Občas při přednáškách (nebo v článku) naznačím, zvláště ženám, že aby se začala měnit atmosféra v přehnaně maskulinní společnosti (a ta začala uznávat, ctít, oceňovat a opečovávat např. těhotné ženy a děti), „začít“ musí ony (muži toho jaksi evolučně většinou nejsou schopni). Nebo jinak, aby člověk, v tomto případě tedy žena, zvítězila, musí se nejprve naučit prohrávat. Kromě výjimek narážím na rezolutní ženský odpor. „Ať začnou muži!“ křičí na mne a píší mi. Sem tam mi ale přijde e-mail od ženy, která chápe, o co tu jde, a pilně na tom (a sobě) pracuje. Využiji její upřímné snahy dobrat se podstaty problému a naznačím, a nejen jí, další souvislosti.
„Nezůstává z toho ženského ´prohrávání´ pak na straně mužů často jen nepatřičný pocit vítězství? Nebo je příčinou právě věčná touha mužů po soupeření? Jak muž, ignorující pravidla tohoto vzájemného tance (protože to není a neberu to jako souboj), pochopí, že ženina „prohra“ tu není právě a jen kvůli tomu, aby měl muž pocit vítěze?“, ptá se ta, která chce pochopit sebe samu i (svého) muže.
Muž ženinu „prohru“, milá tazatelko, tak, jak ji vy míníte, nepochopí, protože toho není schopen. Tohle mu nefunguje ani v boji (vítěz je prostě vítězem, prohra je prohrou a basta, není o čem diskutovat), a pokud k boji nedojde, tak nedojde. No a co? Myslí-li totiž a jedná žena mužsky (a v dnešní společnosti se není čemu divit), automaticky ji napadají mužská řešení. „Proto navrhuji, aby součástí tvých seminářových promluv o mužích k mužům byly i promluvy k mužům o ženách – a asi mnohem důraznější a bez případného zpochybňování (posluchači). Myslím totiž, že s podtitulkem „ženy a porody“ často nastává i vypnutí mužských uší i očí a hlavně mozků,“ pokračuje dále.
Pokusím se naznačit, že obsah („vítězství“ či „prohry“) je důležitější než forma. Jak ženy odjakživa „vítězily“ nad mužskou hrubou silou? Přijetím… tedy např. tím, že „omdlely“ (a míním to jak reálně, tak metaforicky). Vzdaly (mužský) boj, a zvítězily ženskostí. Zatímco muž reaguje agresivně, směrem ven, žena reaguje, v té symbolické, ale i praktické rovině, směrem dovnitř (předurčuje to i sám charakter vzájemně se doplňujících, ale tak protikladných pohlaví). Vzpomínám, jaké to bylo pro mne obrovské překvapení, když jedna žena, která byla schopna při každém PMS do mne bušit pěstičkami, nade mnou nakonec zvítězila tak, že v okamžiku, kdy jsem to dlouhé provokování už nevydržel a napřáhl se…, se mi bezvládně sesunula do náručí. V tu ránu byla má agresivita a nekontrolovaná emoce (tak jako agresivita každého vlka, který takto bleskově reaguje na sklopené uši a stažený ohon soupeře) ta tam.
Muži ještě nejsou připraveni, odpovídám na leitmotiv otázek. Jak ostatně ví z vlastní zkušenosti i tazatelka: „Chodí ke mně taky řada stávajících i nastávajících tatínků a spolehlivě vidím, že mantinel poslouchání je u většiny z nich těsně za prvním slovem o ženství. Jen málokterý je ochoten přijmout toto téma, i když jinak je člověkem chápavým, otevřeným a úcty hodným.“
Každý, kdo se v posledních osmnácti letech aktivně účastnil nějakého vzdělávacího, esoterického, léčebného či regeneračního semináře, z vlastní zkušenosti přece ví, že tam potkal většinu žen a jen několik (výjimečných) mužů. Muži neumí přiznat chybu (ani se zeptat na cestu), a bude jim to (tedy pochopení, že ženy jsou jiné, a že by to měli vzít v potaz) holt trvat daleko déle, než (občas mužsky netrpělivé) ženy čekají (ale „prohrávající“ a své muže co nejčastěji chválící a hladící ženy mohou tento proces emancipace značně urychlit).
