Mí oponenti jsou například schopni uznat, že na myšlence násilí ve společnosti v souvislosti se způsobem příchodu dítěte na svět určitá souvislost může být, ale zároveň, protože moderní porodnictví existuje jen něco přes století, tomu jaksi nevěří, protože přece i ve středověku, a to ženy rodily všechny „přirozeně“, bylo i u nás v Evropě tolik válek a konfliktů, tedy násilí. Zkusím to tedy objasnit.
Čím více vím o neblahých důsledcích striktně medicínsky vedených porodů současného porodnictví, tím nesnadněji se mi odpovídá na různé otázky různých internetových, ale i reálných tazatelů a tazatelek. Čím je to mně samotnému jasnější, tím překvapenější jsem z otázek, které naznačují, že tazatel(ka) pochopil(a) jen povrch – to základní uteklo.
Tazatelé jsou například schopni uznat, že na myšlence násilí ve společnosti v souvislosti se způsobem příchodu dítěte na svět určitá souvislost může být, ale zároveň, protože moderní porodnictví existuje jen něco přes století, tomu jaksi nevěří, protože přece i ve středověku, a to ženy rodily všechny „přirozeně“, bylo i u nás v Evropě tolik válek a konfliktů, tedy násilí.
Zkusím to tedy objasnit. Nejprve si zopakujme, co jsme o vztahu mezi způsobem porodu a následnou agresivitou v posledních desetiletích zjistili. Dnes již totiž prokazatelně víme, že např. sklon k agresivitě není něco genetického a osudového, ale že se spoluvytváří již v době těhotenství. Děti matek, které kouřily nebo dokonce pily alkohol jsou velmi ohroženy mentálně i fyzicky. Pravděpodobnost, že se u mužských potomků v dospělosti projeví antisociální a agresivní chování vzrůstá i tehdy, pokud matky během těhotenství hladověly. (Tento fakt byl zjištěn v Nizozemsku, kdy v letech 1944-45 německá armáda úmyslně blokovala přísun potravin do rozsáhlých oblastí země. O 18 let později byli branci nizozemské armády výjimečně nezvládnutelní.)
Už profesor Matějček v 60. letech zjistil, že komplikace v těhotenství a při porodu vedou k násilnému chování, a dochází k nim tehdy, má-li matka k těhotenství negativní postoj. Nechtěné těhotenství, pokus o potrat, a následné svěření dítěte do ústavní péče jsou pak spolehlivě třeskutou kombinací, která v následném životě takových chlapců neodvratně vede ke spáchání násilného trestného činu. (Např. zločinnost v některých státech v USA klesla asi 18 let po povolení potratů.)
Děti, které jsou málo kojené, jsou častěji nemocné, hrozí jim alergie, cukrovka, infekce dýchacích cest, obezita atd. atp.
Rozhodující pro optimální vývoj dítěte je totiž, kromě správné výživy, psychika budoucí maminky. U malých dětí depresivních matek se začne odchylně chovat kůra čelních laloků mozku – křižovatky mechanismů pozornosti, emocí a sociálních vztahů. Plod dlouhodobým stresem matky přímo trpí – stresové hormony v těle matky přímo ohrožují duševní zdraví dítěte. Dlouhodobější stres v těhotenství vede přímo ke schizofrenii, poruchám chování, depresím, agresivitě a celé dlouhé řadě obtíží a chorob.
Je to jednoduché: problémový porod rovná se problémové dítě. Násilí při porodu rovná se potenciální mužský násilník v dospělosti.
Ujasněme si to. Tak jako při diskusích o ekologických problémech dneška, ani v otázce přirozených porodů přece nejde o to vrátit se do středověku. Tehdy v Evropě sice ženy rodily „přirozeně“, ale zase většinou ve špíně, ve stresu, v obavách z budoucnosti. V průběhu těhotenství hladověly, rodily jedno dítě za druhým, neexistovala základní hygiena, umíralo se na dnes již neznámé nemoci. Děti neměly dost základních potravin, čisté vody, vitamínů atd. Náhodná nechtěná těhotenství končila potraty, skandály, prudérní společnost svobodné matky dramaticky odsuzovala, nechtěných dětí byly spousty. Jde ale o to, že současná nadprodukce násilníků a násilí je zbytečný důsledek naivně slepé důvěry v „pokrok“ medicíny. Své násilníky si totiž systematicky vyrábíme tím, jak jsme změnili těhotenství v nemoc a porod v jeho operaci.
Domysleme vztah mezi násilím při porodu a násilím ve společnosti dále. Jak agresivní asi bývaly děti kočovníků? Jejich ženy rodily div ne za jízdy na koni, a veškerá (rozuměj – minimální) péče se podobala spíše dávným snahám starořeckých Sparťanů vychovat co nejagresivnější vojáky. Jak se asi na sociálním vývoji konce 19. století podepsalo pokrytectví viktoriánské společnosti? Jak vystresované musely být evropské matky v průběhu 1. světové války… Je náhoda, že ob jedinou generaci pak vypukla 2. světová válka a celé 20. století je dobou neustálých (i když pak jen, v jeho druhé polovině naštěstí lokálních) válek? Co asi udělaly s psychikou dětí a budoucí agresivitou tamních mužů války v Jugoslávii, Afgánistánu, Iráku, současné války a hladomory v Africe atd.?
