Naznačuji, že generace třicátnic, právě tak jako generace jejich matek, byla naprogramována iluzí, které pracovně říkám „princ Hollywood“. Film je totiž jedna velká iluze, a to hned čtyřiadvacetinásobná (při sledování filmu náš mozek registruje 24 filmových diapozitivů během každé vteřiny, my ale vidíme jeden plynulý pohyblivý obrázek). Právě tak je nejen podle mne iluzí (dlouhodobě škodlivou) i ona dokonalá Láska s velkým L, o které tyhle (a nejen tyhle) dámy všech věků tak rády sní.
Říkám to již desítky let, ale teprve teď se začínají objevovat jak „důkazy“, tak další lidé, kteří si myslí přibližně totéž. Ženy (i ty kolem mne) na to zatím slyšet nechtějí, ale nepříznivých důsledků (ve formě jakési niterné a celoživotní nespokojenosti valné části současných žen kolem třiceti a více let, v podobě médii stále zřetelněji zaznamenávané krize rodiny, ve stále rostoucím počtu rozvodů u nás atd.) přibývá a možná nastal čas, kdy bude třeba (abychom se dokázali hnout dál, k hledání a nalezení řešení) to nějak pojmenovat.
ČT před lety odvysílala hodinový sběrný dokument Terezy Kopáčové (Kristova léta, dámy…) o životních příbězích (a většinou stescích) několika českých třicátnic. Jako mnohé další, měly tyhle dámy velké plány, ale ani jejich ambice, píle, inteligence a urputnost jim ono niterné štěstí, rozuměj, ženskou spokojenost (jen jedna z nich žije šťastně provdaná, se dvěma dětmi, leč občas také pochybuje), nepřinesly.
V dobře udělaném dokumentu se ovšem opět ozval onen věčný sen českých (a nejen českých) žen – princ na bílém koni. A tyhle čerstvé třicátnice samozřejmě mezi řečmi deklarovaly i další moderní požadavek na prince – kromě toho, že bude, jako princové přece bývají, romantik a milionář – jeho koníčkem musí být i domácí práce.
Ač inteligentní, samostatné, řeklo by se „emancipované“, přes občasné proklamace o tom, jak jsou vlastně šťastné, jsou tyhle ženy jaksi nenaplněné, tedy niterně, bytostně nešťastné. A hlavně, neschopné navázat hlubinný a hlavně pro ně uspokojivý vztah s nějakým partnerem. Mívají totiž většinou velmi vysoké nároky. Chtějí příliš (přinejmenším onoho zmiňovaného prince). Jsou, jako již jejich matky, naočkovány filmem. A jak jsem poznamenal při sledování dokumentu, bohužel ani ony ještě nečetly knihy manželů Peaseových o zásadních (evolučně daných) rozdílech mezi muži a ženami, a netuší, že čím víc budou hovořit pesimisticky, tím pesimističtější bude i jejich život.
Naznačuji dále, že dvě poslední generace českých žen, které se narodily a vyrůstaly jak po roce 1948, tak po roce 1968, byly, každá po svém, kromě jiného postiženy právě infekcí hollywoodských iluzorních ideálů. Iluze (a působnost) filmu (a dnes televize) je tak silná, že proti ní zatím neexistuje jiná obrana než askeze. Jestliže ovšem generace matek dnešních dam v kristových letech ještě prošla výchovou (v rodině ale i škole), která systematicky vštěpovala dětem základní rodinné hodnoty (např. úctu k autoritě a k rodičům – těm se ještě běžně vykalo, a většinou jsme byli ještě pokřtěni aj.), o které se mohlo myšlení tehdejších žen opřít, současné dámy jsou v tomto ohledu již naprosto nezakotveny.
Teď zdánlivě odbočím: v mozku je každý vjem v půl vteřině zhodnocen ve čtyřech rovinách. Jedna, týkající se toho, oč mi jde (ne podle pořadí důležitosti) umí rozeznávat, co je sen a co realita (blázince bývaly a jsou stále plné těch, kterým právě tohle nefunguje, a kteří skutečně do morku kostí věří, že jsou Napoleoni nebo princezny Diany).
Co když tedy mozky současných žen (po tolika letech tak silné indoktrinace filmem) prostě fungují, jak jim káže princ Hollywood, a zvláště v případě romantické lásky a zamlženy emocemi nedokáží spolehlivě rozlišit sen od reality? Jejich činy pak občas, zvláště v životních krizích, postrádají nejen logiku, ale i „zdravý“ rozum…
Již naši rodiče, kteří prožili své rodičovství v 50. a 60. letech, o celoživotní opěrné hodnoty svých rodičů pomalu přicházeli, následná (přísně ateistická, často světonázorově neukotvená, jak taky, a politickým vývojem bezperspektivního života za železnou oponou hluboce zklamaná) generace ovšem již „nevěřila“ nejen v Boha, ale ani v autoritu rodičů (či manžela). A to nezmiňuji další negativní vlivy stále více medikalizovaných porodů a mediální a marketingové reklamy drog a násilí, což by bylo na další a delší zamyšlení.
