Babička, poučena věkem a zkušenostmi dvou světových válek, nám to na sklonku svého života říkala stále častěji: „Nemůžeš mít všechno.“ Dnes je ovšem, právě proto, že je toho ke koupi tolik a tak lákavého, daleko víc nešťastných lidí. Počet neuróz a depresivních lidí za posledních pár let dramaticky stoupl.
Za mého mládí bylo celkem snadné netoužit po věcech, protože prostě nebyly. Banány a pomeranče byly k dostání sezónně, tedy jen na Vánoce. Kalhoty nebo šaty se dědily po starších sourozencích, a na dovolenou se jezdilo k babičkám. Přesto, nebo právě proto, jsme prožili šťastné dětství plné her a jablek nezralých a tak taky umíme nepodléhat reklamě.
Teoreticky všichni víme, že „méně je více“, ale v praktickém životě až příliš snadno podléháme neodolatelnému nutkání koupit si ještě tuhle knížku a zajít na tamten film a dát si tenhle zákusek a pravidelné kafíčko a právě dovezli nové zlevněné svetříky…
Zvláště mysl ženy totiž neumí odolat nátlaku reklamy a výkladních skříní a slev.
Znám ženy, které jsou krásné, milé, úspěšné, ale (právě tak jako značný počet jim podobných, které se na každém delším semináři přiznají k podobným vnitřním problémům) jsou stále více nešťastné. Jak se blíží třicítka (čtyřicítka), mají stále vtíravější pocit, že si ještě neužily. A tak se nejen pro ně pokusím zevšeobecnit, co také může být příčinou jejich neštěstí, a naznačit, jak je jejich způsob „spotřeby“ hmoty ve jménu užívání si niterně poškozuje.
Taková na užívání si naladěná žena se pozná podle toho, že například při vaření spotřebuje dlouhou řadu hrnců, nožů, lžiček, hrnečků a papírových utěrek, zbude po ní plná popelnice odpadu a v kuchyni používá zásadně elektrospotřebiče s vysokou spotřebou elektřiny.
Taková žena (přestože nestačí přečíst ani články v novinách) kupuje stále nové a nové knihy jak o sebe pečovat vně i uvnitř. Má vždy rozsvíceno (jako ženy, ale bohužel i muži v USA) co největší počet světel po celém bytě, netuší, že elektrospotřebiče na „stand by“ (aby mohla ihned použít dálkový ovladač např. na televizi) stále spotřebovávají elektrický proud, má neustále zapnut počítač, a její muž pravidelně vyhazuje z ledničky do popelnice prošlé potraviny.
Taková žena si v restauracích (i naslepo) objednává neomylně nejdražší jídlo a její spotřeba teplé vody a krémů a olejíčků a odlakovačů a přípravků na péči o tělo a pleť a zdraví je závratná (připomíná mi slavné rčení detektiva Marlowa z knihy Raymonda Chandlera: „Měla na sobě tolik líčidla, že by to stačilo k natření jachty.“). Chci mít hladké tělo, brání se taková žena, ale k čemu dokonalé tělo, které je uvnitř zmatené a nešťastné?
Nepochybuji o tom, že existuje i spousta podobně utrácejících a nešťastných mužů, a pro potřeby toho, co chci naznačit, zevšeobecňuji, takže to neberte osobně. Jen je mi líto, že i například jinak krásná, milá, dobře informovaná a úspěšná, spíše netypická žena, která je vegetariánka a nádobí myje v Ecoveru a tělo v ekologických a přírodních mýdlech a šampónech (a že takových je kolem mne dost a dost, s těmi „běžnými“ se již hodně dlouho vůbec nestýkám), a která si vlastně (ve srovnání s většinou světa) žije jak prasátko v žitě, je uvnitř stále více a naprosto zbytečně nešťastná a začíná se to z ní stále častěji probublávat. Jak stárne, a blíží se ona zmíněná třicítka (čtyřicítka, a dál to tyhle ženy už nepočítají a do smrti tvrdí, že jim je devětatřicet), má stále větší a nekontrolovatelnou touhu si „užít“. A ve jménu tohoto ženskými časopisy a bulvárem a televizní reklamou intenzivně podporovaného a iluzorního mýtu pak nemůže být bez dalšího a ještě bělejšího a účinnějšího přípravku na zuby, šaty, boty a muže či milence (jehož svedení a konzumace je přece, podle podrobných a přehledných návodů ve všech těch ženských týdenících tak snadná).
