Cesty lidské a překladatelské omyly jsou často překvapivé a navíc tvrdošíjné. Zdánlivě malý omyl, vzniklý (samo)zřejmě spíš z přehlédnutí (což by ovšem profesionála nemělo omlouvat), vede často k nesmyslným a někdy i dalekosáhlým důsledkům.
V případě všeobecně rozšířeného omylu s olejem „tea tree“ šlo původně také o malou chybičku, jenže věci se vyvíjejí a omyl plodí další omyly. Strom, který roste v Austrálii, a kterému se říká pro jeho tvar (podobný velkému písmenu T) „tee tree“ (tedy téčkový strom), poskytuje olej, který má velmi účinné antiseptické vlastnosti, a který dámy a maminky, kosmetičky a aromaterapeutky (ale hlavně farmaceutické firmy) i v našich zemích používají stále častěji. Protože je ale výslovnost slova „tee“ k nerozeznání od výslovnosti slova „tea“ (v obou případech čti tý), a protože jeho uživatelky většinou neumí anglicky, stalo se kdysi na počátku, že někdo přeložil název tohoto oleje ne jako olej z téčkového stromu (tee tree oil, česky vyslov tý trý ojl), ale jako olej z čajovníkového stromu (tea tree oil, česky vyslov taktéž tý trý ojl). A na lahvičkách s tímto zázračným lékem se pak skví nápis Tea tree oil.
Vždy, když jsem po léta tenhle omyl viděl, jsem si říkal, že to zase až tolik nevadí. Jenže nedávno jsem viděl novou reklamu na nějaký nový přípravek, jehož důležitou součástí je „olej z australského čajovníku“ a další podobnou, tentokrát od lékaře, specialisty!
Připomnělo mi to další, poněkud hlubinnější překladatelské „omyly“.
Jeden náš novinář a textař nedávno ve svém zamyšlení použil slavný citát, prý nejsilnější větu evropské kultury: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“.
Klidně pominu, že Ježíš byl Aramejec a tahle „evropská“ věta a víra má jednoznačně předoasijské kořeny, nemohu ovšem pominout současné pokusy poctivě přeložit klasické texty (a silné věty) z různých těch evangelií, tedy z Bible. Mimochodem, ani Bible už není co bývala, pánové, jak o tom svědčí nedávné zjištění, že žena nevznikla z Adamova žebra, ale přímo naopak, vždy vznikne nejprve žena, a muž je jen jakási její pozdější modifikace.
Kniha, ze které čerpám, vyšla v roce 2001 (DharmaGaia) a jmenuje se Aramejský otčenáš. Jedná se o novodobý, z aramejštiny vycházející a komentovaný překlad Otčenáše (první evangelia byla prokazatelně napsána v aramejštině a Ježíš a jeho učedníci mluvili aramejštinou). Neil Douglas-Klotz, americký religionista, dnes přednášející ve Skotsku, chce novým překladem přivést současné hledače skutečné duchovnosti k nové interpretaci mnohdy již velmi zprofanovaných „silných vět“, ale především k akci. K aktivní meditaci (jakkoli je toto slovní spojení pro ty, kteří nikdy nemeditovali, protimluvem), ke zpěvu a k tanci. Mniši kdysi své modlitby zpívali a tančili, ti dnešní (již nejméně 1400 let) je jen čtou a studují. Řečeno současnými termíny, zatímco kdysi dávno šlo o celobytostní (holistickou) zkušenost (tomografem lze u současných, zpěvem se „modlících“ mužů, sledovat aktivní části mozku v obou mozkových hemisférách), dnes jde výhradně (zvláště u mužů, a těch je v klášterech a Vatikánu daleko víc než žen) o vizuální a levohemisférovou (nutně tedy značně omezenou), racionální zkušenost, zaměstnávající jen velmi malé části levé strany mozku (na vysvětlenou – ženy mají o 30% více propojení mezi hemisférami než muži a když třeba jen mluví, fungují jim hemisféry obě).
