„Věřím, že reputaci politice mohou vrátit jen ženy. Muži všechno zničili. Spousty politiků jsou ve vězení za zneužití pravomocí, žen se tento problém zdaleka tolik netýká. Žena dává život, muž dává smrt.“ Jacques Séquéla
Je-li žen v politice málo, mění politika ženy, je-li jich tam dostatek, změní ženy politiku, tvrdí zástupkyně těch žen, které se systematicky pokoušejí poukazovat na fatální nedostatek žen v politice, a poukazují tak i na (a řeší tím) jednu za zásadních námitek odpůrců kvót a většího zastoupení žen ve vrcholových státních orgánech.
Princip „hlavy 22“ (v politice je málo žen, takže se strany a politici neumějí dohodnout, ale samozřejmě nepřipustí, aby tam bylo více žen, ty pak samozřejmě nemohou prokázat, že by se situace s nimi zlepšila, protože je muži do politiky od určité stranické úrovně prakticky nepustí) zatím ovšem jakoukoli společnou diskusi (natož pak realizaci) prakticky znemožňuje. Co takhle podívat se na problém „politika a ženy“ trochu z jiné perspektivy? Pokusím se opět něco málo naznačit (a protože nikdo zatím neposlouchal, nebo nečetl pozorně, když jsem se podobně několikrát zmiňoval o tomto tématu v minulosti, něco i zopakuji).
„Vážené čtenářky,“ psal jsem na toto téma již v roce 1998 do časopisu Regenerace, „jste to vy, které můžete změnit svět. Umíte to, co my muži nezvládáme. Rodit, hladit, milovat. Příroda vám navíc (kromě jiného) dala o 30% více propojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Vnímáte svět holističtěji, intuitivněji… Můžete změnit svět. Třeba tím, že začnete být k sobě, ale především ke svým mužům, laskavé. Začněte muže ( kolegy, šéfy) více chválit a své milence i víc hladit. Víte, proč muži dělají politiku? Jízlivé psychoanalytické jazyky tvrdí, že je to proto, protože nezískali uznání svých žen, a tak je hledají na veřejnosti…“
Tehdy znělo mé „zvolání“ jako odněkud z Marsu. Pardon, z Venuše. Mezitím se ale doba změnila, pohled na politiku je stále smutnější, a celkem nedávno zazněl další, tentokrát velmi pádný hlas: „Politiku mohou zachránit jen ženy“, ozval se dlouholetý politický propagátor Jacques Séquéla, francouzský ředitel komunikačního holdingu a šéf dvaceti prezidentských kampaní (v 18 z nich vyhrál jeho klient). I tento nestor politické scény nejméně posledních padesáti let totiž prohlásil: „Věřím, že reputaci politice mohou vrátit jen ženy. Muži všechno zničili. Spousty politiků jsou ve vězení za zneužití pravomocí, žen se tento problém zdaleka tolik netýká. Žena dává život, muž dává smrt.“
Konečně, chtělo by se dodat. Stačí se podívat na úspěchy těch zemí, ve kterých byly nebo jsou v čele vlád či samotných států ženy. Kde jsou dnes ještě docela nedávno zaostalé Irsko, Finsko, Nový Zéland a další. Vždyť je to jasné: zatímco muž rozorává meze, buduje přehrady a bojuje (se všemi, i s přírodou), žena umí sázet stromky, pečovat o děti a květiny. A co dnes potřebuje do ekologické katastrofy se neodvratitelně řítící svět? Rozhodně ne další přehrady a boje.
Muž navíc neumí přiznat, že udělal chybu. Neumí se zeptat na cestu, když zabloudí. Není toho (evolučně) schopen. Neumí se dohodnout. Musí bojovat a vítězit, operovat, jednat, a to vše hned, protože tak je evolucí naprogramován.
Je to ale právě žena (s deseti tisíciletým tréninkem umění jednat a domluvit se), která myslí ne na politickou funkci, ale na své děti, na budoucnost komunity. Žena navíc umí to, čeho muž není fyzicky schopen: mluvit a zároveň naslouchat.