Takovým ženám ovšem nedochází, že tahle cesta „užívání si“ vede přímo do pekel neurózy a stále častějších a úpornějších depresí, protože na trhu a v reklamách bude vždy nějaký nový svetřík, nějaká ještě větší sleva, další nová příležitost si „užít“. Nedokáží si uvědomit (a pokud jim někdo radí, odmítají to, zvláště od svých mužů, jako manipulaci), že je to právě jejich nikdy neukojitelná „spotřeba“ zážitků a věcí, která je uvnitř natahuje na skřipec rozporu mezi tím, co nabízí televize a časopisy a výkladní skříně, a tím, co si mohou (fyzicky i finančně) dovolit. Vždycky jim budou scházet peníze, zážitky, dokonalí partneři, vždycky se jim bude nedostávat onoho vysněného bulvárního štěstí. Ne a ne jim dojít, že méně je více.
Jev je to rozmáhající se, a jen čekám, až mu psychiatři přisoudí nějakou diagnózu. Některé ženy by se totiž měly ze své závislosti (na droze nového svetříku, parfému, ideálního partnera) už i léčit.
Přitom jsou to jinak krásné bytosti, které by, pokud by si zapsaly za uši tvrzení babičky „nemůžeš mít všechno“, byly šťastné i déle než těch pár okamžiků při konzumaci (parfému, zákusku, cigarety, partnera).
Naznačuji, že některé tyhle rozmarné vlastnosti jsou sice samozřejmě samy o sobě někdy i „půvabné“ a samy o sobě, jednotlivě, celkem, kromě finančních nákladů, neškodné, ale jejich nositelky a uživatelky si přes svou ekologickou a jinou informovanost a internetovou zběhlost měly uvědomit, jak jsou ve své podstatě dlouhodobě nebezpečné.
A dále naznačuji, že i onen prapůvod a důvod ženského krášlení se – pro muže – dnes jaksi pominul: ženské módní časopisy a svět velké módy se všemi nesmyslnými dogmaty a sezónními příkazy vytvářejí virtuální svět žen pro ženy. Ženy se dnes krášlí a oblékají spíše pro obdiv kamarádek a závist sokyň, než pro své muže (těm by přece stačilo, kdyby přišly v sametovém pytli od brambor, ale pod ním nahé).
Přitom (díky záplavě reklam a nabídek) stačí dnes a denně začít „trénovat“ (nejprve na těch drobných věcech, postupně na těch větších a dražších), a naučit se umění obdivovat tu kterou krásnou podprsenku, rtěnku, vložku – ale nechtít to vše okamžitě koupit a vlastnit. Ony zmíněné časopisy a televizní reklamy prostě jen zneužívají touhu žen líbit se (i svým) mužům. Přikazují ženám, aby udělaly všechno proto, aby byly milovány. A ženy podléhají a už před lety si nevšimly, že jsou ve slepé uličce, a přes všechny ty řasenky a parfémy a spodní prádlo a rtěnky nejsou (už ve třetí generaci, a bude hůř) šťastné. Nenechte si dámy namlouvat, že nejste pro své muže a sebe dost dobré takové, jaké jste. Sociologové a psychologové dnes totiž navíc prokazatelně vědí, že ani milionáři nejsou zaručeně šťastní (i ti už zjistili, že lepší než peníze a luxus jsou spíše klid a zdraví a dobré vztahy) a množství koupených předmětů štěstí nezaručí. A blázince jsou plné výherců v různých loteriích. A že nejšťastnější jsou lidé, kteří mají finanční příjmy lehce nad průměr. Což je (ve srovnání s většinou lidstva) případ naprosté většiny českých žen.
Tak jako babičky, i ekologové to už vědí natvrdo: současní Číňané nebo Indové, kteří by chtěli mít podobná auta a televizory, jaké mají současní Němci nebo Američané, by na jejich výrobu spotřebovali suroviny celé planety a ještě by se na většinu z nich nedostalo.
Dobrovolná skromnost, to by mělo být heslo nejen ekologů, ale i těch žen, které jsou dnes stále více nešťastné (a které by právě tohle měly brát osobně), protože trpí kvůli tomu, co ještě nemají, místo aby se radovaly z toho, co mají. Kterým nedochází, že kdyby poslechly babičku, která jim přece na sklonku života tak často opakovala to dnes zdánlivě nedůležité: „Nemůžeš mít všechno“, byly by dnes a tím víc i v budoucnu zdravější a šťastnější.
Vlastimil Marek, sobota 23. prosinec 2006
