Osvícení

1.1.2009

Technická poznámka: když mistři varovali mnichy, aby neusilovali o osvícení, byla to jen obrana před tím, aby ono (racionální, a tedy levohemisférové) usilování nebylo překážkou propojení obou hemisfér. Proto platilo a platí, že „čtením o koláči se nenajíš“ a „potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu“. A proto ani nikdo z vás, milí čtenáři, přečtením tohoto článku osvícení nedosáhnete.

Protože dnes víme o chování a činnosti mozku daleko víc, než mohli tušit všichni ti buddhističtí či zenoví (ale i další a jiní kdysi „osvícení“ či jen nějakým tím extatickým náboženským zážitkem překvapení) osvícení mistři, pokusím se ten močál iluzí, pověstí, mýtů a falešných nadějí trochu promíchat. A případně napomoci těm, kteří stále ještě umí (nepředpojatě) číst, si tohle puzzle intelektuálně složit. K osvícení jim to sice nepomůže, ale třeba je to bude motivovat k praxi. 

 

Mozek ve své jedné části vždy, když něco zaregistruje, ve dvou desetinách (podvědomých, tedy racionálně netušených, viz mája, iluze) vteřiny kromě jiného „vyhne“ další zpracování vjemu určitým směrem: dobrý nebo špatný. Tedy například život je radost, nebo problém. Následuje celý dlouhý sled dalších činnosti a reakcí, například, zjednodušeně, produkce endorfinů, přirozených opiátů (a člověk je šťastný jak blecha, na vše má optimistický názor, jeho tělo i myšlení je uvolněné, je zdravý atd.), nebo produkce adrenalinu (což v době, kdy každé tv zprávy a většina novin jsou černé kroniky, kdy jsme každý od dětství neustále jen kritizováni a manipulováni, kdy jsme porozeni tím, dle Leboyera, „nejděsivějším“ způsobem, není nic neobvyklého): celé tělo se stáhne, a je připraveno řešit problém.

Znovu opakuji, tuhle reakci mozku a těla ani netušíme a nemůžeme svou vůlí ovlivnit.

Buddha a následně buddhisté a zenoví mistři empiricky vypozorovali, že dlouhodobým tréninkem to lze změnit. A opravdu, funkční magnetická rezonance potvrdila, že mozky dlouhodobě meditujících lidí „natrénovaly“ jaksi „automatické“ (nevědomé, v oněch dvou desetinách vteřiny) přehození výhybky zásadně na kolej „radost“.

Dnes také víme, že vědomě vnímáme jen asi 8% toho, co například registrují naše uši (a sluchová centra). Přitom každý z nás neustále „vysílá“ a přijímá frekvence všeho v sobě i kolem: každá buňka osciluje, „zpívá“. Nekecám, už je to prokázáno: zdravá a šťastná buňka skutečně zpívá, ta nemocná chrčí a pokašlává, a buňka, která se za nějaký čas zhoubně rozbují, charakteristicky bzučí (takže už dnes jsou navrhovány prototypy skenerů, které si člověka a jeho těla poslechnou, a neomylně určí ty buňky v těch částek těla, které mají potenciálně tendenci k budoucímu zhoubnému bujení).

Když tedy mniši nebo současní studenti zenu v zenových centrech pobývají v blízkosti osvíceného člověka, jejich mysli podvědomě vnímají také „osvícené“ (koherentní) vysílání mistrovy mysli. Tak jako je cvičení jógy pro začátečníka daleko efektivnější v kolektivu zkušených cvičenců, tak se vyplatí pobývat v blízkosti mistra (nebo někoho, kdo tu onu činnost již mistrovsky zvládá): mysl studenta, mnicha, se jaksi „automaticky“ (podvědomě), rezonančně ladí na efektivnější rezonance osvíceného (nebo alespoň zkušenějšího).

Buddhisté a hlavně zenoví mistři (ale i taoisté a další se skutečným zážitkem propojení mozkových hemisfér, protože o to také při tom, a při osvícení, jde) již kdysi dávno tak (empiricky) objevili i hemisférovou specializaci mozku člověka, a pomocí kóanů pak zdařile učili své mnichy (a své a jejich mozky) poněkud holističtějšímu způsobu vnímání reality (umění dostat se z pasti jazyka).