Skeptiky, pamatující předsedkyni Československého svazu žen Marii Kabrhelovou či sledující výkony současných českých političek, chci uklidnit: žena, která se několik let musí pohybovat v mužském světě politiky, zhrubne a v zájmu zachování funkce, pozice či rozumu podvědomě převezme mužský slovník a mužské styly myšlení (včetně vyšší hladiny mužského hormonu testosteronu). Jakmile bude i v parlamentu a ve vládě více jak polovina žen, zůstanou ženami se všemi výhodami ženského způsobu vnímání světa. Viz shora uvedené tvrzení o nutnosti dostatku žen v politice, aby bylo možno ji změnit.
Jde totiž také o to, že když v ryze mužském prostředí musí několik málo žen mluvit a jednat spíše mužskými způsoby, za nějakou dobu, tvrdí „zlé“ odborné hlasy, se jim v tělech zvýší hladiny mužského hormonu testosteronu. Opět viz úvod článku.
Evropský parlament přitom již v roce 2000 odsouhlasil kvóty jako přechodné opatření ke zvýšení zastoupení žen v politickém rozhodování a vyzval vlády zemí, kde je politické zastoupení žen nižší než 30% (protože se ví, že teprve při tomto procentuálním zastoupení by ženy mohly dokázat skutečně ovlivnit rozhodování), k zavedení kvót.
U nás totiž stoupl podíl zastoupení žen v parlamentu za posledních 50 let o méně než 10%. Rovného zastoupení bychom v tomto tempu, jak poukazuje organizace Fórum 50% (které tak jako já před oběma letošními volbami marně navrhovalo masové využití preferenčních hlasů) dosáhli až za 165 let!
Výroky některých politiků a dokonce političek, že „by je zavedení kvót uráželo“, jsou nesmyslné. V podstatě všechny státy, které mají vysoké zastoupení žen v parlamentu, uplatňují toto pozitivní opatření (Nizozemsko, Německo, Velká Británie), a někde jsou kvóty legislativně zavedeny (Francie, Belgie). Tam, kde se ženy již v politice nastálo zabydlely, je pak možné stranické kvóty zrušit (jako se to stalo v Dánsku, kde je v parlamentu 38% žen).
V sousedním Německu se po několika bouřlivých „houpačkových“ letech situace změnila a neuvěřitelně zklidnila. Proč? Protože tam teď mají kancléřku, a ne kancléře.
„Nejnápadnější změna, kterou Angela Merkelová v porovnání se Schröederem do německé politiky zavedla, je úplně nový styl. Nepolarizuje, nýbrž smiřuje. Nesnaží se v každé debatě, za každou cenu, dominovat, ale čeká, co řeknou ostatní. Zatímco Schröeder své odpůrce často umlčel svým ne příliš demokratickým „Basta“, Merkelová se ptá a poslouchá. Časy, kdy každou schůzi vlády ovládali alfa samci, jsou pryč, řeklo Süddeutche Zeitung několik členů stávajícího i Schröederova kabinetu.“ (Respekt 21/2006)
„Je to tím, že je Merkelová žena?“, ptá se řečnicky autorka článku „Kouzlo Angely Merkelové“: „Ať už je to jakkoli, Němci jsou prostě rádi, že se jim vláda každý den nehádá, ale snaží se vyřešit názorové odlišnosti za dveřmi, než se rozhodne obtěžovat voliče podrobnostmi nějaké daňové reformy.“
Ať už je to jakkoli, jsem si jist, že pokud by v našem parlamentu a v politice bylo alespoň oněch 30% žen, i situace v našich politických a jiných kruzích by se postupně vyřešila, strany by se přestaly hádat, neobtěžovaly by voliče svými spory a snažily by se vyřešit názorové odlišnosti.
A protože jsme možnost zvolit více žen do parlamentu a senátu letos opět promarnili, musíme se o to pokusit znovu v očekávaných předčasných volbách roku příštího. I jaderný fyzik František Janouch to řešil podobně jednoduše: volil mladé ženy, ne staré partaje.
Co kdybychom tak učinili i my ostatní? Jinak to (lepší) nebude, jinak to nevidím…
Vlastimil Marek, úterý 31. říjen 2006
