Jak se tak pomalu mění „paradigma“ a stále víc maminek rodí a chce rodit spíše doma, nebo alespoň v intimitě malého oddělení malé porodnice, a s dulou, množí se i výpovědi těch, které prožily téměř ukázkový porod. Redaktorky internetové verze přílohy MF Dnes ONA vyzvaly své čtenářky: „Popište nám své zkušenosti s porodem. Můžete poslat i fotografie svého potomka. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme.“ A čtenářky píší.
A i já s chutí čtu porodní příběhy, zvláště ty, které potvrzují, co se roky snažím naznačit české (nejen ženské) veřejnosti (a co bylo ještě před pár měsíci příčinou nenávistné kampaně některých diskutujících mužů, ale i žen, pod mými články, takže diskusi nepovoluji).
„Už k prvnímu porodu jsem se dostavila vybavená přesvědčením, že se mi děje něco naprosto přirozeného, moc jsem se těšila a také po přečtení a aplikaci knihy Gravidjóga jsem se považovala za naprosto připravenou,“ napsala jedna žena.Dokonale pozitivně vyladěná psychika této maminky sehrála svou roli již u jejího prvního porodu: „Jistou dobu jsem se dokonce těšila na to, že porodím spontánně v lese, kam jsem chodila na procházky. To byl samozřejmě nesmysl, ale alespoň vidíte, jak moc jsem to brala radostně a vážně.“ Takže pak zažila něco, co je pro naše porodnictví zbytečně typické: „Největším překvapením bylo, že největší potíže a bolesti mi způsobili v nemocnici, když se mi pokoušeli pomáhat.“ (Zdůraznil autor.) Tohle by měli vytesat na portál všech lékařských fakult a zapsat na první stranu všech učebnic porodnictví!
Šťastná maminka ovšem pokračuje a dává svým příspěvkem šach mat lékařům, porodníkům a padesátileté propagandě bolestivých (a jen s lékařem bezpečných) medicínských porodů: „K druhému porodu jsem se vydala navíc obrněná tím, že se budu všemožně bránit a vyjednávat, aby mi pomáhali co nejméně.“ Její druhý porod totiž dopadl přímo ukázkově – tahle rodička zažila to, co již tak dlouho porodníci ženám odepírají – totální orgasmus. A jednou provždy vyřešila u nás zatím neprolomitelné tabu, že by snad porod nemusel být operací a utrpením.„Jednoznačně považuji porod za velmi namáhavou záležitost, ale i při milování se lidé zapotí a orgasmus je pak nejlepší odměnou. Hm, vlastně se většinou lopotíme jen kvůli němu. Při druhém porodu jsem zažívala orgasmus každou minutu a bylo to super,“ píše dále obyčejná, ale svým způsobem zatím ojediněle výjimečná česká žena.
Nádhera, že? Ideální by teď bylo, aby takových žen bylo stále víc, a aby právě tyhle popisy příjemných a orgasmických porodů byly největším překvapením jak pro budoucí rodičky, které doposud byly a jsou obluzeny soustavnou propagandou „odborníků“, tak pro všechny, kteří a které se nějak motají kolem těhotenství a porodů. Už se těším, jak si i další české ženy postupně přestanou nechat vnucovat „jejich“, tedy mužsko lékařský názor na to, jak se rodí děti. Ony se totiž množí i názory osvícenějších lékařů na současný stav v našich nemocnicích a ordinacích, kteří jej nazývají „krizí medicíny“: „Závazné „lege artis“ léčebné postupy připomínají nábožensko-právní nálezy islámských univerzit a musejí být stejně bezvýhradně respektovány. Jakýkoliv pokus o vybočení nebo dokonce snaha o zavedení alternativních léčebných postupů jsou označovány za kacířství a přísně trestány,“ napsal lékař Jan Hnízdil (LN 12. 2. 2007). Své o tomto „tažení“ některých lékařů vědí jak některé ženy, které šťastně a zdravě porodily doma, tak samostatné porodní asistentky.
A tak vyzývám: ženy, čtěte (a vyhledávejte) důkazy o tom, že porod může být radostnou oslavou zázraku lidství. Čím víc žen si přečte porodní příběhy žen, které měly odvahu a sílu odolat nátlaku lékařů, vnucujících své často školometské postupy (a poté, když „nastanou komplikace“, které by ovšem, kdyby nezasahovali, až v 90% případů vůbec nemusely nastat, slavnostně zachraňují životy ženám i dětem císařskými řezy), a jejichž porody byly sice občas pracné a namáhavé, ale rozhodně ne trpitelsky bolestivé, naopak, k jejich největšímu překvapení byly orgasmické, tím víc se jich přestane za své touhy, ale i zkušenosti stydět.
„Vůbec nepochybuji o tom, že nejsem na světě s takovým zážitkem jediná. Ale i dnes mi to připadá velmi intimní a vlastně se stále stydím o tom otevřeně hovořit a někomu své vzrušující zážitky nutit. Chápu, že třeba i jiné ženy se cítí stejně,“ píše naše šťastná maminka a naznačuje tak i další dluh, který má tahle společnost vůči ženám, dětem a rodině. Média zatím „propagují“ jen hekající a trpící rodičku v leže na zádech v péči tajuplných zakuklených odborníků v bílých pláštích. I naše rodička ví, že v našich krajích „by přece bylo obvyklejší a průměrnější a neškodné, kdybych si naříkala nad těžkým údělem ženy rodit v bolestech.“
Proto třikrát hurá takovým akcím, jako je Porodní příběh na ona.idnes.cz., a takovým ženám, které se nebojí sdělit svůj (dokonce pozitivní!) porodní příběh! Vnímavějším a samostatně uvažujícím ženám pak „napoví“ i další „příběhy z natáčení“, pardon, z porodů: „Porodila jsem ve tři ráno Adámka a pan doktor byl překvapen, jak silné mám břišní svaly, že Adámek vyklouzl jako rybka. Když jsem mu řekla, že jsem břišní tanečnice, hned mu to bylo jasné,“ napsala jiná maminka a poskytla tak další osvědčený recept na rychlý, bezpečný a příjemný porod.
A co vy, ženy v naději, učitelky, nepředpojaté lékařky a také maminky dospělých dcer, které zcela jistě budou chtít otěhotnět a šťastně a bezpečně porodit své děti, co teď uděláte? Mávnete rukou a zase neinformovaně a tedy naivně půjdete, kam vás svou profesí zaslepení „MUDr(ci)“ pošlou, nebo se rozhodnete pro síly přírody a přirozený porod bez zbytečných medicínských zásahů (viz výše)?Už se také těším, jaké „největší překvapení“ pak čeká na politiky, ekonomy, příslušné ministry a pracovníky pojišťoven, až zjistí, že tyhle nemedicínské (a orgasmické J) porody ušetří státní kase stovky milionů ročně.
P.S.: Mimochodem, rád doporučuji relativně čerstvou a výbornou, protože přehlednou a informovanou, knihu s neobvykle dlouhým leč výstižným názvem – Deepak Chopra: Magické začátky, okouzlené životy. Průvodce početím, těhotenstvím a porodem z hlediska meditace, ajurvédy a jógy (Knižní Klub 2006).
Vlastimil Marek, čtvrtek 15. únor 2007
