Život tropí nejen hlouposti, ale i dokonalé nedokonalosti. Přitom bychom se všichni měli snažit spíše o ty dokonalosti.
Čím se liší holubička na kladině provedená okresní přebornicí od podobné holubičky vystřižené olympijskou vítězkou? Jen tím, že ta druhá má ruce a nohu o pouhý centimetr dál a výš. To, co dělá, dělá dokonale.
Sprinter z Dukly Praha, který nikdy nevyhrál, a sprinter USA s mnoha medailemi v šuplíku, se také na první pohled (kromě barvy kůže) neliší. Přesto je sledování záznamu vítězného běhu na 100 m toho druhého jakousi orgií dokonalosti. Oba trénují téměř stejně, jen ten druhý to má v hlavě srovnanější a, což se málo ví, v rámci uvolnění těla a mysli umí navíc uvolnit hlasivky. Jde o milimetry. Přesto se rozdíl rovná olympijskému zlatu.
O této dokonalosti kolem sebe sním celé roky. Právě pečlivost v závěrečných vteřinách a fázích nějakého díla, výkonu, je známkou dokonalosti. Skláři a zvonaři, kterým v důsledku nepatrného ťuknutí při závěrečném leštění praskne povedený artefakt nebo obrovitý zvon, keramici, kterým se při vytahování z pece rozsype obrovská váza, nebo spisovatelé, kteří si jedním stiskem klávesy vymazali půlroční práci, by mohli vyprávět, že? Při moderování svého rozhlasového pořadu jsem mockrát zjistil, jak moc záleží na stoprocentní koncentraci do poslední vteřiny. Podobně si zcela jistě každý z nás vzpomene, jak jedním pohybem na závěr hodinové přípravy nějakého pokrmu vše zkazil trochou soli navíc.
V Japonsku existují výrobci papíru, kimon, pěstitelé bonsají a další „řemeslníci“, kteří jsou tím, že denně poctivě, zodpovědně meditují svou prací, stvořiteli dokonalých smysluplných a tím i vrcholně estetických výrobků, pardon, uměleckých děl. Lidsky jsou mnozí z nich, čím jsou starší a zkušenější, doslova duchovními mistry. Právě proto v Japonsku existuje titul „Poklad národa“ a je jím oceněn každý takový „mistr“ svého oboru. Dokonalou koncentrací na to, co dělají, trénují vědomou pozornost. Vteřinu po vteřině. A společnost je uznává, ctí a je na ně hrdá.
O to víc pak potěší setkání s naší až exemplární snahou o dokonalost. Asi nejunikátnější český myslitel současnosti, profesor Zdeněk Neubauer, mi konečnou verzi svého šestkrát opravovaného článku do posledního čísla Baraky poslal dva měsíce poté, co byl časopis vytištěn a distribuován. Chápete? Autor posedlý dokonalostí těch několik malinkatých nedokonalostí v hromadě textu nakonec, i když po termínu, a z pohledu naprosté většiny lidí nesmyslně zbytečně, odstranil. Jeho článek sice bude kolovat po světě s několika (čtenáři zcela jistě nezaznamenanými) stylistickými nepřesnostmi, ale alespoň na dvou místech na světě, ve virtuální paměti počítačů autora a vydavatele, bude existovat ve své dokonalé a definitivní podobě. Dokonalé, že?
Podobnou zkušenost „dokonalosti“ by jak sůl potřebovali naši nezodpovědní (tiskaři, grafici, úředníci, porodníci, zákonodárci a jiní výrobci zmetků), kteří nám vlastní příležitostné pokusy o dokonalost bezohledně rozmetají. A nenechme se mýlit: není to problém planety, světa, ideologie, vlády – je to jen a jen problém konkrétních lidí v konkrétní funkci či pozici. Je to, kromě mnoha jiných příčin, problém neschopnosti rozeznat dokonalost od nedokonalosti a neochoty si svůj podíl viny připustit.
Dokonalost je na tomto světě téměř nedosažitelná, přesto ale, v zájmu všech, je třeba neustále se o ni snažit a pokoušet. Třeba tím, že ze své strany udělám maximum. Pokud na tom, co jsem udělal, budou nějaké chyby, budu vědět, že byly zapříčiněny vnějšími vlivy, které jsem už ovlivnit nemohl.
Což mi připomíná jinou osobní dokonalou a životem ztropenou nedokonalost. Před lety, když mi vyšlo CD nahrávek tibetských mís s názvem Mana, otiskla MF Dnes recenzi, ve které mi recenzent (anebo horlivý redaktor) název změnil na Máňa. Asi nikdy v životě slovo mana nečetl, byl líný si to ověřit, a tak mu připadalo více české a správnější to, co znal. Poněkud jsem se rozdurdil a požádal náš nejčtenější denník o opravu: za týden vyšla a vše bylo (ve své nedokonalosti) ještě dokonalejší – vydal jsem prý CD s názvem Masna. Jako téměř celoživotní vegetarián jsem se mohl nad touhle dokonalou nedokonalostí, poté, co jsem to vydýchal, s kamarády a ženou umlátit smíchy. Co mi taky zbývalo.
Vlastimil Marek, neděle 31. prosinec 2006
