Život je snazší a příjemnější pro ty, kteří mají srovnané priority, kteří vše, co dělají, poměřují jakousi vnitřní hierarchií hodnot. Tak jako pozitivní úmysl na počátku všech dějů jaksi automaticky „vybírá“ z milionů možností ty pravé a k cíli vedoucí, i kvalita a plus nebo mínus znaménko původní myšlenky cele určuje následný děj.
Mám známého, který vždy stráví na cestách z a na přednášku celé dlouhé dny. Rád si pospí, takže přece nemůže vstávat v sedm, aby jel v osm, a doma byl v jednu. Pak ovšem celý další den, protože není lepší spojení, tráví v chaosu a špíně českých železnic. Je pak unavený, otrávený, a další den se vzpamatovává. Totéž se většinou děje i v obráceném gardu, tedy když jede na přednášku.
Znám ženu, která nemůže mít dítě, a nechápe, proč jí radím, aby přehodnotila své priority. Nechápe, že když má plnou hlavu toho, že se musí naučit řídit auto, aby si pak v těhotenství mohla někam dojet (bydlí na vesnici, a za půlhodinu je v nejbližším větším městě a za další půlhodinu je v Praze), nemá v ní (mysli a těle) místo pro miminko. A místo aby trávila co nejvíc času se svým mužem, se kterým chce počít, jezdí na všelijaké kurzy a semináře a radit se s kamarádkami. A místo aby se oblékala a zdobila pro partnera, nejvíc se líčí a největší výstřih si bere, když jde na kafe s přítelkyněmi. Má poněkud popletené priority.
Znával jsem ženu, která sice věděla (z mé knihy), že v průběhu těhotenství je nejdůležitější vyrovnaná psychika (velmi kontraproduktivní je tedy naplánovat na devátý měsíc malování, nebo stěhování), a stěhování i malování odřekla… ale „musela“ ještě stihnout dodělat si diplomku. Co se stalo? Porod byl traumatický a problémový a dítě je traumatické a problémové.
Zapomněla na priority (novorozenci je jedno, jestli je pokojíček bleděmodrý nebo v původní barvě, nebo jestli má maminka titul, on potřebuje neustálý kontakt s maminkou a cítit, že je milován a opečováván).
Právě tak mnohé partnerské dvojice podléhají reklamě a „zvyku“ a chtějí nejprve mít dům a až potom děti. Dům ovšem staví mnoho let, děti stejně přijdou, a vyrůstají v prostředí plném nervozity, nepořádku, hromad písku a válejících se prken. Právě takový „nepořádek“ se ovšem postupně vytvoří v hlavách manželů, ti přestanou komunikovat, přestanou si rozumět, a ve většině případů se rozvádějí. Tady u nás na vesnici je celá řada nádherných domků, ale když jsem se ptal, zjistil jsem, že ve většině z nich žijí osamělé rozvedené ženy a osamělí rozvedení mužové (a děti buď pendlují sem a tam, nebo nependlují vůbec a nestýkají se ani na Velikonoce nebo Vánoce).
Základní chyba bývá v naivní víře, že je třeba nejprve postavit dům… místo aby si oba přáli především hezké místo pro láskyplný vzájemně tolerantní a laskavý vztah (a dům by se taky postavil, ale za jiných vztahových podmínek).
Vídám také, jak si rostoucí počet žen, žijících s milujícími manželi, asi z příliš „dobrého bydla“, stále více a hlasitěji stěžuje (část původu nespokojenosti je také v neustálém pomlouvání partnerů a mužů obecně s již rozvedenými kamarádkami, a také ve všech těch strakatých časopisech). Nic jim není dobré, pořád chtějí víc. Podmiňují pak lepší vztah k mužovi další kabelkou, večeří, dalším zájezdem k moři. A vztah se drolí a lidé se zbytečně rozcházejí a děti pak trpí.
A když se o tom všem na přednášce nějak zmíním, a když také vyprávím, že to ženy mají moc změnit svět, jen kdyby toho svého víc chválily a hladily (a oni by pak pro ně stavěli Tádž Mahaly), ozvou se jako jedna žena: ať začnou muži, proč my?
Nemají srovnané priority.
Stačilo by si uvědomit, že prvotní prioritou je hezký láskyplný vztah: ty další (materiální a zážitkové) věci přijdou jaksi samy, až budou třeba. A často to jsou úplné maličkosti, které zapříčiňují velká zklamání a pak následné problémy ve vztazích.
Nedávno mi jiný známý vyprávěl, jak byl zklamaný a jak se cítil zrazený, když jeho žena, která se vracela z pobytu u moře (a z letiště ji vezl kamarád), nejela a nejela. Přijela o hodinu později: my jsme si ještě zajeli na kafe, vysvětlila s bohorovným úsměvem, nechápajíc, že prioritou je prostě jet co nejrychleji za mužem, který jí ten pobyt zaplatil, a který se na ni těšil.
Samozřejmě, špatně srovnané priority má i řada mužů, jenže jejich jednání (v oblasti vztahů) v poslední době většinou není ve svém dopadu tak katastrofické.
Přitom stačí číst si v rozhovorech a životopisech slavných nebo úspěšných lidí, kteří toho hodně dokázali (viz nedávný dlouhý rozhovor s Jiřím Suchým): měli a mají srovnané priority. Vždy dělali, co je bavilo, a tomu podřídili všechno ostatní. A ono to nakonec přineslo i peníze a uznání. Vždy nejprve milovali, a až poté něco vyžadovali. Vždy nejprve dali, a až poté (do takto vytvořeného virtuálního prostoru) samozřejmě i dostali.
Kdyby tvořili především pro peníze a uznání, dopadnou bledě. Jako ty řady zklamaných a stěžujících si žen, které si svou neukojitelnou spotřebou dalších a dalších věcí pořídily jen deprese a rozvody a pocit, že je svět zradil a manžel zklamal. Přitom zradily ony samy sebe: zapomněly na důležitost priorit a daly přednost hmotě před vztahem.
Chápete o čem píši? Zatímco rostoucí počet nespokojených žen (a hodně nesrovnaných mužů) chce nejprve dostávat, a až poté případně dávat, jen opačně seřazené priority jsou zárukou šťastného, spokojeného a zdravého života, za kterým pak bude radost se ohlédnout.
A začít lze třeba tím, že ze semináře budu především spěchat domů (a příslušné navazující spoje se najdou).
Vlastimil Marek, pátek 3. říjen 2008
