČEZu, přičemž cena elektřiny pro drobné maloodběratele každoročně stoupá. Český střádal si nechává strhávat poplatky i za to, že spoří, a banky nezřízeně bohatnou. Je to rozumné? Ne, je to legální, ale nechutné.
Podobně jako v USA a jinde, i my jsme spíše oběti mediálních afér a nezodpovědnosti bulvárních vydavatelů, lačnících po jakékoliv senzaci. Kombince je to třaskavá a hrozivá: vexláci kšeftují, makroekonomové vědecky zdůvodňují, ale skutečným hybatelem světového finančnictví je nějaký ten hormon v mozku a těle nějakého toho spekulanta makléře, který spustí lavinu (a nedávné případy dvou jedinců, kteří velkým bankám zpronevěřili miliardy jen nesvéprávným přesouváním fiktivních peněz tam a zpátky, měly varovat, ale asi nevarovaly dostatečně).
On už ten spravedlivě rozhořčený Ježíš dobře věděl, proč z chrámu (původně mi „to“ napsalo z krámu), kde řemeslníky obchodovat nechal, vyhnal vexláky (tedy ty, kteří už tehdy vydělávali ne na nějakém užitečném výrobku, ale na změnách kurzu).
Dnes by hnal bankéře, makléře a jiné nechutnéře, že? On by je hnal, my o nich (závistivě) čteme.
Nechutná je finanční situace světa, hormony dalšího zisku vyhnaná do absurdna… (a na další hlubokou krizi trpně čekající).
P. S.: Richard Lambert, generální ředitel CBI, Konfederace britského průmyslu odsoudil kulturu přehnaných prémií ve finančním průmyslu, která proměnila tisíce bankéřů v milionáře jako jeden z hlavních faktorů, který způsobil obrovské finanční problémy, jimž nyní čelí celosvětově bankovní sektor. Richard Lambert poukázal na to, že prémiemi jsou bankéři odměňování za úspěchy, ale už je nikdo nepotrestá za neúspěchy. Vyjádřil přesvědčení, že by bankéři tak hrozně neriskovali, kdyby museli investovat svůj vlastní kapitál.
Vlastimil Marek, pondělí 28. duben 2008