Zatímco ve středověku tedy poškozovaly přirozený a optimální průběh těhotenství a porodu spíše vnější podmínky, dnes, když už v našich končinách ženy nemají hlad a nemusely by se dlouhodobě stresovat, kdy by se mohly rodit zdravé, psychicky a vývojově nepoškozené děti lásky, jsme vylili s vaničkou i ono pomyslné dítě: ve jménu pokroku muži porodníci čím dále víc zasahují do přirozených procesů těhotenství a porodu a právě tyto lékařské intervence, odcizené prostředí porodnic a následné chirurgické a jiné zásahy opět matky a jejich děti dlouhodobě spíše poškozují. Porod savce homo sapiens je přitom evolucí nastaven na intimitu, šero, tempo konkrétní rodičky a velejemné předivo vzájemných na sebe navazujících hormonálních a tělesných procesů (za jakéhosi endorfinového vypnutí racionality).
Nakolik se pak toto vše podepsalo na současné a budoucí agresivitě lidstva? O neblahých důsledcích doporučovaných a jako nadstandard nabízených císařských řezů, epidurálních analgezií a jiných stále četnějších zásahů lékařů do přirozeného průběhu těhotenství a porodu jsem toho napsal již dost, stačí hledat.
Druhým nejdůležitějším malérem je pak (nejen podle mne) až groteskní snaha současných porodníků zachraňovat děti, které by se ještě nedávno vůbec nenarodily, anebo by zemřely hned po porodu. Lékaři dnes umí téměř „zázraky“ – zatímco před deseti lety byla hranice záchrany života 1000 gramů porodní váhy, teď může být i poloviční. Zdravotně relativně v pořádku je jen pětina takto předčasně narozených dětí (i když co to udělá s jejich psychikou, chováním atd. v dospělosti nikdo zatím nezkoumal), ty ostatní mají potíže, jež jsou prý „řešitelné“ (opožděný růst, krátkozrakost, problémy se soustředěním), pětina dětí má ale velmi závažné dlouhodobé následky (budou trpět poruchami vývoje mozku, nebudou slyšet nebo vidět atd.) Ve jménu statistického čísla porodní úmrtnosti lékaři zachraňují a zachraňují, ale tyto děti během několika měsíců nebo let umírají. Doktoru Františku Koukolíkovi, tak jako rostoucímu počtu všímavých a zodpovědných lidí, „připadá absurdní uchovávat život krajně nezralých dětí, z nichž budou bytosti zcela neschopné samostatné existence.“ Rozumějme si, jde o to, že z valné většiny se tyto děti rodí předčasně „díky“ přílišné (lékařské) péči. A dokud o tom nezačneme alespoň diskutovat, dotud budeme následně zachraňovat a piplat poškozené děti – přitom by stačilo věnovat ženě (a těhotenství s porodem) dostatečnou úctu a vytvořit podmínky proto, aby se děti předčasně nerodily.
Už víte, kam mířím? Celé 20. století jsme my Evropané, ač jsme vlastně nemuseli, takto systematicky produkovali stále poškozenější lidi. Poškození muži se pak chovají ke svým ženám a světu kolem sebe stále agresivněji, všichni trpí stresem, dcery poškozených matek jsou ještě poškozenější, a mají pak také děti. Všichni jsme tedy oběti obětí. Přidejme k tomu všemu navíc ještě znečištění prostředí, klesající plodnost mužů a nemoci žen v důsledku umělých hormonů (z antikoncepce) v potravinovém řetězci – což všechno negativně ovlivňuje optimální průběh těhotenství a zdravý vývoj dítěte, a dále pak násilí v televizi, které dnes malé děti konzumují od nejútlejšího věku (násilí je infekční, děti, které se např. setkaly někdy se střelbou mají dvojnásobně vyšší pravděpodobnost chovat se agresivněji než ostatní), uvědomme si, že polovina lidstva ještě dnes hladoví, a že my běloši stále rychleji vymíráme…
Tuto spirálu násilí a negativního vývoje „západní“ společnosti nelze rozetnout a zastavit jinak než radikální změnou způsobu, jakým naše ženy rodí děti. Už včera bylo pozdě, a bude to trvat celé generace. Jiné řešení ale neexistuje.
Už to, že si tohle všechno začínáme uvědomovat, je tak prvním krokem k nápravě. Nemůžeme z pasti, dokud si neuvědomíme, že jsme v ní. A pak stačí jen krok za krokem začít budovat společnost, která brzy zjistí, že se jí dlouhodobě velmi vyplatí změnit nazírání na těhotenství, porod, rodinu a děti, takže mateřství bude ctěno a oslavováno, matky královsky placeny a samozřejmým vybavením každého města pak např. budou nejen malé intimní porodní domy, ale i mateřská centra.
Začít ovšem musíme zásadní změnou v myšlení. V samém „zadání“ a na samém počátku naší civilizace je něco špatně. Je náhodné, jak naznačuje i filosof ekologie Henryk Skolimowski, že zatímco symbolem buddhismu je Buddha, sedící na lotosu (tedy symbol vnitřního klidu a míru), a symbolem hinduismu je tančící Šiva (symbol neustále se proměňujícího vesmíru), symbolem křesťanství, tedy náboženství dominujícího naší anglosaské civilizaci, je Ježíš ukřižovaný na kříži (symbol pomíjivosti a utrpení života)?
A ještě jedna souvislost: je náhodné, že planeta Země prožívá fatální ekologickou krizi? Prenatální psycholog P. F. Freyberg přitom již léta tvrdí: „Děloha je prvním ekologickým prostředím člověka. Jak se k dítěti chováme když je ještě v děloze, tak se ono v dospělosti bude chovat ke světu.“
Vlastimil Marek, úterý 24. říjen 2006
