Jak se tak na více jak 8 000 místech světa v rámci Live Earth (koncertů pro klima v krizi) hrálo a zpívalo, v naprosté většině velmi hlasitě a energicky, v malém přírodním amfiteátru zámeckého parku v Loučeni jsme si vychutnali spíše klid a mír. Podávám tímto samozřejmě subjektivní, ale snaživě popsanou zprávu.
Začali jsme odpoledne přednáškou o skutečném a dnes znovu objevovaném poslání labyrintů (ti, kteří na rozdíl od většiny neinformovaných labyrinty neproběhli, aby byli co nejdříve v „cíli“, ale velmi pomalu procházeli očistou svého myšlení a těla do středu kamenného labyrintu i sebe sama – a to nejde za 5, ale ani za 20 minut, se zpomalili a řada z nich si svůj klid přinesla i na koncert), a i když se zpožděním a tedy ne přesně v 7:00. ale ani v 7:07, jak jsem doufal, jsem pak začal hrát na tibetské mísy, zvony a meditativní steel drum.
No, začal… na třikrát. Nejprve jsem musel nějak slušně odeslat mírně opilé diváky předchozího programu někam do hospody. Mám řadu zkušeností, jak moc se zvuk tibetských mís a zvonků hádá s těly a mozky těch, kteří se musí uvolnit alkoholem: mísy hrají krátce, občas jaksi zaškvrčí, a opilci stejně velmi rychle opouštějí sály. V tomto případě malé amfiteátry.
Proč jsem chtěl začít přesně v 7:00? Z týchž důvodů, z jakých Karel IV. začal slavnostně stavět „svůj“ (tedy kamenný) most: v dokonalém okamžiku vzestupné a sestupné číselné řady (roku)1357, 9 (den), 7 (měsíc) 5 (hodina) 31 minut. Most stojí dodnes (o těchto a jiných souvislostech někdy příště). Chtěl jsem onoho 7. 7. 07 v 7 hodin večer přispět k harmonii právě slavnostně otevřeného zámku a Labyrintária.
Pak jsem doufal, že začneme v 7 hodin 7 minut, ale ani to bedňáci předchozí kapely nestihli (mimochodem, ta tam být původně neměla, o té jsme od správce zámku nevěděl), a tak jsme začali o deset minut později. No a co? Řeknou si mnozí. Já ale vím, že něco v provozu a užití Labyrintária bude (zbytečně) skřípat. Například park nebyl dokončen. Na řadě míst bylo znát, že došly peníze: rozježděné koleje po traktorech na cestách v parku, nedokončený rybník, na mnoha místech jen podstavce, ale cedule s vysvětlujícími informacemi chyběly, na trávníku posekaná, ale nahnilá (neodvezená) tráva atd. Naznačuji, že věci by se měly dodělávat – do posledního detailu. I ten totiž, jakkoliv se z pohledu celého díla zdá malicherně malý, tvoří celek, a, znáte to, řetěz je tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek. Obraz nedodělanosti zůstane v myslích těch pár tisíc návštěvníků, kteří se jinak docela bavili. Seznámil jsem se i s architektem a iniciátorem labyrintů, Angličanem Adrianem Fischerem (dal jsem mu časopis Baraka, věnovaný právě labyrintům, a jemu se tak líbil, že se sám vnutil, abych s ním udělal rozhovor, takže se ho i na tohle zeptám).
Má žena tvrdí, že to tak mělo být, protože to je odraz celé společnosti a jinak to dopadnout nemohlo. Já ale vím, že to sice dopadlo dobře, ale z mého pohledu to mohlo dopadnout daleko lépe.
Po několika úvodních úderech na osvědčeně hlasité mísy (musel jsem zklidnit sebe, publikum, a také dosti silný vítr, který v korunách vysokých listnatých stromů hučel proti mně a já měl obavu, jestli je zvuk mís dosti silný, aby pronikl nejen k posluchačům, ale i do jejich myslí a těl) jsem mísy, sebe a prostor rozehrál vždy jiným, ale osvědčeným způsobem ke spokojenosti všech.