Zpět k překladatelským omylům a „Otčenáši“. Text citovaných veršů by v otrockém, doslovném překladu měl znít spíše jako „uvolni lana chyb, které nás svazují, jakož i my pouštíme z rukou vlákna, jimiž držíme viny ostatních.“ Volněji a básničtěji přeloženo by to mohlo znít třeba takto: „Odpusť naši skrývanou minulost i utajené hanby, jakož i my neustále odpouštíme co jiní skrývají.“ Nebo takto: „Ulehči nám tíhu utajených dluhů, jakož i my zbavujeme druhé povinnosti je splácet.“ Anebo klidně i takto: „Vymaž vnitřní stopy našich selhání, jakož i my ze svých srdcí cídíme chyby ostatních.“ A další verze: „Uvolni uzly v nás, abychom narovnali prosté svazky našich srdci se srdci bližních.“
Aramejské slovo, které známe jako „odpouštění“ může být totiž přeloženo jako „návrat do původního stavu“, nebo „vzájemně vstřebat“, ale i „obnovit vzájemné vazby na“ či „obejmout prázdnotu“. Slovo, které bylo v Matoušově verzi modlitby z řečtiny přeloženo jako „vina“ nebo „přestupek“, mělo v aramejštině i jiné významy, jako např. „utajená minulost“ či „ tajný dluh“, nebo „vnitřní ovoce“. V Lukášově verzi bylo použito slovo, které se obvykle překládá jako „hříchy“, v aramejštině ale může znamenat také „neúspěchy“, „chyby“, „zmařená očekávání“ nebo „zamotané nitě“, což naznačuje potřebu nápravy.
Není to snadné, překládat, zvláště pak z druhé ruky, a zvláště pak metaforická přirovnání a další pokusy tehdejších mystiků ilustrovat běžným jazykem duchovní záležitosti, že?
Také „chléb náš vezdejší“ nebyl v aramejštině chlebem, jako ho chápeme my (ani současnými oplatky coby hostiemi), ale, protože aramejské slovo lachma mělo i spoustu dalších významů, v této souvislosti spíše jakýmsi pokrmem pro všechny formy růstu a život všeobecně, nebo také „pochopením“ (vzniklo z kořene chma, což označuje božskou moudrost, a z tohoto kořene vzniklo i slovo chochma, překládané v Příslovích jako „posvátná moudrost“). A to je v téhle duchovní, modlitební souvislosti přece jen logičtější, že?
Naznačuji, že zodpovědnost překladatelů a tlumočníků (traduje se, že dlouholeté nepřátelství mezi SSSR a Čínou vzniklo díky omylu tlumočníka, a velikonoční „zelený“ čtvrtek je také zelený jen vinou špatného překladu – správně a logicky má být „plačtivý“), a zvláště těch, kteří překládají metaforický jazyk dávných duchovních vůdců, je převeliká. Jak moc? Už jsem to několikrát použil, ale pro tuto příležitost se to opět hodí: například zatímco Mojžíšův Bůh je podle naší Bible „žárlivý“, původně v aramejštině byl „horlivý“. A to je přece setsakra důležitý rozdíl.
Jaké ještě další zásadní překladatelské (a filosofické a vědecké) omyly naší dávné i nedávné minulosti nasměrovaly naši společnost tam, kde dnes je?
Verš „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ by měl a mohl, zvláště pro muže, znít současně a ekologicky třeba takto: „Oživ zemi (původní ženskou moudrost) v nás: pak i my pocítíme hlubokou modrost, která vše udržuje.“ Už vidím, jak tahle (samozřejmě aktivně prožívaná a tančená) modlitba mění a změní budou politiky, státníky, generály a filosofy…
Proto je tak důležité, abychom my, čtenáři, četli všímavě, pozorně, a nenechali se, zvláště dnes, kdy vydavatelé šetří kde mohou, opít překladatelským rohlíkem.
Takže, vážení, „australský čajovník“ neexistuje. Obávám se ale, že se tento zmatený termín začne běžně používat jako něco, o čem netřeba přemýšlet a diskutovat.
Nabízí se návrh: co kdyby Svaz překladatelů při přijímání nových členů všechny zavázal slavnostní přísahou, při níž by se noví adepti modlili třeba takto: „Odpusť nám, překladatelům a tlumočníkům, naše viny, jakož i my odpouštíme našim předchůdcům, přičemž se jejich chyby budeme snažit napravit…“
Vlastimil Marek, pátek 5. leden 2007