To, k čemu přemýšlivá tazatelka dochází (a kdyby to navíc takto přímo řekla nějakému muži), by vyvolalo jen další odpor a (sou)boj: „Vím, že žena (o půl stupínku vyspělejší bytost) je od přírody „povinna“ víc pochopit, víc a první udělat kroky k nápravě, víc být diplomat, první (=moudřejší) nacházet jiná, správná řešení.“ Pár tisíc let patriarchátu a spartánskou výchovu od dětství nějaký pohovor z hlav mužů, stejně jako jejich dominantní postoj a chuť vítězit, nevysmejčí. Ale ani mužské myšlení v ženě nelze odstranit jakýmsi imaginárním čističem skvrn. „Přesto se přimlouvám za takybušení do mužsky líných mozků“, neodpustí si lehkou variantu „ať začnou oni!“.
Chápu její postoj. Především tu ale nejde o povinnost (to je ženám vnucené mužské slovo, vzpomeňte si, maminky, byla nutnost přebalit miminko povinností?), ale o možnost a příležitost. Samozřejmě, každý chceme vyhrávat. Neměli jsem v dětství dost mazlení a chválení, a tak si to musíme nějak obstarat v dospělosti. Hezky to i za mne ostatní muže (a mé tři desetiletí dlouhé snahy rozezpívat tento národ, samozřejmě včetně mužů) napsal Ludvík Vaculík (Rokytova Strážnice, LN 24. 6. 2008): „Když totiž přišel ten převrat a všeci slavní, které znáte, se nějak zapletli do politiky, mě to nikdy ani nenapadlo! Moje celoživotní a písemně demonstrovaná ctižádost byla kanalizována do zpěvu. Já si zpívám, a su spokojený a nemusím se předvádět politicky.“
Co z toho vyplývá? Muž ženu (a žena muže) nikdy nepochopí, protože v určitém smyslu jsou to zcela jiné bytosti: přisuzovat mužům, vážené ženy, to, co si myslíte, že si myslí, je právě takový nesmysl, jako když muž přisuzuje ženě své touhy, myšlenky a představy. Takže otázka na důsledek ženiny „prohry“ „Nedává právě to mužům mylný pocit neotřesitelné, arogantní a nepokorné pýchy zvítězivšího lovce?“ míří zcela mimo mísu a je položena z mužské perspektivy. Poté, co domyslíme výše naznačenou možnost vítězit prohrou, následuje další úroveň pochopení: muže baví vítězit v boji! Kdyby mu jelen sám klesl k nohám, zrovna velkou radost by neměl. A naopak, když žena „prohraje“ (např. skousne svou touhu si s ním hned po návratu „z lovu“popovídat, a také následnou jedovatou poznámku, když toho muž není schopen), a svého unaveného muže nejprve nakrmí a napojí, vyhraje nejen přítulného medvídka, ale i stavitele Tádž Mahálů (protože všechny bitvy vybojovali a slavné stavby postavili takto „prohrami“ a chválením ochočení muži svým ženám a milenkám, a Yoko Ono prohlásila, že na Hitlera by jí stačily tři dny).Jinými slovy, tak jako „boj za mír“, i „boj“ za emancipaci či uznání žen od mužů (a tedy i pocit, že si muži po ženině „prohře“ mohli užívat pocit vítězství) je protimluv a nesmysl.
Když žena „prohraje“ (mužskými pravidly definovaný mužský boj), třeba tím, že mu „omdlí“ do náruče, nebo ho ostentativně nechá „vyhrát“ v nějaké domácí při (a nepokazí si to nějakým tím ironickým posledním slovem), v tu ráno (anebo postupně) v něm probudí ochranitele. „Nepatřičný pocit vítězství“ muže je rázem (anebo postupně) nesmysl, protože takto nezvítězí ani muž, ani žena, ale vyhrávají (dost často náruživé milování) oba dva. A to je přesně ta win-win metoda (tedy už ne buď já nebo on a naopak, ale oba vyhráváme) Nové doby (New Age), která, doufejme, nakonec rozpustí nejen mužské myšlení v ženách, ale zpacifikuje i mužský svět dobyvatelů a ředitelů zeměkoule.
Tohle vítězství, dámy, za tu občasnou prohru na počátku „obrodného“ procesu přece stojí, že?
P. S.: Pokud by tedy ženy skutečně chtěly (svým vnučkám) vychovat tolerantní, sebejisté, statečné ale zároveň soucitné a empatické muže, okamžitě by začaly rodit syny přirozeně (a orgasmicky), a neustále by je hladily a chválily.
Vlastimil Marek, pondělí 30. červen 2008