Mimochodem, podobně zajímavý generační rozdíl existuje i v pojetí sexu. Zatímco u oné mnou označené první generace druhé poloviny 20. století byly dívky ještě poznamenány puritánskou výchovou generace předešlé (a moc možností vymanit se z ní tehdy nebylo), a sex a manželský sex z valné většiny prostě přetrpěly, generace dívek, které zažily kousek svobody v 60. letech si sice zkoušela „užít“, ale bez oné sjednocující ideje ona podvědomě vtisknutá a zděděná princovská romantika (a potěšení z nevázaného sexu) byla ve většině případů rázem utnuta realitou života v normalizované společnosti a poté nástupem AIDS. Jejich dcery (a víme přece, že dcery v naprosté většině opakují, pokud nemají dost informací, snahy a možností, chyby svých matek) už braly a berou sex přece jen volněji, jenže zase tu je záplava ženských časopisů a záplava telenovel (kdysi se chodilo do kina maximálně jednou za měsíc či týden!) a vnucované modely ženství – a to vše stále v oparu princem Hollywoodem tak propagované Lásky.
Co když je Láska, vážené dámy, jen kulturní program, na který v té současné podobě zadělali trubadůři středověké Evropy, a který pak muži, spisovatelé a režiséři (a lékaři) dovedli právě ve formě červených knihoven a hollywoodských trháků (a porodnictví) k iluzorní dokonalosti? Ony ty hollywoodské a jiné filmy totiž vždy končí „happy endem – polibkem nebo svatbou. V životě to ale tímhle jen začíná. Přírodě (a evoluci) totiž rozhodně nejde o lásku, ale o předání genů. A právě tak tyhle na své partnery si stěžující (a na prince z Hollywoodu naivně čekající) ženy většinou naprosto nechápou, co míní slovem Láska všichni duchovní mistři. Zatímco v našich krajích totiž tohle slovo navíc splývá do několika málo základních variant (a je agresivně spojováno se sexem), v jiných kulturách vyjadřuje nepřebernou mozaiku variant.
„Ve vyšších stupních rozvoje člověka láska (tedy ta holly- a bolly- woodská, viz níže, a ona dámami ve zmíněném dokumentu tak propíraná, pozn. aut.) neexistuje. Láska je věc nespolehlivá, nestabilní a krátkodobá, není na ni spolehnutí…“ tvrdí dnes nejen dr. Plzák, ale i Ind, žijící dlouhodobě v Praze, dr. Góvind Rádžpůt, který ze své zkušenosti dodává: „V mezilidských vztazích je pro Indy hlavní přirozenost, a spoléhají se na věci trvalé a stabilní, jako je rozum a vědomí. V manželství jsou pak hlavními prioritami povinnost a zodpovědnost, které jsou také předávány dalším generacím.“
Intelektuálky, feministky a další vzdělané české třicátnice samozřejmě okamžitě vzplanou: bez lásky to přece nejde! Copak Indky se nevdávají z lásky (a často mají na mysli tu „první“, nejlépe na celý život, a nejlépe k princi na bílém koni, spěchajícímu opravit kapající vodovodní kohoutek)?!
Vážené intelektuálky, dnes už to samozřejmě není, co bývalo (neblahý vliv Bollywoodu, tedy obrovských filmových atelierů v Bombaji, které vyrábí téměř 1000 nových sladkobolných, romantických filmů ročně!) se nedá přehlédnout, ale na tamním venkově jsou sňatky stále ještě doporučovány a „vypočítávány“ astrology. Indická dívka svého ženicha vidí poprvé třeba jen týden před svatbou, jenže ten k ní „pasuje“ tak, že je jejich vztah brzy hlubinný, dlouhodobý, celoživotní a pro společnost velmi přínosný: jsou dokonale kompatibilní. A tak zatímco v Indii je rozvodovost několikaprocentní, u nás, v krajích, kde panuje a vládne Láska, se rozvádí víc jak polovina všech manželství.
Rozumějme si, záměrně zevšeobecňuji. Chci totiž upozornit na většinou nevnímané hlubší příčiny pozdějších celoživotních omylů, ale zároveň naznačit cesty vedoucí k nápravě.
Naznačuji, že je nejvyšší čas radikálně přehodnotit Lásku (to individuálně), a také způsob, jakým vnímáme a hodnotíme mateřství, rodinu a roli ženy (to celospolečensky). K tomu nám Bůh a poznání a zdravý rozum a tolerance (nikoliv tedy princ Hollywood) pomáhej…
Vlastimil Marek, čtvrtek 1. únor 2007