Používal jsem další a další způsoby, jak z mís dostat další a podivnější a pro většinu posluchačů nikdy předtím neslyšené zvuky (o kterých by nikdy předtím neřekli, že jsou „hudební“), přímo fyzicky jsem cítil, jako ostatně vždy, když hraji na tyto podivné zdroje podivných, ale pro naše těla tak potřebných zvuků, začal jsem (si) hrát jak na mísy, zvonky, a posléze kovový barel, kterému se říká steel drum, tak na energetické struktury jednotlivých posluchačů před sebou, ale i všechny přítomné jako jednu velkou energetickou kouli, usazenou pod energiemi stromů a svahů parku.
Tak jako labyrinty, i amfiteátr je velmi dobře usazen mezi svahy parku, a postupné schody a písková cestička pro publikum, lavice, kruhová dřevěná plošina pro účinkující, ale i nízké svažující se tři řady betonových sloupků, které docela dobře odrážely zvuk zezadu znovu dopředu, k uším a tělům posluchačů, napomáhají akustice.
Jak jsem pak zahrál na steel drum, a smyčcem opět na mísy (kdo tyhle nebesky znějící táhlé zvuky plné alikvotů slyšel, nikdy na ně nezapomene), hrál jsem i na již vyladěný prostor a samozřejmě i na již zcela zklidněné a všemu otevřené posluchače.
Monika a Lenka Šramlovy si pak publikum „vyladily“ krátkým společným zpěvem několika indických, a rozezpívaly většinu přítomných pomocí několika českých manter.
No a potom jsem vše zakončil tóny steel drumu, na který hraji někdy tak, že po ťuknutí ihned to, co zní nástrojem, utlumím druhou rukou, abych dal vyniknout těm „nezahraným“ tónům, které zůstávají v prostoru.
Tohle velmi dobře funguje v kostelech, a je nezapomenutelné slyšet, jak si steel drum objeví, v jakém tónu „zní“ ten který kostel, a jak si pak tóny zahrané povídají s předtím neslyšeným tónem prostoru kostela. Vzpomínám na koncert v odsvěceném a úplně vyklizeném kostele v Klatovech (echo tak trvá 8 vteřin, takže tam nemohou hrát a zpívat obvyklé soubory a sbory): stačilo naťuknout, umlčet nástroj, a obrovský prostor si nad užaslými posluchači (kteří sice nevěděli co se děje, ale velmi dobře si uvědomovali, že se děje něco vzácného, zázračného a neopakovatelného) povídal stále dokola.
Ťukal jsem tedy tišeji a tišeji, abych tak nakonec mlčky pozval všechny posluchače na koncert, kterého si ke své škodě často ani nevšimnou: jak tak dozněl poslední tichý utlumený tón steel drumu, začal hrát vítr v listech stromů, třikrát krátce zasóloval nějaký ptáček, a jak doufám, všem naplno došlo to, co jsem psal v programu: součástí programu jsou všechny okolní zvuky.
„Tichá hudba mezi labyrinty“, jak jsem to nazval pro potřeby amerických organizátorů (Silent music between the labyrinths) dozněla, ale v myslích a vzpomínkách zúčastněných, ale i místních stromů a svahů a labyrintů, zcela jistě zněla a bude znít i nadále. Nahrána do hard disků lidí i přírody.
Jak jsme pak ujížděli domů, přímo jsme vibrovali klidnou energií. Zapadající slunce nás pozdravilo zpoza dlouhatánského mraku, a v Loučeni, v republice, a na planetě všechno bylo jak mělo a má být. Opilci měli svou kocovinu, nedokončený park čeká ještě hodně úprav, stromy v něm a cestičky a labyrinty se vrátily ke klidu a harmoniím tak různých, ale tak do sebe zapadajících energií, zvoucích návštěvníky k opětovnému procházení labyrintů a tím i energetickému „dobití“. Ale především, ke zpomalení a vyčištění mysli: k návratu „domů“, do stavu, který je nám vrozen, ale na který tahle společnost pozapomněla (a který budou právě labyrinty umožňovat a připomínat).
Skeptikové místní i zahraniční mají po včerejšku další várku důvodů ke skepsi, a nadšenci a lidé dobré vůle s nadhledem a ochotou připojit se k dobré věci další důkaz, že je nás opravdu hodně a že jednou za čas se „masově“ nadchnout stojí za to.
Vlastimil Marek, pondělí 9. červenec 2007
