Dokonalí nejsme, protože jsme k nedokonalosti a nefunkčnosti systematicky vychováváni. Téměř každé dítě je totiž potenciálně ještě ve třech letech génius, a řez jeho neuronovou kůrou vykazuje neuvěřitelně husté propojení dendritů. Může být geniální matematik, hudebník, inženýr, chirurg, fotbalista a bůhví co ještě. Jenže, pak přijdou rodiče (s konzervativními a uzurpátorskými názory na to, jak se dítě má oblékat, chovat, nepřekážet, a čím by v budoucnu mělo být, a pokud ho budou omezovat – neuronová síť bude velmi říká) a pak škola a učitelé.
Nemylme se, evolucí jsme naprogramováni k dokonalosti, a v rámci všech vnějších a vnitřních okolností našeho vzniku dokonalí ve skutečnosti jsme. I na křišťálu, který na první pohled vypadá dokonale, naleznete nějaký drobný „kaz“, nějakou nepravidelnost.. I on je, tak jako každý strom a krtek, dokonalý – ve chvíli svého zrodu udělal naprosto vše proto, aby byl dokonalý. Že vnější podmínky (tlak vroucího magmatu či nehomogenity po výbuchu či srážce dvou hvězd) neumožnily, aby tvar krystalu (povaha člověka, výška stromu či přizpůsobivost krtka) byl ideální, není rozhodující.
Kromě faktu, že dnes neustále používáme těla se všemi jeho tak složitými pochody a reakcemi tak, jak je příroda evolučně připravila pro život v africké lesostepi v tlupě maximálně o 30 členech, je prvním důvodem, proč si dnes lidé nepřipadají dokonalí především způsob, jakým byli zrozeni. Převážná část současné populace byla porozena v nemocnicích, a to tím „nejděsivějším způsobem, jaký posledním generacím mohlo porodnictví připravit“ (M. Odent). Dnes se již ví, jak jsou první vteřiny a minuty života dítěte rozhodující, pokud jde o jakési základní naprogramování, jak bude vypadat a jak bude vnímat svět. V tomto smyslu, jak řekl Bateson, jsme všichni více či méně ne vlastní vinou poškozeni. A dál bych mohl pokračovat dlouhým výčtem důkazů o tom, jak zbytečně trpí a je mučen novorozenec na porodnickém oddělení a jaké následky si pak na celý život nese v podobě psychických, ale i organických poškození nejen svého mozku. Omezím se na jeden příznačný argument. V lékařských knihách a učebnicích se bere za dané, že v okamžiku porodu každému z nás v mozku odumře několik milionů neuronů. (říkají tomu normativní apoptóza a prý se nic neděje, to jen příroda vytvořila jakousi rezervu). To je podobný omyl s podobně katastrofálními následky, jako když téměř celé 20. století vědci a lékaři předpokládali, že muži a ženy mají stejný mozek. Ukázalo se, že ženy mají mozek v mnoha ohledech zcela jiný, a že „omyl“ vznikl proto, že se v pitevnách zkoumaly mozky, které byly tehdy většinou k dispozici, tedy mozky mrtvých vojáků, tedy mužů.
V Indii a ve staré Číně maminky totiž odjakživa zvláště na konci těhotenství svým budoucím dětem zpívaly stále složitější a oněm ještě nenarozeným dětem věnované písničky. Miminko slyší (již od 3. měsíce), zajímá se o zvuky, které doplňují obvyklý rytmus matčina srdce, a když se narodí, ony miliony neuronů neodumřou, protože jsou, díky „prenatální stimulaci“, již propojené, propletené jako copánky. Takové děti se pak rodí s otevřenýma očima, velmi inteligentní, zdravé.
Takoví jsme mohli být všichni, kdyby si páni doktoři v průběhu 20. století neusmysleli a neprosadili, že oni ví nejlépe, co má žena dělat, aby zdravě a snadno porodila (je prokázáno, že většina z toho, co se na porodních sálech děje, mamince a miminku spíše škodí, než prospívá, a že ony případné porodní komplikace způsobuje především odcizené prostředí, nedostatek intimity, následný psychický nepokoj rodiček, nepřirozená poloha vleže atd.).
Dokonalí nejsme, protože jsme k nedokonalosti a nefunkčnosti systematicky vychováváni. Téměř každé dítě je totiž potenciálně ještě ve třech letech génius, a řez jeho neuronovou kůrou vykazuje neuvěřitelně husté propojení dendritů. Může být geniální matematik, hudebník, inženýr, chirurg, fotbalista a bůhví co ještě. Jenže, pak přijdou rodiče (s konzervativními a uzurpátorskými názory na to, jak se dítě má oblékat, chovat, nepřekážet, a čím by v budoucnu mělo být, a pokud ho budou omezovat – neuronová síť bude velmi říká) a pak škola a učitelé.
Dítě, které je evolucí stvořeno k tomu, aby hrou neustále objevovalo svět, nasávalo stále víc informací a bylo šťastné (průměrné tříleté dítě se samo od sebe, vnitřním štěstím, směje každých 35 vteřin), je usazeno do lavice a od té doby systematicky omezováno: slyší jen a jen zákazy. To nesmíš, to nedělej, seď rovně, čurat až ti dovolím, běhat až zazvoní, neběhej na chodbě, dělej si úkoly, opiš stokrát atd. atd. Škola tak, jak ještě mnohde i u nás dnes vypadá, je totiž vynálezem Marie Terezie, která potřebovala (pruským drezurním stylem) zajistit, aby měla ve své říši dost poslušných poddaných.
A tak bych mohl pokračovat výčtem dalších důvodů, které způsobují, že člověk, tvor potenciálně dokonalý, je takový, jaký je, a v každé následné generaci opakuje tytéž základní chyby.
Neodpustím si ještě „hudební“ poznámku. Nejsme dokonalí také proto, že vyznáváme zcela jiné, než přírodní rytmy, a také jsme celé dny „dobrovolně“ vystaveni náporům hudby, které nás energeticky vybíjí a která nám a našemu tělu a psychice škodí. Naše hudba je příliš rychlá, složitá, soutěživá, negativní a rozladěná a nám nedochází, jak moc nám škodí. Tvrdím, že tak jako atomová energie a zatím netušená a proto tedy nekontrolovaná moc filmu, novin a televize, tak i naše (symfonická, populární) hudba je na nás, současníky, příliš silná: nedokážeme ji zvládnout. Indové tvrdí, a já s nimi naprosto souhlasím, že člověk je JEŠTĚ tvor nedokonalý, nevyvinutý, a tak není na Harmonii vesmíru, která proznívá v hudbě, připraven. A nezaslouží si ji. Proto indická klasická hudba používá jen melodii a rytmus. Proto je také tak léčivá a harmonizující.
Shrnuto – každý jsme dokonalý (v rámci možností), ale pokud bychom dokázali napravit vše to, co nás (porodem, školou, prostředím, stravou, hudbou, válkami, terorem) poškozuje, byli bychom daleko dokonalejší. Jsme na to naprogramováni, jen nám o tom zatím neřekli.
Vlastimil Marek, úterý 9. leden 2007