Klášterní praxe, ve svém důrazu na celodenním tréninku (i mytí, vaření, umývání podlahy je, kromě zazenu, zpěvu manter a posvátných textů atd., důležitá součást duchovní praxe, učení se meditaci a přeprogramovávání oněch zmíněných automatismů mozku) těla a hlavně mysli je zase „jen“ totálním cvičením, aby se ona výhybka v mozku automaticky přehazovala z polohy „problém“ do polohy „radost“ (je-li mozek trénován, mění se, roste, právě tak jako když trénuji biceps)

Mozek je navíc dokonalý cenzor. Už jsem naznačil, že v oblasti slyšení víme jen o oněch 8% toho, co „slyší“ naše tělo. Mozek musí cenzurovat, protože jinak (až do nedávné doby) bychom nepřežili. Kdyby se lovec jelenů ráno, když vylezl z jeskyně, rozněžnil a mysticky rozvibroval pohledem na kapku rosy na trávě, nebo jako Blake rozpoznal v zrnku písku vesmíry, nic by neulovil. Kdyby si dnešní člověk stojící na křižovatce a očekávající zelenou nechal zakrákáním havrana z parku poblíž spustit mystický zážitek (včetně slz nezměrné radosti a požehnání), asi by taky moc dlouho nepřežil a byl přejet neosvícenými a do práce spěchajícími automobilisty. Jinými slovy, onen cenzor je dobrý sluha, ale po nějaké době zlý pán: „člověka“ už ani nenapadne, že by tento „program“ mohl občas spustit dolů na lištu a použít nějakého jiného programu. Takový člověk pak většinou celoživotně „spí“ uvnitř svých obvyklých stereotypních zavedených programů. Mysl člověka přesvědčila, že jen ona je celý člověk. Jediná šance, jak ho probudit (buddha = probuzený, rozuměj, z iluzí), je pokusit se aspoň na okamžik vypnout onoho cenzora a naplno otevřít kohoutky schopností lidského těla a mozku.

Mimochodem, kam odejdou Windows, když vypnete počítač? Když počítač zapnete, Windows se odněkud zjeví. Kde ale byly mezitím? Kam odejdou Franta, Pepa, Marie a Tereza, když usnou? Ráno se probudí a naskočí jim „Franta, Pepa, Marie a Tereza“. Tak jako to, co vidíme na obrazovce monitoru počítače, je jen malinká část toho, co počítač skrývá a co je nutné k jeho provozu, tak i program Franta, Pepa, Marie a Tereza je jen malinká část toho, co je člověk.

Dlouhodobým tréninkem a prací s myslí (meditace, zazen) se mozek postupně přizpůsobuje a transformuje (i na úrovni dendritického propojení neuronů!). Tedy, výhybka „radost“ je používána stále častěji, a pak už „automaticky“. A jednou pak stačí zvuk či záblesk nebo slovo, a prásk ho, propojí se celé části podvědomí v obou hemisférách, a lup ho, osvícení se vším všudy je tady!

Ale i mnich, který ani po dvaceti letech meditace nedosáhl osvícení v oné tak oslavované formě (propojení s vesmíry a gejzíry slzí radosti a úžasu), je automaticky tak šťastný a moudrý, že onen blesk okamžiku pak pro něho už není zase až tak důležitý.

Ještě musím zmínit rozdíly mezi muži a ženami: když žena mluví, odpočívá, a funguje v obou propojených mozkových hemisférách. Když muž jedná a mluví, funguje převážně jen v levé mozkové hemisféře. Když ale dělá aktivně hudbu, a když se v zazenu naučí meditovat (čistit mysl), nebo když si ony cenzory mozku rozpustí (pomocí drogy, nebo dlouhodobých rituálů, nebo dlouhodobým hladověním nebo hypervantilací aj.), hemisféry si propojí. Mimochodem, každý pochopený vtip a následný smích uvolnění je také jakýmsi malinkým propojením hemisfér a „osvíceníčkem“ (aha! efekt).

Když ale žena vědomě dokonale uvolní vše v mysli, co se vědomě uvolnit dá, mozek jí stále funguje ze 70%. Když tohle udělá muž, mozek mu funguje ze 30%.  Ženy by se měly pokoušet dostat k osvícení jinak než muži (a kultury, které mají nepřerušenou duchovní klášterní tradici, znají a mají ženské kláštery). A protože doposud byly knihy a rady o meditaci (nebo o matematice a fyzice) psány vždy muži, mívaly a stále ještě mají potíže dosáhnout osvícení (nebo zvládnout matematicky-fyzikální fakultu). Nechť je ale ženám útěchou, že jim stačí přirozeně (s orgasmickou erupcí energie) porodit (a na západ od nás se dívky již učí z učebnic matematiky psaných ženami, pomocí ženských příkladů, a pak „matfyz“ vystudují právě tak dobře jako muži). Vulgárně a provokativně řečeno, ženy hudbu a osvícení (a různé ty bohy) ani moc nepotřebovaly a nepotřebují.

Zpátky k osvícení a meditační praxi. Když někdo celé roky celé dny intenzivně medituje (třeba v zazenu), jen učí svůj mozek, aby si byl (softwarově) schopen uvědomit existenci i jiných programů (než je ten běžný, všední), aby mu ona (hardwarová) výhybka začala automaticky každý vjem posílat směrem k „radosti“, aby se vědomě naučil, bude-li potřebovat, pootevírat brány vnímání (Doors of perception), a aby tak byl i v běžném provozu života schopen vidět dvě strany mince (problému) zároveň.

Propojené hemisféry pak navíc zapojují mnohonásobně větší operační paměť, člověk je přirozeně stále moudřejší, automaticky „vidí“ jakýkoliv problém zároveň s řešením (které ovšem, tak jako forma odpovědi na kóan, bude zítra a pozítří jiné).

Osvícení je tedy vrozený potenciální stav mysli každého z nás. Není to nic, co bychom museli „hledat“: je to v nás, jen se umět vyčistit. Buddha a dlouhá řada velmi usilovných mistrů (a mnichů) nám dokázali přes staletí předat jak metody cest k osvícení, tak hlavně možnost dosáhnout osvícení.

Výroky mistrů jsou záměrně metaforické (dnes bychom řekli: pravohemisférové) a také proto dnes „neosvícenému“ často nesrozumitelné: citovat klasické spisky, velmi často velmi špatně přeložené, nemá cenu. Proto už Dógen zdůrazňoval jen a jen sezení (tedy metodu vymetání výhybky radost, posilování pravé mozkové hemisféry), jako jakousi záruku, že člověk (muž) neskončí opět v pasti jazyka levé mozkové hemisféry, jako se to stávalo a stává filosofům.

Současné výzkumy mozku jednoznačně potvrdily, že jsme vrozeně a přirozeně až neuvěřitelně moudří (jen vědět jak se pravidelně čistit, tedy odvirovávat, jak je nutné občas defragmentovat svůj hard disk, a jak spolupracovat se svým podvědomím), a že buddhisté a jógíni a taoisté a šamani dob minulých pro nás jen našli metody, jak se vyčistit a jak posléze nacvičit a prakticky využít neuvěřitelné možnosti lidské mysli.

Technická poznámka: když mistři varovali mnichy, aby neusilovali o osvícení, byla to jen obrana před tím, aby ono (racionální, a tedy levohemisférové) usilování nebylo překážkou propojení obou hemisfér. Proto platilo a platí, že „čtením o koláči se nenajíš“ a „potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu“. A proto ani nikdo z vás, milí čtenáři, přečtením tohoto článku osvícení nedosáhnete.

Pokud jste ovšem předtím intenzívně promeditovali aspoň tři měsíce v nějakém přísně vedeném klášteru, nebo celou řádku let někde v civilizaci… pak, možná, asi, snad, máte šanci.

Dosáhnout osvícení.

P. S.: „Vyčistit“ mysl (a připravit tak půdu pro propojení hemisfér a změnu vidění reality) přitom dnes dokáže i dobře individuálně vyladěný psychowalkman. A Buddha by dnes pro šíření idejí možnosti dosažení osvícení (a tím tedy i řešení i celosvětových problémů, ale o tom, až mne někdo vyprovokuje, snad napíši příště) samozřejmě používal internet: přesto by ale i on stále trval na alespoň tříměsíčních obdobích intenzivního sezení v kolektivu podobně usilujících a pod vedením osvíceného učitele – my dnes víme, že za tři měsíce jsou změny propojení neuronů v mozku trvalé.

Vlastimil Marek, neděle 29. říjen 2006